Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 323/06 ECLI:CZ:US:2006:2.US.323.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed appeal claiming unfair process and statute of limitations due to alleged coercion.

Numero d'incarto II.ÚS 323/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a former cashier against civil and criminal court rulings. The applicant argued that a debt acknowledgment was coerced during a pre-criminal investigation, rendering it void and triggering the statute of limitations. The court found the complaint baseless because lower courts properly evaluated evidence and the applicant failed to prove psychological pressure or lack of free will.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions unless fundamental rights are violated; mere disagreement with legal reasoning or failure to prove coercion does not justify dismissal.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal statute of limitations psychological coercion unfair process claim civil liability debt fundamental rights protection free will assessment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

II. ÚS 323/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti I. K., právně zastoupené JUDr. Václavem Nohovcem, advokátem se sídlem nám. T.G.M. 25, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 10 Co 852/2005, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 23 C 203/2002,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že jimi byly porušeny zásady spravedlivého procesu.

Okresní soud Plzeň - město rozhodl jako soud I. stupně, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci - správkyni konkurzní podstaty Drobné zboží 94 Plzeň, a. s., částku 1 646 956,15 Kč s 15% úrokem z prodlení od 18. 6. 2002 do zaplacení. Řízení co do částky 300 000 Kč a 26% úroku z prodlení z částky 1 646 956,15 Kč od 10. 2. 1998 do 17. 6. 2002 soud zastavil. Současně zamítl žalobu na přiznání 20,5% úroku z prodlení z částky 1 646 956,15 Kč od 18. 6. 2002 do zaplacení a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 56 354 Kč. Soud při svém rozhodování vycházel z toho, že stěžovatelka byla zaměstnána u Drobného zboží Plzeň, a. s. jako pokladní s podepsanou dohodou o hmotné odpovědnosti a při výkonu této činnosti způsobila zaměstnavateli škodu ve výši žalované částky po zpětvzetí žaloby v částce 300 000 Kč. Své pochybení uznala i v zápisu z projednání škody dne 9. 2. 1998, kdy byla škoda vyčíslena na částku 1 950 216,55 Kč. V této souvislosti byla posléze stěžovatelka Krajským soudem v Plzni uznána vinnou pro pokračující trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Byl jí rovněž uložen zákaz činnosti ve formě zákazu výkonu zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu 3 let.

Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že zápis o projednání škody ze dne 9. 2. 1998 nebyl projevem svobodné vůle stěžovatelky. K sepsání zápisu došlo v době, kdy případ ještě nebyl oznámen orgánům činným v trestním řízení. Stěžovatelce bylo oznámeno, že jí hrozí trest odnětí svobody v trvání 5 - 12 roků, což lze chápat jako zastrašování. Stěžovatelka neměla možnost se s někým poradit, a to ani s manželem, ačkoli zaměstnavatel si přizval právníka, pro stěžovatelku se jednalo o záležitost zásadního významu a ona sama uvěřila slibu, že odhalené manko nebude orgánům činným v trestním řízení nahlášeno, pokud se ke zpronevěře dozná a škodu uhradí. Akt podpisu zápisu o projednání škody ze dne 9. 2. 1998 nebyl tedy ze strany stěžovatelky učiněn svobodně, ale pod tlakem hrozby trestního stíhání a možnosti uložení vysokého trestu odnětí svobody. Z uvedeného pak stěžovatelka dovozovala neplatnost tohoto úkonu podle § 242 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, a proto jej dle jejího názoru nelze považovat za uznání dluhu a ze stejného důvodu tak nelze ani od tohoto okamžiku počítat běh desetileté promlčecí lhůty. Vzhledem k tomu, že subjektivní dvouletá promlčecí doba počala běžet již dne 9. 2. 1998, skončila dne 9. 2. 2000 a žalobní návrh byl podán u soudu až dne 18. 6. 2000, je zjevné, že byl podán opožděně.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné a rozsudek soudu I. stupně v napadené části potvrdil. V odůvodnění soud konstatoval, že pokud stěžovatelka tvrdila, že uznání dluhu je neplatné podle § 242 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť nebylo učiněno svobodně, ale pod psychickým nátlakem, a proto je dluh promlčen, pak pro své tvrzení nenavrhla žádné důkazy. Podle § 135 o.s. ř. jestliže v době rozhodování je v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo tento trestný čin spáchal. V kontextu s trestním rozsudkem tak podle názoru odvolacího soudu nelze učinit jiný závěr, nežli ten, že stěžovatelka spáchala trestný čin zpronevěry, způsobila na majetku žalující společnosti škodu a o svém jednání podepsala žalobci uznání dluhu, kterým chtěla zmírnit důsledky svého protiprávního jednání. Uznání dluhu učiněné písemnou formou pode § 185 odst. 3 zákoníku práce má za důsledek, že pro uplatnění peněžitého nároku platí desetiletá promlčecí doba podle § 263 odst. 2 zákoníku práce.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje své námitky ohledně neplatnosti právního úkonu uznání dluhu dne 9. 2. 1998. Zopakovala, že jej podepsala pod psychickým nátlakem, který pramenil především z pohrůžky vysokého trestu odnětí svobody v trvání 5-12 roků a v naději, že pokud podepíše, k jejímu trestnímu stíhání nedojde. Podle stěžovatelky lze stěží pochopit, že se hrozba vysokým trestem zdá být nedostatečnou pohnutkou k tomu, aby se stěžovatelka podvolila psychickému nátlaku ve formě této hrozby a uznání dluhu podepsala. Z důkazů provedených před obecnými soudy je pak patrno, že takováto "směna" se jevila stěžovatelce v dané konkrétní situaci jako jediné řešení. Ze základních principů našeho právního řádu vyplývá, že o svobodný právní úkon nejde v prvé řadě tam, kde byl tento úkon učiněn v důsledku přímého donucení. V těchto případech je ve skutečnosti vůle jednajícího nahrazena vůlí donucujícího. O svobodný právní úkon nejde ani tam, kde byl právní úkon učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky, přičemž rozhodující je přitom působení bezprávné výhrůžky v době učinění právního úkonu.

Stěžovatelka se domnívá, že jak soud I. stupně tak i soud odvolací zcela povrchně a formalisticky posoudily okolnosti podpisu zápisu z projednání škody, na postupu osob jednajících při sepisu a podpisu tohoto zápisu neshledaly nic závadného a nepřihlédly z úřední povinnosti k absolutní neplatnosti právního úkonu. Vzhledem k tomu, že se podle názoru stěžovatelky jednalo o právní úkon absolutně neplatný, pohledávka žalobce byla promlčena, přičemž námitku promlčení stěžovatelka v řízení před soudem uplatnila.

K obsahu ústavní stížnosti se krátce vyjádřili účastníci řízení, kteří pouze odkázali na odůvodnění napadených rozsudků.

Po přezkoumání ústavní stížností napadaného rozhodnutí a posouzení argumentace ústavní stížnosti, jakož i po prostudování vyžádaného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.

Jedinou stěžovatelkou uplatněnou námitkou v ústavní stížnosti je námitka promlčení nároku žalobce vzhledem k absolutní neplatnosti právního úkonu učiněného podle tvrzení stěžovatelky pod psychickým nátlakem, tedy nikoli svobodně. Uvedenou námitku se však oba obecné soudy řádně zabývaly a shodně dospěly k závěru, že se stěžovatelce její tvrzení o psychickém nátlaku ze strany zaměstnavatele nepodařilo prokázat. Ostatně ke stejnému závěru dospěly i Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze, které rozhodovaly o vině stěžovatelky v trestním řízení.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Obecné soudy po zhodnocení všech provedených důkazů dospěly k závěru, že právní úkon stěžovatelky, kterým byl podpis zápisu o projednání škody ze dne 9. 2. 1998, byl učiněn platně, a že tedy nárok žalobce na náhradu škody nebyl promlčen. K tomuto závěru nemá Ústavní soud, který měl k dispozici příslušný soudní spis, výhrady, neboť námitky stěžovatelky jsou pouhým opakováním jak obhajoby v trestním řízení, tak námitek v řízení o náhradě škody, s nimiž se obecné soudy řádným způsobem vypořádaly.

Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2006

Stanislav Balík

předseda senátu