Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 227/05 ECLI:CZ:US:2006:2.US.227.05 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaints regarding civil court decisions on car defects as non-constitutional.

Numero d'incarto II.ÚS 227/05
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaints filed by J. V. and B. V. against civil court rulings denying a claim for vehicle defect damages. The applicants argued that lower courts failed to properly ascertain facts, ignored hidden defects, and violated fair trial principles by excluding them from hearings. The Court ruled that the civil courts correctly applied ordinary law and that the applicants' dissatisfaction with the factual assessment did not constitute a constitutional violation.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.: Constitutional complaints are inadmissible if filed by an unauthorized person or if the matter concerns only the interpretation and application of ordinary law without reaching the constitutional level.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility unauthorized complainant status ordinary law application fair trial principles civil court decisions vehicle defect liability Constitutional Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu
dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
odmítnut dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k B.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. V. a B. V., oba zastoupeni JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem Advokátní kanceláře v Kolíně, Sladkovského 13, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 3. 2003, č.j. 13 C 29/98-224 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2004, čj. 25 Co 380/2003-285,

takto

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimž nebylo vyhověno žalobě o zaplacení částky 14 536 Kč požadované z důvodu odpovědnosti za vady zakoupeného vozidla. Dne 29. 12. 2005 bylo doručeno Ústavnímu soudu "jako důkaz" usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 818/2005, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelů, jímž rovněž mělo dojít k porušení jejich práv.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že v řízení, jehož předmětem byl spor o slevu z kupní ceny ojetého vozidla a požadavek na zaplacení nákladů na odstranění skrytých vad, došlo k porušení procesních pravidel stanovených občanským soudním řádem, neboť nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a nebylo provedeno řádné dokazování. Dle jejich tvrzení soudy nesprávně dospěly k závěru, že žalovaný upozornil stěžovatele na vady vozidla. Nesprávný je rovněž názor, že vozidlo procházelo technickými kontrolami, že nemělo vady a bylo opotřebeno přiměřeně svému stáří. Dále namítají, že žalovaný byl vyslechnut bez přítomnosti stěžovatelů a ve věci bylo rozhodováno vyloučenými soudci. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že závěry soudů jsou v krajním nesouladu se skutkovými zjištěními a právním vyhodnocením věci.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud nejdříve uvádí, že ve vztahu k B. V. se jedná o ústavní stížnost podanou osobou zjevně neoprávněnou, neboť měl v řízení před obecnými soudy pouze postavení obecného zmocněnce a vedlejšího účastníka, přičemž tvrzené nedostatky se týkají věci, ve které vystupovala jako žalobkyně paní J. V. Nicméně z podstaty věci je zřejmé, že předkládané námitky byly projednány v rámci ústavní stížnosti paní J. V.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatelé přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Obecné soudy vycházely ze zjištění, že dne 26. 3. 1995 došlo k uzavření kupní smlouvy na automobil značky Dacia 1310, rok výroby 1985, za kupní cenu 17 000 Kč. Stěžovatelka posléze uplatnila u žalovaného právo z odpovědnosti za vady a vzhledem k tomu, že jejím požadavkům nebylo vyhověno, domáhala se soudní cestou zaplacení shora uvedené částky, přičemž soudy nárok posoudily jako nárok na slevu z kupní ceny a na náhradu nutných výdajů. Obecné soudy návrhu nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že došlo k platnému uzavření kupní smlouvy za cenu obvyklou odpovídající opotřebení vozidla, stěžovatelé byli seznámeni s technickým stavem vozu, auto v době prodeje mělo platnou technickou kontrolu a bylo k provozu na silnici běžně používáno. Dokazováním bylo zjištěno, že prodejce kupující na konkrétní vady (nebránící provozu vozidla) písemně upozornil. Ostatní opotřebení odpovídající stáří a životnosti vozidla, počtu ujetých kilometrů a běžným podmínkám provozu a údržby pak nelze považovat za vady. Skutečnost, že se nejednalo o zásadní vady, které by byly důvodem pro slevu z kupní ceny nebo náhradu nutných nákladů, byla prokázána i tím, že za období do 6ti měsíců od koupě vozu stěžovatelka investovala do oprav vozidla celkovou částku 2 888,30 Kč. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 818/2005, odmítnuto jako nepřípustné.

Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, v řízení před obecnými soudy se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR). Z uvedeného principu vyplývá, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s ním neztotožňoval. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc.

Ústavní soud ověřil, že na rozdíl od tvrzení uváděných v ústavní stížnosti, obecné soudy se návrhem stěžovatelů podrobně zabývaly, provedly řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, opravňující je posoudit věc po právní stránce a rozhodnout. Nedostatek v dokazování,spočívající v tom, že soud prvého stupně vycházel z listinných důkazů, které opomněl provést, byl zhojen postupem odvolacího soudu dle § 205 odst. 2 písm. d),e) a g) o.s.ř. tím, že je provedl. Provedené důkazy (listinné i výslechy svědků), stejně jako výpovědi účastníků, byly řádně hodnoceny jak jednotlivě, tak v jejich souvislostech. Soud v odůvodnění rovněž uvedl, z jakých důvodů (nadbytečnost) nebylo vyhověno dalším návrhům na provedení dokazování. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat technický stav vozidla a eventuelně přehodnocovat závěry obecných soudů přijaté na základě řádně provedeného dokazovaní.

Krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí rovněž vypořádal s námitkou, že žalovaný nebyl vyslechnut v přítomnosti stěžovatelů. (Požadavku na odročení jednání nebylo vyhověno, protože žádost o odročení jednání nebyla považována za důvodnou, neboť k ní nebyl doložen doklad od lékaře.) Stejně tak se odvolací soud řádně zabýval námitkou podjatosti soudce okresního soudu a Vrchní soud v Praze námitkou podjatosti soudců Krajského soudu v Praze (usnesení ze dne 18. 10. 2004, č.j. Nco 121/2004-267). Námitka stěžovatelů, že ve věci bylo rozhodováno podjatými soudci je proto neopodstatněná.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož řádně zakoupené vozidlo nemělo vady (vyjma vad, na které byl kupující upozorněn) a bylo opotřebené přiměřeně svému stáří, nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dovolací soud se v řízení zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní) a své závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ústavní soud pak neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jeho závěr jakkoliv zpochybňoval. Ostatně stěžovatelé se zrušení tohoto rozhodnutí ani nedomáhají a pouze obecně konstatují, že jím mělo dojít k porušení jejich práv.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh ve vztahu k J. V. odmítnut dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k B. V. dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2006

Stanislav Balík

předseda senátu