Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 252/05 ECLI:CZ:US:2005:3.US.252.05 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint for lack of admissibility regarding appeal rejection.

Numero d'incarto III.ÚS 252/05
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court's rejection of her appeal. The applicant argued that the Supreme Court's procedural handling violated her right to a fair trial and independent judiciary. The Court ruled that since the applicant did not specify the exact constitutional violation, the Supreme Court's reasoning was sufficient and no fundamental rights were infringed.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant fails to specify the alleged violation of fundamental rights, rendering the complaint obviously unfounded.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility specification of violation Supreme Court appeal rejection fundamental rights protection procedural reasoning sufficiency

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. B., zastoupené Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem v Brně, Purkyňova 45, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2005, čj. 21 Cdo 2169/2004-199, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. její dovolání, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nebylo přípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud ČR nepostupoval správně a že by jeho zrušením mohla dosáhnout toho, aby se uvedený soud v řízení o dovolání zabýval jeho hmotněprávním obsahem. Dále tvrdí, že pokud by jí nebylo umožněno pokračovat v uplatňování práv, bylo by tím porušeno její základní právo na to, aby se svých práv mohla domáhat u nezávislého a nestranného soudu.

Ústavní soud se zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou splněny všechny předpoklady jejího meritorního projednání (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí případ, kdy rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v daném ohledu zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí (ani eventuálnímu) porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu ČR vytýká nesprávný postup, nicméně již nespecifikuje, v čem tato nesprávnost, dle jejího názoru, spočívá. V prvé řadě je třeba uvést, že žádné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na daný mimořádný opravný prostředek neexistuje. Z tohoto důvodu lze o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, konkrétně pak práva ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatelka dovolává, uvažovat, jestliže by uvedený soud nedbal "stanoveného postupu", tedy pokud by při rozhodování o dovolání stěžovatelky nerespektoval příslušná procesní ustanovení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v daném ohledu ničeho nenamítá, zabýval se Ústavní soud tím, zda dovolací soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnil. V tomto ohledu dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR se zabýval všemi ustanoveními upravujícími přípustnost dovolání (§ 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.), přičemž ve vztahu ke každému z nich vysvětlil, proč jeho aplikace na případ stěžovatelky v úvahu nepřipadá. Z hlediska ústavnosti tak Ústavní soud nemá, co by postupu Nejvyššího soudu ČR vytknul.

S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2005

Jiří Mucha

předseda senátu