Constitutional Court dismisses complaint regarding refusal to amend civil claim due to lack of urgent legal interest.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a litigant against lower court rulings refusing to amend their civil claim. The lower courts determined that amending the claim to establish co-ownership was unnecessary because the matter was already being resolved in a separate, ongoing lawsuit regarding the dissolution of that co-ownership. The Constitutional Court upheld this procedural decision, ruling that the refusal was based on the absence of urgent legal interest and did not violate the right to court protection.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 95 odst. 1 o.s.ř.; § 80 písm. c) o.s.ř.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court dismissed the complaint, holding that a court's refusal to amend a claim is a procedural decision based on the lack of urgent legal interest and does not constitute a violation of the right to court protection when the substantive issue is already pending in another proceeding.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
IV. ÚS 608/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 26. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jan Musila a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Z. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 21 Co 286/2002 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 9. 2002, čj. 12 C 145/2002-44,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 21 Co 286/2002, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 9. 2002, čj. 12 C 145/2002-44.
Z obsahu ústavní stížnosti samotné a z vyžádaného spisu vedeného nalézacím soudem pod sp. zn. 12 C 145/2002 vyplývá, že stěžovatel se v civilním řízení domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 6. 2002. Soud prvního stupně žalobu zamítl po zjištění, že na určení není naléhavý právní zájem, neboť právní otázka platnosti kupní smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, a tudíž lze žalovat přímo na určení existence vlastnického práva. Stěžovatel navrhl rozšíření žaloby i o určení existence podílového spoluvlastnictví, soud však změnu žaloby podle § 95 odst. 1 o.s.ř. nepřipustil, neboť měl za to, že ani na takovém určení není v této konkrétní věci zájem. Jak bylo soudem prvního stupně zjištěno ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 7 C 156/2002, stěžovatel vede spor o zrušení a vypořádání tohoto podílového spoluvlastnictví ke všem věcem, které byly předmětem kupní smlouvy. Je nepochybné, že otázka podílového spoluvlastnictví k těmto věcem, které jsou předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, bude řešena ve věci sp. zn. 7 C 156/2002 jako otázka předběžná a žaloba na určení existence podílového vlastnictví je zjevně nadbytečná, zvláště za situace, kdy již řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo zahájeno. Proto soud podle § 80 písm. c) o.s.ř. žalobu zamítl, aniž by se zabýval celou věcí z hlediska hmotného práva, když pro projednání věci nejsou splněny procesní podmínky.V odvolání stěžovatel mj. namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil a že řízení je postiženo jinou vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále soudu prvního stupně vytkl, že v rozporu s ust. § 95 odst. 2 o.s.ř. nepřipustil změnu návrhu na zahájení řízení v situaci, kdy výsledky dosavadního řízení dovolily o změněném návrhu jednat. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, po zjištění, že odvolání není důvodné.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Shodně jako v odvolání tvrdil, že soud prvního stupně bezdůvodně zamítl jeho návrh na rozšíření žaloby za situace, kdy nebylo potřeba žádné složité dokazování, čímž zkrátil jeho právo na soudní ochranu. Odvolacímu soudu vytkl, že jej nepředvolal k jednání, čímž porušil základní právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 12 C 145/2002, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas s procesním postupem soudu prvního stupně, který nepřipustil změnu návrhu na zahájení řízení. Stěžovatel je toho názoru, že změna měla být připuštěna, neboť výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o.s.ř.). Takovou argumentaci nemohl Ústavní soud akceptovat. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů, důvodem pro nepřipuštění změny návrhu nebyla stěžovatelem v ústavní stížnosti tvrzená skutečnost dostatečnosti výsledků dosavadního řízení pro řízení o změněném návrhu, nýbrž to, že ani pro jednání o změněném návrhu by nebyly splněny procesní podmínky, tj. existence naléhavého právního zájmu. Tento názor obecných soudů je v napadených rozsudcích podrobně a dostatečně odůvodněn a Ústavní soud jej považuje za ústavně zcela konformní. Navíc rozhodnutí obecného soudu o připuštění či nepřipuštění změny návrhu na zahájení řízení je rozhodnutím procesní povahy a jako takové není dle názoru Ústavního soudu, za okolností daného případu, jakkoliv schopné zasáhnout sféru ústavně zakotvených hmotných či procesních práv stěžovatele. Obecné soudy neporušily základní právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť o ochraně subjektivního hmotného práva stěžovatele se bude rozhodovat v jiném, stěžovatelem již zahájeném řízení, ve věci sp. zn. 7 C 156/2002.
Dle přesvědčení Ústavního soudu není důvodné ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že jej odvolací soud nepředvolal k jednání. Postup odvolacího soudu byl zcela evidentně v souladu s ust. § 49 odst. 1 o.s.ř., dle něhož, má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat (což v daném případě stěžovatel neměl), doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Tato skutečnost je či měla by být právnímu zástupci stěžovatele dostatečně známa, neboť je přinejmenším součástí jeho odborné kvalifikace. Navíc, jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 58 vyžádaného spisu), při zahájení byli osobně přítomni jak žalobce, tak i jeho právní zástupkyně.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu