Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 369/05 ECLI:CZ:US:2005:1.US.369.05 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses claim that civil code interest rate clause violates fundamental rights. Dismissed. Parties argued contractually agreed interest violated law; Court held clause is mandatory. Dismissed.

Numero d'incarto I.ÚS 369/05
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a lender against the Supreme Court's rejection of her appeal regarding a loan dispute. The lender argued that courts incorrectly interpreted a civil code provision as mandatory, preventing parties from agreeing to a higher interest rate than the statutory discount rate, thus violating fundamental rights. The Court agreed with the lower courts that the specific wording of the statute implies a mandatory nature, leaving no room for contractual deviation, and found no violation of constitutional rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 517 odst. 2 obč. zákoníku; The provision regarding default interest rates is of mandatory nature, precluding parties from agreeing to a different rate by contract, and its application does not violate fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
mandatory provision default interest rate contractual agreement fundamental rights civil code interpretation constitutional complaint statutory mandate

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
§ 517 para. 2 of the Civil Code
§ 2 para. 3 of the Civil Code
Article 2 para. 3 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Stěžovatelka proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, podala dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst.
Article 2 para. 4 of the Constitution of the Czech Republic
Stěžovatelka proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, podala dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst.
Article 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Stěžovatelka má zato, že je v rozporu s právní logikou, aby ustanovení § 369 odst.
Article 6 of the European Convention on Human Rights

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

I. ÚS 369/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. M. S., zast. JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2005, č.j. 33 Odo 1117/2003-83, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.6.2003, č.j. 35 Co 158/2003-58, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. P. S., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že napadeným rozsudkem městského soudu byl ve sporu, v němž vystupuje jako žalobkyně, zrušen rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku co do částky 76 194,30 Kč a řízení v této části zastaveno, v zamítavém výroku co do částky 83 857,90 Kč a úroku z prodlení ve výši 42,5% z částky 50 000,- Kč od 17.4.2002 byl potvrzen. Následné stěžovatelčino dovolání bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. V otázce, zda si mohou smluvní strany v občanskoprávních vztazích sjednat jinou výši úroku z prodlení, než jak je upravena v § 517 odst. 2 OZ, Nejvyšší soud dovodil, že aplikace čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nepřichází v úvahu.

K vlastnímu meritu sporu stěžovatelka uvedla, že smlouvou o půjčce se zavázala zapůjčit žalovanému částku 1 mil. Kč a pro případ prodlení s úhradou ve lhůtě splatnosti sjednali účastníci úrok z prodlení ve výši desetinásobku diskontní sazby ČNB. Soud I. stupně shledal ujednání o úroku z prodlení za ujednání v rozporu se zákonem ve smyslu § 39 OZ. Městský soud v napadeném rozsudku zaujal hodnocení, že výši úroku z prodlení si účastnici předmětné smlouvy nemohli dohodnout, zákon sice takovou dohodu výslovně nezakazuje, ale z povahy citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že se od něho nelze odchýlit, což opírá o gramatickou dikci § 517 odst. 2 OZ, věta za středníkem, kde je uvedeno, že výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Při posouzení věci došlo, podle názoru stěžovatelky, ze strany soudů k rozporu s ust. čl. 2 odst. 3 Listiny. Ustanovení § 2 odst. 3 obč. zákoníku, podle něhož si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj odchýlit nelze, je nutno, podle stanoviska stěžovatelky vykládat v souvislosti s čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

V rámci polemiky uvádí řadu tvrzení pro možnost smluvního sjednání úroku z prodlení, ať již ve smyslu Ústavy a Listiny, tak při komparaci obchodněprávní a občankoprávní úpravy (v obou případech soukromoprávní povahy). Namítá též, že konkrétní úprava je provedena nařízením vlády, tj. podzákonným aktem, a ještě odkazem na bankovní pravidla.

Dle názoru stěžovatelky byla v řízení porušena její základní práva, a to právo na soudní ochranu deklarované čl. 90 Ústavy, jakož i práva deklarovaná čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"). Při výkladu zákona potom postupem soudů všech stupňů došlo k rozhodnutím v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.

Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby byly zrušeny rozsudku Nejvyššího soudu a městského soudu, byť v úvodu stížnosti konstatuje, že napadá rozsudek Nejvyššího soudu ve všech výrocích a rozsudek městského soudu v potvrzujícím výroku a dále ve výrocích o nákladech řízení.

Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 90 Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl.. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní

bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 2 odst. 3 Listiny:

Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 2 odst. 4 Ústavy:

Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Po seznámení s obsahem stížnosti a s přiloženými podklady Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Z listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 190 174,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 42,5% z částky 50 000,- Kč od 17.4.2002 do zaplacení.

Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit stěžovatelce 30 122,60 Kč, zamítl žalobu na zaplacení 160 052,20 Kč spolu se 42,5% úrokem z prodlení z částky 50 000 Kč od 17.4.2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Vycházel ze zjištění, že účastníci dne 24.9.2001 uzavřeli smlouvu o půjčce, podle níž stěžovatelka půjčila žalovanému částku 1 mil. Kč a on se zavázal dluh vrátit do 19.10.2001 spolu se šestiprocentním úrokem.

Pro případ, že dluh nebude ve sjednané lhůtě vrácen, zavázal se žalovaný uhradit žalobkyni úrok z prodlení ve výši desetinásobku diskontní sazby ČNB z dlužné částky. Soud považoval jistinu za uhrazenou a ze žalované částky přisoudil stěžovatelce pouze úrok z prodlení, jehož výši odvodil pomocí dvojnásobku diskontní sazby ČNB ve výši 8,5%. Smluvní ujednání účastníků o úroku z prodlení posoudil soud prvního stupně jako odporující ustanovení § 517 obč. zákoníku a tedy neplatné podle § 39 obč. zákoníku.

Výslovné ustanovení zákona o tom, že výši úroku z prodlení stanoví prováděcí předpis, považuje za kogentní, výše úroku z prodlení je jím stanovena závazně a nelze se od něj dohodou účastníků odchýlit. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala nesprávné hodnocení ust. § 517 odst. 2 obč. zákoníku. S odkazem na ust. § 2 odst. 3 a § 517 odst. 2 obč. zák. namítala, že ze žádného ustanovení zákona nevyplývá výslovný zákaz, aby účastníci smluvních vztahu dohodli výši úroků z prodlení odchylně, než je stanovené prováděcím předpisem, na který je v této souvislosti odkazováno. S ohledem na to, že částka 76 194,30 Kč jí byla po datu vyhlášení rozsudku doručena, vzala žalobu v tomto rozsahu zpět.

Městský soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudečný výrok, jímž byla zamítnula žaloba do částky 76 194,30 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve zbývající části, jíž byla zamítnula žaloba co do částky 83 857,90 Kč a úroku z prodlení ve výši 42,5% z částky 50 000,- Kč od 17.4.2002 do zaplacení, výrok potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení v obou stupních. Ohledně úroku z prodlení se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že účastníci nemají možnost dohodnout si jeho výši jinak, než jak ji v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 obč. zákoníku stanoví prováděcí předpis.

Přestože zákon takovou dohodu účastníků výslovně nezakazuje, z povahy citovaného ustanovení zákona jednoznačně vyplývá, že se od něho odchýlit nelze. Stěžovatelka proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, podala dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm.

c) obč. soudního řádu. Vytýkala odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, dovodil-li, že výši úroku z prodlení si účastníci smlouvy nemohou dohodnout, neboť je stanovena právním předpisem. Je přesvědčena, že odvolací soud vyložil ustanovení § 517 odst. 2 obč. zákoníku v neprospěch věřitele striktně gramaticky, aniž vzal v úvahu zásadu zakotvenou v Listině, že "každý může činit, co není zákonem zakázáno" a aniž respektoval zásadní dispozitivnost ustanovení občanského zákoníku, zvláště pak jeho části týkající se závazkového práva.

Stěžovatelka má zato, že je v rozporu s právní logikou, aby ustanovení § 369 odst. 1 obch. zákoníku bylo vykládáno tak, že možnost stanovit výši úroku z prodlení dohodou smluvních stran je jím zachována, a ustanovení § 517 odst. 2 obč. zákoníku bylo interpretováno jinak; na uvedeném nemůže podle ní nic změnit ani skutečnost, že zmíněné ustanovení obch. zákoníku - na rozdíl od úpravy obsažené v obč. zákoníku - smluvní ujednání o výši úroku z prodlení výslovně připouští. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že otázka smluvní volnosti při stanovení výše úroku z prodlení je odvolacími soudy řešena rozdílně, což doložila odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ve věci vedené pod sp.zn. 15 Co 685/2001, kde při zdůraznění smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů byl vysloven právní názor, že výši úroku z prodlení lze stanovit dohodou smluvních stran i v jiné výši, než představuje dvojnásobek diskontní sazby ČNB.

Nejvyšší soud konstatoval, že absence poznatků o tom, že by právní otázka, zda si mohou smluvní strany v občanskoprávních vztazích sjednat jinou výši úroku z prodlení, než jak je upravena v ustanovení § 517 odst. 2 obč. zákoníku, byla dovolacím soudem v minulosti již řešena, resp. že by se její výklad ustálil v judikatuře odvolacích soudů, činí dovolání stěžovatelky přípustným. Pro vyřešení vymezené právní otázky je rozhodující, zda ustanovení § 517 odst. 2 věta za středníkem obč. zákoníku, je z hlediska stanovení výše úroku z prodlení kogentní povahy či nikoliv.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že toto ustanovení účastníkům dohodu o jiné výši úroku z prodlení výslovně nezakazuje, nemožnost přijetí odchylné smluvní úpravy však vyplývá v jeho povahy. Uvádí-li se v něm, že "výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis", nenechává gramatický výklad tohoto ustanovení prostor pro úvahy, zda lze výši úroku z prodlení či poplatku z prodlení stanovit jinak, tedy dohodou účastníků. Shodný závěr formuluje též při porovnání obchodněprávní a občanskoprávní regulace a také za použití funkční interpretace.

V této souvislosti upozorňuje na institut smluvní pokuty a připomíná, že stěžovatelce nic nebránilo za účelem zakotvení pro případ nikoli včasného vrácení půjčky citelnější sankci, než jakou představuje úrok z prodlení v zákonné výši, tento institut využít. Na tyto závěry navazuje logickým konstatováním, že aplikace čl. 2 odst. 3 Listiny nepřichází v úvahu, a odmítá i stěžovatelčin argument, že výše úroku z prodlení je stanovena podzákonným předpisem. Nejvyšší soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání zamítl.

Je zřejmé, že podstatu stěžovatelčiny ústavní stížnosti tvoří soubor tvrzení vedoucích k určení dispozitivní povahy ustanovení § 517 odst. 2 obč. zákoníku. Stejné argumenty stěžovatelka již uplatnila v dovolání. Ústavní soud se ztotožňuje s argumenty zařazenými do odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a doplňuje, že soudy příslušná ustanovení interpretovaly ústavně konformním způsobem, proto nemohlo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy, ani čl. 90 Ústavy. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se zaplacení dlužné částky (vrácení půjčky), včetně příslušenství. Zamítnutí žaloby ohledně úroků z prodlení bylo důsledkem neplatnosti smlouvy, proto nemohla být stěžovatelka úspěšná.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2005

Ivana Janů,

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu