Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 597/05 ECLI:CZ:US:2006:3.US.597.05 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal on detention release grounds citing procedural order violations as non-substantial.

Numero d'incarto III.ÚS 597/05
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a detainee against lower court decisions denying his release from custody. The petitioner argued that the courts failed to adequately address his defense and violated statutory timelines for release hearings. The court determined that the alleged procedural defects were merely formal and did not substantially impair the fairness of the proceedings, noting that the detention review was conducted within the legal framework.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the alleged procedural violations are not substantial enough to justify a review of the case.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal detention release hearing procedural order violation substantial impairment standard criminal procedure law

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
§ 125 a § 134 odst. 2 trestního řádu
z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno, jak se s nimi vypořádaly, což má být v rozporu s § 125 a § 134 odst. 2 trestního řádu; v důsledku nedodržení "stanoveného postupu", jenž představují uvedená ustanovení, jsou pak napadená rozhodnutí i v rozporu s čl.
čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2 T 107/2005-183, s tvrzením, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s ústavně zaručenými základními právy zakotvenými v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl.
čl. 90 Ústavy ČR
1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 90 Ústavy ČR, a domáhal se jejich zrušení.
§ 72 odst. 3 trestního řádu
b), e) trestního zákona byla soudu předložena i žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, kterou však uvedený okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 72 odst. 3 trestního řádu zamítl, přičemž nepřijal slib stěžovatele ve smyslu § 73 odst.
§ 73 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu
§ 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl poté, co se ztotožnil se závěry okresního soudu.
§ 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb.
3 trestního řádu je lhůtou toliko pořádkovou, a stěžovatel měl možnost domáhat se vydání rozhodnutí prostředky, jež mu poskytují ustanovení § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

III. ÚS 597/05

Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Věrou Charvátovou, advokátkou v Brně, Zemkova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 4 To 433/2005, a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2005, čj. 2 T 107/2005-183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 26. 10. 2005, doplněnou podáními ze dne 13. 2. 2006 a 11. 4. 2006, napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 4 To 433/2005, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2005, čj. 2 T 107/2005-183, s tvrzením, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s ústavně zaručenými základními právy zakotvenými v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 90 Ústavy ČR, a domáhal se jejich zrušení.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 107/2005, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl usnesením uvedeného soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 3 Nt 207/2005, vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. S podáním obžaloby pro trestné činy podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2, § 238 odst. 1, 2 a podle § 247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona byla soudu předložena i žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, kterou však uvedený okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 72 odst. 3 trestního řádu zamítl, přičemž nepřijal slib stěžovatele ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako záruku za vazbu, stejně jako převzetí záruky za další chování obviněného ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Soud poukázal na předchozí trestnou činnost stěžovatele obdobné povahy, za niž byl opakovaně odsouzen zpravidla k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a na to, že projednávané trestné činnosti se měl dopustit jen několik měsíců po propuštění z výkonu trestu. Z tohoto důvodu dle soudu nebylo možno písemný slib ani nabídnutou záruku akceptovat. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl poté, co se ztotožnil se závěry okresního soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že se jeho obhajobou a přednesenými námitkami dostatečně nezabývaly, resp. z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno, jak se s nimi vypořádaly, což má být v rozporu s § 125 a § 134 odst. 2 trestního řádu; v důsledku nedodržení "stanoveného postupu", jenž představují uvedená ustanovení, jsou pak napadená rozhodnutí i v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Konkrétně se krajský soud nevypořádal s námitkou, že okresní soud nerozhodl ve lhůtě 5 pracovních dnů a že dokonce přezkoumával úplně jinou záležitost (pozn.: původně ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 4 To 329/2005, jež však nebylo vydáno ve věci nyní napadeného usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2005, čj. 2 T 107/2005-183, jak se mohlo vzhledem k chybě v psaní jevit, ale ve věci jiné, a to ve věci stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 T 107/2005-179, přičemž k příslušné opravě došlo až na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 4 To 329/2005). Dále stěžovatel s poukazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že před rozhodnutím soudu prvního stupně nebyl slyšen, a tak mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem rozhodným pro vydání rozhodnutí o vazbě.

Ústavní soud si vyžádal také vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově k ústavní stížnosti. Krajský soud poukázal na vydání výše zmíněného opravného usnesení a dále - stran práva obviněného na slyšení před rozhodnutím ve vazebních věcech - odkázal na argumenty uvedené v posledním odstavci jeho usnesení a doplnil, že rozhodování Ústavního soudu je málo předvídatelné a soudy jsou zahlceny rozhodováním o vazbách; pokud by měl být každý obviněný slyšen před soudem prvního stupně i soudem stížnostním, vedlo by to k paralyzaci činnosti soudů i věznic kvůli eskortám, ve skupinových věcech by takovýto způsob rozhodování měl za následek praktickou nemožnost meritorního rozhodnutí. Navíc četnost rozhodování o vazbách, požadavek slyšení obviněných, ač to nežádají, a zbytečná možnost opravných prostředků má za následek paušální rozhodování, výsledkem čehož je velké množství obviněných ve vazbě. Okresní soud k otázce nedodržení lhůty uvedl, že toto není předmětem ústavní stížnosti; je skutečností, že lhůta byla překročena, a to v důsledku čerpání řádné dovolené, kdy věc nebyla přidělena jinému soudci. Pokud jde o problematiku týkající se § 71 odst. 5 trestního řádu, tato z hlediska řešení nebyla ustálena, v přítomnosti obžalovaného bylo rozhodováno za předpokladu, že o to požádal; pokud jde o další lhůty, které však nejsou v ústavní stížnosti napadány, tj. ve smyslu § 71 odst. 4 trestního řádu, je účast obžalovaných zajišťována. Výhrada směřující proti jeho rozhodnutí má dle soudu spočívat v tom, že bylo rozhodováno v zákonné lhůtě ve smyslu § 71 odst. 5 trestního řádu, nikoliv však v přítomnosti stěžovatele. S ohledem na množství vazebních věcí soud zpravidla rozhoduje o dalším trvání vazby ihned po podání obžaloby spolu s nařízením hlavního líčení bez osobní účasti obžalovaného, což je praxe přetrvávající do současnosti. Závěrem okresní soud sdělil, že vazba stěžovatele byla ukončena datem 14. 2. 2006, kdy uplynula lhůta uvedená v § 71 odst. 9 trestního řádu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání (po odstranění vady spočívající v nepředložení plné moci právního zástupce k výzvě Ústavního soudu) ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti - mimo jiné - namítá, že nebyl před rozhodnutím o jeho žádosti o propuštění z vazby soudem vyslechnut, a přitom poukazuje na judikaturu Ústavního soudu. Úvodem nutno uvést, že touto problematikou v širších souvislostech se zabývalo plénum Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2005, publikovaném pod č. 239/2005 Sb. Ve výrokové části tohoto nálezu bylo výslovně konstatováno, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby; současně Ústavní soud v odůvodnění nálezu upozornil, že je třeba rozlišovat případy, kdy se rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě podle § 71 odst. 3, 4 trestního řádu právě od těch, z nichž vychází posuzovaná ústavní stížnost, kdy je otázka trvání vazby otevřena k žádosti obviněného podle § 72 odst. 3 trestního řádu. Na "toto řízení", jak se uvádí, "není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená měřítka, která lze vztahovat jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby".

Ústavní soud - rozvíjeje výše uvedené závěry - je toho názoru, že rozhoduje-li se o žádosti obviněného o propuštění z vazby, o "řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné" ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, zejména v podobě řízení kontradiktorního s povinným slyšením obviněného, zde - alespoň nutně - nejde (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006,

sp. zn. III. ÚS 615/05

, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006,

sp. zn. III. ÚS 71/06

). Není totiž důvod přehlížet aspekty praktické (průtahy paralyzující trestní řízení v poměrech, kdy obviněný je oprávněn žádat o propuštění z vazby kdykoli, resp. znovu po čtrnácti dnech) ani okolnost, že je v právu zakotven i jiný (nenávrhový) režim zkoumání, zda důvody trvání vazby nadále existují (§ 71 odst. 3, 4 trestního řádu). O osobním slyšení obviněného při rozhodování podle § 72 odst. 3 trestního řádu nutno uvažovat, jde-li o případ uplatněných novot, a to za předpokladu, že jde o novoty pro rozhodování o trvání vazby relevantní, jež co do své povahy nemohly být efektivně uplatněny toliko v rovině písemné žádosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2004,

sp. zn. III. ÚS 544/03

).

Proto Ústavní soud zkoumal, zda v daném případě existovaly nové "relevantní" skutečnosti a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Stěžovatelem tvrzená okolnost, že má možnost opatřit si zaměstnání, totiž není - nad rámec podaného písemného sdělení (a osvědčení) - objektivně způsobilá k tomu, aby mohla být obviněným blíže "osobně", resp. "kontradiktorně" osvětlena, a to zejména tehdy, jestliže s ní soud důvodně naložil tak, že ji v kontextu jiných okolností, jež vedly k zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, pokládal za nerozhodnou.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že se Krajský soud v Brně jako stížnostní soud zabýval jinými otázkami, nutno je považovat za bezpředmětné, neboť bylo vyvoláno tím, že ústavní stížností bylo původně napadeno jiné rozhodnutí uvedeného soudu, obsahující písařskou chybu v záhlaví, jak bylo vysvětleno výše. Stěžovatel však rovněž tvrdil, že se uvedený soud nevypořádal s jeho námitkou, že nebylo o žádosti o propuštění z vazby rozhodnuto ve stanovené lhůtě, a v tomto ohledu nutno stěžovateli přisvědčit. Na straně druhé není možno přehlédnout, že se s touto okolností již vypořádal soud prvního stupně; kromě toho, ačkoliv se Ústavní soud necítí oprávněn nahrazovat činnost stížnostního soudu, pokládá za nadbytečné - vzhledem k uvedené vadě, jakožto vadě za daných okolností nikoliv podstatné - přistoupit ke kasaci jeho rozhodnutí. Je totiž obecně přijímáno, že lhůta uvedená v § 72 odst. 3 trestního řádu je lhůtou toliko pořádkovou, a stěžovatel měl možnost domáhat se vydání rozhodnutí prostředky, jež mu poskytují ustanovení § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2006