Constitutional Court dismissed appeal claiming indictment translation violated fair trial rights under Charter.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a criminal defendant against the rejection of his appeal regarding continued detention. The defendant argued that the lack of a translated indictment violated his rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court held that since an indictment initiates proceedings rather than triggering a specific time limit for defense actions, a translation is not constitutionally required at this stage.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 28 odst. 2 a 3 trestního řádu; § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: The requirement for translation of procedural acts applies only to those triggering specific time limits for defense actions, not to indictments which merely initiate proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem Sokolská 60, Praha, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 12 To 31/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 2) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. 5. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, kterým byl stěžovatel spolu se spoluobžalovaným A. M. ponechán ve vazbě, nebyly přijaty jejich sliby a bylo stanoveno, že důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu trvají, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, kterým byly zamítnuty stížnosti obou spoluobžalovaných. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z listin předložených stěžovatelem a z jeho tvrzení Ústavní soud zjistil, že je stěžovatel stíhán pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), a odst. 4 trestního zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona, a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, spáchaných ve spolupachatelství. Těch se měl dopustit spolu s dalšími osobami v celkem deseti skutcích tím, že odcizovali luxusní motorová vozidla a další věci z garáží rodinných domů, v nichž se tato vozidla nacházela. Usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 20 Nt 1566/2005, byl stěžovatel v tomto řízení vzat ze všech vazebních důvodů do vazby, a to s účinností od 13. 2. 2005 od 09:06 hodin. Přípisem státního zástupce Městského státního zastupitelství ze dne 13. 2. 2006, č. j. 1 KZv 46//2005-676, byl stěžovatel vyrozuměn o tom, že téhož dne byla podána obžaloba. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, byl stěžovatel spolu se spoluobžalovaným A. M. po předchozím slyšení a složení slibů podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu ponechán ve vazbě, nebyly přijaty jejich sliby a bylo stanoveno, že důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu trvají. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, pak byly stížnosti obou spoluobžalovaných proti usnesení soudu prvého stupně zamítnuty jako nedůvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důvod vazby útěkové nemůže být spatřován pouze v tom, že je cizím státním občanem, a poukazuje na nálezy
sp. zn. I. ÚS 645/99
(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. 94. str. 321) a
II. ÚS 347/96
(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 9. N. 155. str. 349). S ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Letellier proti Francii (ze dne 26. 6. 1991. č. 12369/86. A207), a Rokhlina proti Rusku (ze dne 7. 4. 2005. č. 54071/00), namítá, že útěkový důvod vazby nemůže vykazovat znaky trestu, ale může být dán jen za existenci konkrétních skutečnosti. Za konkrétní skutečnost přitom nepovažuje ničím nedoložené "určité signály o páchání trestné činnosti v jiných státech Evropy", jimiž tento vazební důvod odůvodnil soud prvého stupně. Odůvodnění rozhodnutí obou soudních instancí považuje za nekonkrétní, vágní, povšechné a kusé, tedy nikoliv takové, jaké má s ohledem na význam ústavně zaručeného práva na osobní svobodu a odkazuje i v tomto ohledu na judikaturu Ústavního soudu. Rovněž tak podle něj absentují konkrétní důvody nemožnosti nahradit vazbu mírnějšími prostředky. Dále namítá, že není občanem České republiky a neovládá český jazyk, a proto mu měla být v souladu s § 28 odst. 2 trestního řádu obžaloba přeložena. Překlady zákonem taxativně vymezených rozhodnutí přitom zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí jde, který má rovněž zásadně překlad doručovat. V případě obžaloby tato povinnost stíhá státního zástupce, který má tudíž povinnost obžalobu soudu předložit společně s překladem. Stěžovatel s ohledem na názor teorie (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry F. : Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002) dovozuje, že pokud v daném případě nemůže státní zástupce doručit přímo stěžovateli, musí ji doručit soudu spolu s překladem, jinak nedojde k účinnému doručení. Stěžovateli je přitom známo, že obžaloba byla spolu s vyšetřovacím spisem soudu doručena v poslední den lhůty pro trvání vazby v přípravném řízení, avšak bez překladu. Proto se domnívá, že lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla překročena.
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky), a proto jsou všechny obecné soudy povolány nejen k tomu, aby poskytovaly ochranu právům nejen na podústavní úrovni (čl. 90 Ústavy České republiky), ale i na úrovni ústavního pořádku. Z toho dále vyplývá, že je žádoucí a ústavně souladné, pokud pochybení soudu prvého stupně je napraveno v rámci řízení o opravných prostředcích, tedy před tím, než je do věci povolán zasáhnout Ústavní soud, coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) rozhodující o ústavní stížnosti, která je posledním účinným prostředkem nápravy v České republice (čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod).
Z ústavní stížnosti je patrné, že si shora uvedeného stěžovatel není vědom, neboť své námitky směruje takřka výlučně proti rozhodnutí soudu prvého stupně a pomíjí tak rozhodnutí soudu druhého stupně, který rozhodoval o jeho stížnosti. Lze souhlasit s tím, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně je kusé, a nelze z něj proto v celé šíři rozumět důvodům, které tento soud k rozhodnutí vedly. Rozhodnutí soudu druhého stupně však podle názoru Ústavního soudu tyto nedostatky odůvodnění soudu prvého stupně odstranilo. Tímto soudem byl útěkový důvod shledán v tom, že nadále existuje důvodné podezření podložené důkazy ve spise, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti, která je ohrožena trestní sazbou pěti až dvanácti let. Uvedené konstatování dal do souvislosti s tím, že je stěžovatel cizím státním příslušníkem bez povoleného trvalého pobytu v tuzemsku a shledal, že útěkový důvod vazby je tedy dán. Z rozhodnutí soudu druhého stupně také vyplývá, že předstižní důvod vazby byl shledáván vzhledem k charakteru, rozsahu a délce páchání trestné činnosti, coby činnosti pokračující. Právě ve světle této skutečnosti je třeba nahlížet na poukaz soudu prvého stupně o určitých signálech o páchání trestné činnosti obviněným v jiných státech Evropy. Z rozhodnutí soudů obou stupňů přitom dostatečně vyplývá, že nepřijetí slibu podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo odůvodněno povahou případu stěžovatele, popsaného v obou napadených rozhodnutích, pro niž nebyl slib považován za dostatečnou náhradu vazby. Lze uzavřít, že i když jsou odůvodnění obou napadených rozhodnutí stručná, naprosto z nich nevyplývá, že by se soudy nezabývaly věcí dostatečně, a že by tak neposkytly v posuzované věci dostatečnou míru záruky proti zneužití institutu vazby. Proto Ústavní soud posuzování dalšího trvání vazby obecnými soudy shledal ústavně souladným s tím, že právní závěry dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, na něž se stěžovatel odvolává, vycházejí z odlišného skutkového základu a proto na posuzovaný případ nedopadají.
Stanoviskem, sp. zn. Pl. ÚS st. 20/05, ze dne 25. 10. 2005, Ústavní soud vyslovil názor, že základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny. To protože základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. Což nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard. Vedle tohoto zásadního právního názoru je třeba konstatovat, že výklad ustanovení § 28 odst. 2 a 3 trestního řádu je pozitivistický až formalistický a pomíjí tak, že jsou českému právnímu řádu, a zejména jeho ústavnímu pořádku, vlastní i přirozenoprávní tendence (srov. např. preambule Listiny nebo čl. 85 odst. 2 Ústavy České republiky).
V posuzovaném případě jde jednak o to, jaký význam má doručení zákonem taxativně vyjmenovaných procesních aktů, a pro koho. Jinými slovy jde o teleologický výklad dotčeného podústavního práva. Předně je třeba uvést, že obžaloba je především procesním úkonem veřejné žaloby, jímž se zahajuje řízení před soudem, a nikoliv rozhodnutím v právním slova smyslu. Proto je poněkud protismyslné, pokud i v případě obžaloby je hovořeno o povinnosti zajistit překlad rozhodnutí (§ 28 odst. 2 alinea ultima). Pokud se pak v § 28 odst. 3 trestního řádu váže počátek běhu lhůty pouze na případ doručení rozhodnutí společně s jeho překladem, je tím evidentně míněn počátek lhůty pro podání opravného prostředku nebo jiného procesního prostředku (např. § 314g odst. 1 trestního řádu) proti doručovanému rozhodnutí. Jen v takovém případě má význam a prostor překlad do jazyka, kterému účastník řízení rozumí, pro dosažení sledovaného principu rovnosti účastníků v řízení, a to ještě nad rámec vymezený ústavním pořádkem, jak bylo vyloženo výše. Nic takového v případě obžaloby nepřichází v úvahu, neboť podáním obžaloby nepočíná běžet obžalovanému žádná lhůta k procesnímu úkonu. Ostatně i teorie, na kterou se stěžovatel odvolává, nespojuje s absencí překladu obžaloby žádné formální důsledky (viz Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry F. : Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 216). Bylo by přitom formalistické a absurdní vykládat § 28 odst. 3 trestního řádu tak, že řízení před soudem a tím i lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 71 odst. 5 trestního řádu počíná běžet soudu až tehdy, kdy mu bude doručena obžaloba společně s překladem, když z podstaty věci všechny orgány činné v trestním řízení znají český jazyk (§ 2 odst. 14 trestního řádu). Proto lze uzavřít, že za současného právního stavu doručení obžaloby i bez překladu má za následek počátek soudní fáze trestního stíhání a konec přípravného řízení, s čímž je spojeno jak ukončení celkové doby vazby v přípravném řízení, tak i další povinnosti uložené zákonem soudu.
Jako obiter dictum lze v tomto případě rovněž uvést, že tuto námitku evidentně stěžovatel neuplatnil ve stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu