Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 40/06 ECLI:CZ:US:2006:2.US.40.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding language rights in criminal proceedings for a Russian-speaking doctor in Czechia.

Numero d'incarto II.ÚS 40/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a Russian-speaking medical doctor against his criminal conviction. The court found that the defendant's claim for a translator and translation of documents was unfounded because he had previously demonstrated fluency in Czech and the lower courts conducted a new expert examination to verify his language skills. Consequently, the court ruled that the proceedings did not violate his fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 37: The right to use one's mother tongue in criminal proceedings is protected only to the extent that the accused actually requires assistance due to language barriers, and courts may verify such necessity.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal language rights criminal proceedings translator requirement mother tongue protection Czech criminal procedure fundamental rights violation expert language assessment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Art. 37

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 30. března 2006 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. N., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem Voráčovská 14, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1370/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 5 To 360/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 29 T 76/2003, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má zato, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 37 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona (bod I.) a trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zákona (bod II.) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu lékařského povolání na dobu šesti let. Dále bylo stěžovateli uloženo nahradit poškozené S. N. škodu ve výši 133 461, 50 Kč s 2% úrokem z prodlení od 9. 4. 2004 do zaplacení.

Odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. řádu napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině pod bodem I. a v důsledku toho i ve výroku o trestu a zároveň ve výroku o náhradě škody poškozené S. N. a sám rozhodl tak, že stěžovatele zprostil obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona a při nezměněném výroku o vině v bodě II. napadeného rozsudku byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále odvolací soud uložil stěžovateli uhradit poškozené S. N. částku ve výši 50 280 Kč s 2% úrokem z prodlení od 9. 4. 2004 do zaplacení a ve zbytku soud odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dovolání podané stěžovatelem proti rozsudku odvolacího soudu v jeho odsuzující části bylo v záhlaví citovaným usnesením dovolacím soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, něž jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že veškerá jednání před soudem s ním byla vedena v českém jazyce bez tlumočníka a překladů do ruského jazyka, který spolehlivě ovládá, čímž bylo porušeno jeho právo na použití mateřského jazyka zakotvené nejen v čl. 37 odst. 4 Listiny, ale také v ustanovení § 2 odst. 14 a § 28 tr. řádu. Dále stěžovatel namítal, že žádné z napadených soudních rozhodnutí mu nebylo přeloženo do ruského jazyka, o němž prohlásil, že je to jediný jazyk, který bezpečně a spolehlivě ovládá a kterému dokonale rozumí. Stěžovatel dále tvrdil, že obecné soudy nepřihlédly k jeho návrhům na provedení výslechu dalších svědků, a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, Mgr. Stanislav Králík za Obvodní soud pro Prahu 10 a JUDr. Michal Mikláš za Nejvyšší soud ČR, kteří pouze odkázali na odůvodnění vlastních napadených rozhodnutí. Městský soud v Praze se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 29 T 76/2003 zjistil, že dne 5. 3. 2003 bylo zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona. Při výslechu dne 7. 4. 2003 výslovně stěžovatel do protokolu uvedl, že rozumí českému jazyku slovem i písmem a nežádá tlumočníka. Výslech poté pokračoval dne 29. 5. 2003, při němž bylo stěžovateli předáno usnesení o zahájení trestního stíhání proti jeho osobě pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 249a odst. 2 tr. zákona. Dne 19. 8. 2003 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 10 doručena obžaloba na stěžovatele pro shora uvedené trestné činy. Poté proběhlo hlavní líčení (ve dnech 9. 4. a 17. 5. 2004). Až v doplnění odvolání (č.l. 218) stěžovatel poprvé uvedl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, v důsledku nedostatečného poučení soudu nemohl využít práva užít svého mateřského jazyka. Odvolací soud proto přibral k veřejnému zasedání konanému dne 14. 10. 2004 tlumočníka z jazyka polského, nicméně stěžovatel uvedl, že sice polština je jeho mateřským jazykem, ale že žádal o tlumočníka z jazyka ruského, neboť v ruštině studoval a lépe v ní ovládá odborné termíny (č.l. 234). Veřejné zasedání bylo proto odročeno a konalo se až dne 15. 11. 2004, kdy byl přibrán tlumočník z jazyka ruského. Ve veřejném zasedání byl na žádost stěžovatele zopakován výslech znalce z oboru soudního lékařství (č.l. 237 - 240). Ze spisu dále vyplývá, že rozsudek soudu II. stupně byl přeložen do ruského jazyka (č.l. 252 - 263). Jak dále Ústavní soud zjistil, proti rozsudku odvolacího soudu si stěžovatel podal dovolání z důvodu uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl zato, jak sám v odůvodnění dovolání uvedl, že "jak soud I. stupně, tak i soud odvolací, nesprávně posoudily skutkové skutečnosti ve věci trestného činu kvalifikovanému podle § 249a odst. 2 tr. zákona, v důsledku čehož došlo k mému odsouzení a uložení povinnosti k náhradě škody" (č.l. 296). Na porušení práva na obhajobu stěžovatel v odůvodnění dovolání nepoukázal.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo na dozor na jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K tvrzenému porušení čl. 37 odst. 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že právo na tlumočníka, jako jedno z práv tvořících v souhrnu fair proces, garantuje nejen Listina v citovaném čl. 37 odst. 4, ale také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v 6 odst. 3 písm. e). Ústavní soud dále uvádí, že ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že smyslem práva zakotveného citovaným usnesením Listiny je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž jednání probíhá, tímto nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je však na daném účastníkovi řízení, aby prohlásil, že jazyk, jímž s ním soud komunikuje, neovládá. Je tedy na účastníku řízení, aby vyvinul iniciativu k uplatnění uvažovaného práva (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 716/01

,

sp. zn. III. ÚS 326/2000

nebo

sp. zn. IV. ÚS 394/2001

). Avšak z hlediska rozsahu tohoto základního práva poukazuje Ústavní soud na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kamasinski proti Rakousku ze dne 19. 12. 1989, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje, a v němž zaznělo, "že neexistence písemného překladu rozsudku ve věci nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod." Jinými slovy, ač jednoduché právo (trestní řád) může přiznávat vyšší standard práva na komunikaci s orgány činnými v trestním řízení v jazyce mateřském, z hlediska základních práv je poskytována ochrana toliko v rozsahu shora naznačeném.

Ústavní soud dodává, že v daném případě uplatnění práva stěžovatele na tlumočníka v řízení před odvolacím soudem bylo ryze účelové a neopodstatněné, neboť z předchozí komunikace stěžovatele s orgány činnými v trestním řízení evidentně vyplynulo, že stěžovatel český jazyk ovládá a sám to i výslovně uvedl při zahájení trestního řízení v jeho věci. Navíc odvolací soud k návrhu stěžovatele provedl opětovně důkaz výslechem znalce za přítomnosti tlumočníka, a proto jeho námitka stran porušení nejen jeho procesních práv, ale i základního práva garantovaného čl. 37 odst. 4 Listiny, je zcela zjevně neopodstatněná. V naznačených souvislostech nelze ostatně přehlédnout, že stěžovatel žije v České republice již několik let a má zde lékařskou praxi, takže je zřejmé, že musí ovládat nejen obecnou češtinu pro komunikaci se svými pacienty, ale i odborné lékařské výrazy, které se vyskytují v lékařských zprávách. K námitce stěžovatele, že mu nebyl doručen překlad rozsudku odvolacího soudu do ruského jazyka Ústavní soud dodává, že z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo nepochybně zjištěno, že citovaný rozsudek odvolacího soudu včetně jeho překladu byl stěžovateli doručen dne 7. 4. 2005 (č.l. 169).

K námitkám stěžovatele stran nedostatečného dokazování v řízení před obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, pokud jsou v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů.

Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele uvedené v jeho ústavní stížnosti se v podstatě shodují s námitkami, které jím byly uplatněny v řízení před odvolacím soudem a s nimiž se tento řádně v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Pokud pak dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl, postupoval tak dle ustanovení trestního řádu [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], neboť uplatněný dovolací důvod nebyl zdůvodněn právně relevantními námitkami.

Ústavní soud shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§ 2 odst. 6 tr. ř. ), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces.

Ze shora uvedeného vyplývá, že výše popsaným řádně proběhnuvším trestním řízením nemohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 37 odst. 3, resp. čl. 37 odst. 4 Listiny, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2006

Jiří Nykodým

předseda senátu