Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 211/05 ECLI:CZ:US:2005:2.US.211.05 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding judge recusal based on judicial guidance exceeding mandatory duty.

Numero d'incarto II.ÚS 211/05
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the request to revoke Article 14, Section 4 of the Civil Procedure Code. The petitioner argued that a district court judge's guidance on property retention constituted a conflict of interest, violating the principle of equality of arms. The court held that the lower court correctly determined the judge's actions stemmed from professional conviction rather than a relationship with the parties, and that such guidance does not mandate recusal. Consequently, the Constitutional Court found no violation of constitutional rights and dismissed the petition as clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 14 odst. 4 občanského soudního řádu: A judge's professional conviction regarding procedural guidance does not constitute a ground for recusal if it does not stem from a relationship with the parties or the case.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint judge recusal conflict of interest equality of arms civil procedure code judicial guidance unfounded petition

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 14 odst. 4 občanského soudního řádu
Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatele na zrušení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu odmítl.
§ 118a občanského soudního řádu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zrušení § 14 odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 30. prosince 2004, čj. 1 Nc 2451/2004-316, a o návrhu na zrušení § 14 odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zrušení § 14 odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř.").

Napadeným usnesením bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Chrudimi JUDr. Jana Profousová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. Stěžovatel podal námitku podjatosti soudkyně s ohledem na její výzvu k doplnění tvrzení a předložení důkazů ve smyslu § 118a o.s.ř. pro případ, že by soud věc posuzoval z hlediska vydržení vlastnického práva státem, popřípadě žalovanými. Uvedený postup považoval stěžovatel za poučení jdoucí nad rámec poučovací povinnosti soudu, z čehož dovozoval podjatost zmíněné soudkyně. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ovšem mimo jiné konstatoval, že její postup v řízení o návrhu stěžovatele nevycházel z poměru k věci, ani z poměru k účastníkům či jejich zástupcům, nýbrž je výrazem přesvědčení soudkyně o jeho správnosti. Jako takový tak nemůže být důvodem k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí v dané věci.

Stěžovatel napadá uvedený závěr v projednávané ústavní stížnosti. Dle jeho názoru se jmenovaná soudkyně v rámci poskytnutého procesního poučení dopustila zásadního pochybení, neboť účastníky (resp. žalovaného) poučila o hmotném právu (předestřela otázku možného vydržení), a to za situace, kdy se doposud žádná z nich vydržení nedovolávala. Stěžovatel je proto přesvědčen o tom, že se uvedeným způsobem nalézací soud "postavil na stranu žalovaného, čímž byl učiněn pravděpodobně nevratný zásah do rovnosti účastníků řízení, který má za následek, že stěžovatelova věc nebude spravedlivě a nestranně rozhodována". Vzhledem k tomu, že krajský soud nerozhodl o vyloučení této soudkyně z projednávání věci, domáhal se stěžovatel s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie a nálezy Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 167/04

a

II. ÚS 105/01

, aby tento soud výše označené usnesení nálezem zrušil a aby též zrušil aplikované ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř., dle něhož nejsou důvodem vyloučení soudce okolnosti, spočívající v jeho postupu v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Stěžovatel také navrhuje spojení řízení o této ústavní stížnosti s dalšími řízeními, vedenými k jeho ústavní stížnosti v obdobných věcech.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, a vedlejší účastníky řízení, Českou republiku, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Hradec Králové, Stavební bytové Družstvo se sídlem v Chrudimi IV, Moravská 281, V. N. a A. N., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl a plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Nemá pochybnosti o tom, že ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř. je v souladu s předpisy ústavního pořádku. Vedlejší účastníci se svého postavení podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdali.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud předesílá, že o obdobném návrhu stěžovatele již rozhodoval (srov. usnesení ze dne 27. 4. 2005,

sp. zn. III. ÚS 173/05

, ze dne 23. 6. 2005,

sp. zn. III. ÚS 174/05

, či ze dne 29. 6. 2005,

sp. zn. IV. ÚS 210/05

), a ani projednávaném případě neshledal důvod se od názorů v těchto rozhodnutích uvedených odchýlit.

Napadené rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za vykročující z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, jak je stěžovatel označil v ústavní stížnosti. Stěžovatel podle své ústavní stížnosti spatřuje podjatost shora jmenované soudkyně v jejím postupu v řízení (shora popsané výzvě adresované žalobci), který stěžovatel považuje za nápovědu soudu žalovanému o možném způsobu ochrany. Nutno především podotknout, že se se zmíněnou námitkou náležitě vypořádal již krajský soud v napadeném rozhodnutí. Poukázal především na zásadu předvídatelnosti rozhodnutí vyjádřenou v § 118a o. s. ř., jež jisté předestření právního názoru soudu účastníkům nevylučuje. Konstatoval, že mu v jeho procesním postavení nepřísluší přezkoumávat, zda danému stadiu řízení odpovídalo použití citovaného ustanovení, jakož ani posuzovat správnost názoru soudkyně, opřeného o přesvědčení, dle něhož se musí z úřední povinnosti v daném případě zabývat tím, zda došlo k vydržení vlastnictví, pročež ve výzvě k doplnění tvrzení určené žalobci zvolila formulaci, v níž se objevil výraz vydržení vlastnického práva. Jak již bylo uvedeno, krajský soud konstatoval, že napadený postup jmenované soudkyně nevycházel z poměru k věci, účastníkům či jejich zástupcům, a s ohledem na § 14 odst. 4 o. s. ř. dovodil, že přesvědčení soudkyně o jeho správnosti v řízení o konkrétní projednávané stěžovatelově věci nelze kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení.

Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, neshledal. Předmětem přezkumu je rozhodnutí krajského soudu, vydané v průběhu zatím pravomocně neskončeného meritorního řízení nacházejícího se ve stadiu před nalézacím soudem. Toto rozhodnutí je řádně odůvodněno, nevybočuje z mezí ústavnosti a na racionální argumentaci v něm předloženou postačí odkázat. Z uvedeného vyplývá, že ani z hlediska objektivního testu, jak jej stěžovatel zdůraznil s poukazem na citovanou judikaturu, nebylo možno jeho námitkám přisvědčit, resp. vzít je s ohledem na konkrétní výše popsanou skutkovou a právní situaci se současným přihlédnutím k procesní pozici krajského soudu za relevantní. Ústavní soud toliko dodává, jak ovšem naznačil již krajský soud v napadeném rozhodnutí, že otázku opodstatněnosti či oprávněnosti postupu soudkyně je třeba případně řešit opravnými prostředky, nikoli požadavkem na změnu obsazení soudu.

S ohledem na výše uvedené nebyl shledán důvodným ani poukaz stěžovatele na - v ústavní stížnosti označenou - judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud z důvodů výše rozvedených jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], aniž by shledal důvod pro spojení této věci s podobnými věcmi, které projednává, jak navrhl v ústavní stížnosti stěžovatel.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatele na zrušení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu