Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 282/06 ECLI:CZ:US:2006:2.US.282.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming defense counsel conflict and insufficient evidence in murder trial.

Numero d'incarto II.ÚS 282/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected M. K.'s constitutional complaint challenging his conviction for attempted murder and other charges. The applicant alleged a conflict of interest with his defense lawyer and claimed the court ignored crucial ballistic evidence. The court ruled that lower courts have broad discretion to weigh evidence and that the applicant's arguments were repetitive and lacked new justification.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as obviously unfounded when the applicant fails to demonstrate a violation of fundamental rights or when arguments are merely repetitive from previous proceedings.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal defense counsel conflict ballistic evidence evaluation repetitive arguments discretion in evidence weighing

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Petrem Nečasem, advokátem, se sídlem Chelčického 445, Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 7 Tdo 41/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 8 To 78/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, sp. zn. 43 T 7/2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. května 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, sp. zn. 43 T 7/2005, kterým byl uznán vinným z pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. a) a f) trestního zákona, trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona, a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, byly zabrány věci - střelné zbraně a jejich příslušenství, a byla mu uložena povinnost nahradit škodu poškozeným - Policii České republiky, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, a J. T., usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 8 To 78/2005, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 7 Tdo 41/2006, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k narušení důvěry mezi ním a jeho obhájcem. Proto po skončení hlavního líčení požádal o ustanovení jiného obhájce a následně ustanovený obhájce požádal senát odvolacího soudu před zahájením veřejného zasedání dne 24. srpna 2005 o zrušení svého ustanovení. Tomu však nebylo vyhověno. Dále namítá extremní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. S ohledem na právní názor obsažený v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 36/98

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 11. N. 54. str. 43), že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin vraždy, neboť nebylo prokázáno ani to, že střílel směrem k policistům, ani to, že policistu zranila střela stěžovatele. S ohledem na "křížové" postavení zasahujících policistů je totiž pravděpodobné, že ke zranění policisty došlo v důsledku střely jeho kolegy. Konečně s ohledem na právní názory obsažené v nálezech,

sp. zn. III. ÚS 51/96

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 8. N. 57. str. 69), a

sp. zn. IV. ÚS 222/99

(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 15. N. 111. str. 83), nebylo odůvodněno zamítnutí návrhu na provedení výslechu znalce z oboru kriminalistické techniky, odvětví balistika, který podával své odborné vyjádření 29. listopadu 2004. Tento výslech přitom stěžovatel považuje za zásadní k prokázání svých skutkových tvrzení.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 7/2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán od 16. prosince 2004 pro pokus trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm.

a) a f) trestního zákona, a od 9. 2. 2005 byl trestně stíhán i pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm.

a) a b) a odst. 3 písm.

b) trestního zákona. Těch se měl dopustit tím, že při kontrole totožnosti vytáhl svoji nelegálně drženou střelnou zbraň, a pod pohrůžkou jejího použití donutil policejní hlídku nasednout do služebního vozidla, kam si sám rovněž sedl, a dále donutil řidiče jezdit ulicemi Prahy na místo, kde donutil řidiče zastavit a vyzval policisty, aby vystoupili a opustili vozidlo, poté zahájil palbu z pistole, mířenou do oblasti břicha a hrudníku proti zakročujícím policistům, přičemž zasáhl nejméně dvěma výstřely jednoho z nich a způsobil mu střelná poranění, pro která byl policista operován, hospitalizován a v pracovní neschopnosti.

Dále měl stěžovatel v držení po nezjištěnou dobu zbraně, střelivo a výbušniny, ač k tomu neměl povolení. Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 5 byl dne 16. prosince 2004 ustanoven stěžovateli obhájcem advokát JUDr. Pavel Čadra. V rámci hlavního líčení stěžovatel neměl proti činnosti svého obhájce námitek a s jeho závěrečnou řečí souhlasil. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 43 T 7/2005-725, byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu obžaloby a za to byl odsouzen podle k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, bylo mu uloženo zabrání věcí, a to zbraní s příslušenstvím a střelivem, a bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.

Po podání odvolání zaslal soudu prvého stupně "na vědomí" žádost "o přidělení jiného právního zástupce", adresovanou České advokátní komoře, v níž vyjádřil nespokojenost s obhajobou ustanoveného obhájce a s jeho rozhovorem se státním zástupcem před hlavním líčením. Po předložení spisu odvolacímu soudu, v níž předchozí argumentaci proti ustanovenému obhájci zopakoval a uvedl, že k němu nemá důvěru, požádal o ustanovení jiného. Při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 24. srpna 2005 ustanovený obhájce s ohledem na stanovisko stěžovatele požádal o zbavení povinnosti obhajovat.

Tento návrh obhájce byl zamítnut. Následným usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. 8 To 78/2005-773, byla odvolání stěžovatele a státního zástupce zamítnuta jako nedůvodná. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, č. j. 7 Tdo 41/2006-810, odmítnuto jako dovolání podané z jiných než zákonných důvodů.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že neposuzuje postup orgánů veřejné moci jakož i těch, kterým svědčí ústavně zaručená základní práva a svobody, ani převážně ani výlučně v jeho formálním vyjádření. Naopak ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci posuzuje Ústavní soud přirozenou povahu konkrétního jednání a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Právo na právní pomoc je jedním z komponentů práva na spravedlivé řízení, a význam prve uvedeného vystupuje zejména v situacích skutkově či právně komplikovaných natolik, že rovnost účastníků soudního řízení je možné zajistit jen zákonným stanovením povinnosti odborného právního zastoupení. Tak tomu je i v posuzovaném případě, kdy je zákonem stanovena nutná obhajoba, a protože stěžovatel nikdy v trestním stíhání nevyužil svého práva zvolit si advokáta, byl mu ustanoven soudem. Aby se dalo uvažovat o řádném výkonu obhajoby v situaci, kdy její výkon není právem ale ústavně stanovenou povinnosti (čl. 40 odst. 3 alinea secunda Listiny), musí obhájce konat všechny potřebné úkony v rámci řízení, a to v souladu s procesním postojem obviněného.

V posuzovaném případě stěžovatel poprvé vznesl námitky proti způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem až poté, co bylo i tímto obhájcem vypracováno odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu prvého stupně. V rámci těchto námitek přitom uváděl skutečnosti, které mu byly nebo mohly být známy již v průběhu hlavního líčení, a které naposledy měly vyplynout ze závěrečné řeči obhájce. Ustanovený advokát se přitom účastnil na řízení již od přípravné fáze, a byl aktivní jak v rámci dokazování tak ve vazebních řízeních. Obsah závěrečné řeči byl v souladu s procesním postojem stěžovatele, který byl stejně uplatněn i ve stěžovatelem zpracovaném odvolání i v dovolání, a v konečném důsledku i v ústavní stížnosti. S obsahem této závěrečné řeči se konečně sám stěžovatel v rámci své závěrečné řeči při hlavním líčení zcela ztotožnil. Za této situace se Ústavnímu soudu jeví námitky stěžovatele proti ustanovenému obhájci jako účelové, a shledává proto ústavně souladným, že odvolací soud ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat nezprostil.

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že je zcela v pravomoci obecných soudů, aby rozhodovaly v důkazně složitých situacích tak, že určitým důkazům či verzím uvěří a jiným nikoliv, pokud své rozhodnutí přesvědčivě vyloží. Stejně tak je v pravomoci obecných soudů - zejména soudu prvého stupně - rozhodovat o vedení důkazního řízení za účelem dosažení cíle řízení, jímž je především náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu). V rozporu s povinnostmi obecných soudů je tedy ignorování návrhů na provedení důkazů a zásadně nikoliv to, že jsou odmítnuty.

V posuzovaném případě stěžovatel popíral úmyslnou a cílenou střelbu na svědka T. a na podporu této své obhajoby se domáhal výslechu zpracovatele doplňujícího odborného vyjádření ze dne 2. března 2005 z oboru kriminalistika - odvětví balistika. V tomto doplňujícím odborném vyjádření byla připuštěna jak varianta stěžovatele (policisté stříleli první a křížově a svědka T. zasáhla střela svědka P. nebo její část, odražená po proražení okna), tak varianta policistů (stěžovatel zahájil palbu bez zjevné příčiny a některá z jeho střel zasáhla svědka T.), a byl připuštěn i jiný průběh přestřelky (čl. 448-449). I Ústavní soud proto považuje výslech zpracovatele tohoto odborného vyjádření za nadbytečný, jak jej označil výslovně i odvolací soud, neboť potenciál informací z tohoto zdroje byl evidentně vyčerpán a k jeho závěrům tak jako tak bylo nutné připojit vyhodnocení dalších důkazů provedených v řízení, a teprve na takovém základě bylo možné učinit skutkový závěr. Pokud tedy obecné soudy neuvěřily tvrzení stěžovatele, že nikoliv on, ale policisté zahájili palbu jako první, a výslechy svědků T. a P. daly do souvislosti s výpovědí svědka B., znaleckým posudkem MUDr. Z. Š., a protokolem o ohledání místa činu, a na základě tohoto důkazního řetězce učinily závěr o vině stěžovatele, postupovaly ústavně souladným způsobem. V neposlední řadě je pak třeba zdůraznit, že s totožnou argumentací stěžovatele se vypořádaly i v důsledku opravných prostředků obecné soudy tří stupňů, a proto její opakování staví Ústavní soud nepřípustně do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn. II. ÚS 294/95

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu