Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to lack of standing and exhaustion of remedies.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against a prosecutor's decision to postpone a criminal proceeding. The applicant argued that the delay violated his rights to a fair trial, personal inviolability, and the principle of legality under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled the complaint inadmissible because the applicant lacked standing to challenge the state's decision to prosecute and had not exhausted available civil remedies for compensation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 182/1993 Sb.; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if filed by a person lacking standing to claim a fundamental right violation or if the applicant has not exhausted other legal means of protection.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci Ing. L. Z., zastoupeného JUDr. J. B., advokátkou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 14. 4. 2003, č.j. Zn 2382/2003-6,
t a k t o:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností podanou dne 11. 6. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení, jímž státní zastupitelství odmítlo jeho stížnost proti odložení jím podaného oznámení o podezření, že vůči němu byl spáchán trestný čin křivého obvinění a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle ust. § 36 odst. 1 Listiny základních svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo být zasaženo právo na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 Listiny a mělo být i porušeno i ust. čl. 39 Listiny, tím, že jednání podezřelé nebylo kvalifikováno jako tr. čin, přestože splňovalo trestním zákonem specifikované znaky.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti je podána zjevně neoprávněnou osobou.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda chráněné ústavním pořádkem ČR [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona ve spojení s články 1 a 10 a dále čl. 3 Ústavy ČR]. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh nepřípustný, nebo je-li podán zjevně neoprávněnou osobou [§ 43 odst. 1 písm. c) a e) zákona].
České trestní řízení je koncipováno na principu výhradní pravomoci státu vznášet veřejnou trestní obžalobu [čl. 80 odst. 1 Ústavy]. V souladu s touto ústavní koncepcí je pro trestní řízení podle trestního řádu [zákon č. 142/1961 Sb, v platném znění, dále jen tr.ř.] aktivně legitimován pouze stát a z obsahu Ústavy ČR či Listiny nevyplývá subjektivní ústavní právo fyzické či právnické osoby na trestním stíhání nějaké jiné osoby. Dle stávající koncepce trestního řízení pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Z jiného hlediska lze dále připomenout, že podle ust. § 157a tr.ř. má poškozený ve své dispozici další prostředek, jímž může brojit proti usnesení o potvrzení rozhodnutí o odložení věci. Ústavní stížnost by proto byla nepřípustná i pro nevyčerpání prostředků k ochraně práva [§ 75 odst. 1 zákona].
Stěžovatel nebyl v ústavní rovině dotčen ani na svých osobnostních právech dle čl. 7 odst. 1 Listiny, když případné nároky na satisfakci a náhradu materiální újmy může vznášet v civilním řízení. Zde může účinně uplatnit argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Proto je v této části ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání prostředků k ochraně práva [§ 75 odst. 1 zákona].
Stěžovatelem dále uvedené ust. čl. 39 Listiny garantuje právo být stíhán, souzen a trestán pouze za jednání popsané v zákoně na něj nedopadá. Stěžovatel nebyl v této věci subjektem uvedeného práva, a proto je ústavní stížnost v této části podána osobou zjevně neoprávněnou.
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) a e) zákona].
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 21. října 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D. soudce zpravodaj