Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and denial of justice in civil execution proceedings. The court rejects arguments regarding lack of hearing and procedural delays. The decision upholds the finality of civil execution rulings without substantive review. The court finds no violation of constitutional rights in the execution process. The appeal is rejected as clearly unfounded based on statutory provisions. The ruling confirms the limits of constitutional review in execution cases.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two individuals against civil court decisions regarding an execution proceeding. The complainants argued that lower courts violated their rights to a public hearing, fair trial, and equality before the law by failing to allow them to present their case. The court determined that the appeal court correctly rejected the appeal as inadmissible and partially stayed proceedings in accordance with civil procedure law. Consequently, the court found no violation of constitutionally guaranteed rights and rejected the request to suspend the enforceability of the contested decisions.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu: The Constitutional Court may reject constitutional complaints where the appeal court properly applied statutory rules to declare an appeal inadmissible or stay proceedings, finding no violation of constitutional rights in the execution process.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
III. ÚS 274/06
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. Š. a 2. P. K., obou zastoupených JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem v Praze 5, Elišky Peškové 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 20 Cdo 2529/2005, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 29 Co 701/2002, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v souladu s formálními požadavky podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2005 (20 Cdo 2529/2005-88) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003 (29 Co 701/2002-50) a tvrdili, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to zásada rovnosti (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), právo na veřejné projednání věci (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a na spravedlivý proces.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2005 (20 Cdo 2529/2005-88) bylo rozhodnuto takto:
I. řízení o dovolání stěžovatelů (povinných v řízení před obecnými soudy) proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. dubna 2002 (Nc 4604/2002-10) se zastavuje,
II. dovolání se odmítá.
Dovoláním, napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003 (29 Co 701/2002-50), bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu
Praha-východ ze dne 18. dubna 2002 (Nc 4604/2002-10), jímž byla nařízena exekuce na vymožení nepeněžitého plnění a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor.
V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují - stručně shrnuto - v obecné rovině na to, že ve věci rozhodující obecné soudy nedaly stěžovatelům možnost se vyjádřit a porušily jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti. Dále tvrdí, že odvolání oprávněné (Pražské energetiky, a. s.) odvolací soud uznal důvodným, aniž by prováděl důkazy, a proto porušil jejich právo na spravedlivý proces. Soudní exekutor se účastnil zločinného spolčení s oprávněnou. Stěžovatelé proto navrhli zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako zčásti nepřípustné (v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze) a zčásti řízení zastavil (v části směřující proti usnesení Okresního soudu
Praha-východ), bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné a řízení zastavil, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené usnesení a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR v něm, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelů posouzeno jako nepřípustné a proč bylo zčásti zastaveno dovolací řízení, a v souladu se zákonem se přiměřeně vypořádal i s tvrzeními stěžovatelů vznesenými v dovolání (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.
Obdobně nedůvodné jsou i námitky stěžovatelů proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, a to z důvodů, které jsou vyloženy v odůvodnění vpředu označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. V této souvislosti třeba zdůraznit, že v exekučním řízení nelze přezkoumávat důvodnost exekučního titulu a obecné soudy se zabývají toliko jeho existencí (§ 261 o. s. ř.). Rovněž platí pravidlo, že v zásadě je výkon rozhodnutí nařizován bez slyšení povinného (§ 253 o. s. ř.). Námitky stěžovatelů, směřující proti charakteru právní úpravy exekučního řízení a blíže neodůvodňující in concreto, čím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, nebyly shledány opodstatněnými.
K porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů proto ve věci nedošlo. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud z takto vpředu rozvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Návrh stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006