Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 51/02 ECLI:CZ:US:2002:4.US.51.02 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against social security decision due to lack of legal standing and procedural delay.

Numero d'incarto IV.ÚS 51/02
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against the Minister of Labour's refusal to waive the five-year insurance requirement for partial disability pension. The applicant argued that his failure to meet the insurance period was due to caring for his terminally ill wife and subsequent unemployment, claiming a violation of his right to adequate material security. The Court ruled that the minister's decision did not constitute a public authority act subject to judicial review because no subjective public right existed, and the applicant had already exhausted all administrative remedies while missing the deadline for a prior constitutional appeal.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; A constitutional complaint must be rejected as obviously unfounded if the challenged administrative decision does not affect the applicant's constitutionally guaranteed rights or if the applicant has failed to utilize available procedural remedies within statutory time limits.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal social security insurance period partial disability pension subjective public right procedural time limit waiver of legal requirement material security rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
§ 4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
§ 40 odst. 1 písm. f) zákona č. 582/1991 Sb.
čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") .

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P. O., zastoupeného Mgr. M. K., advokátem, proti rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 28. 11. 2001, č.j. 32/46087/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 28. 11. 2001, č.j. 32/46087/2001, kterým podle ust. § 4 odst. 3 zák.č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, nevyhověl jeho žádosti o odstranění tvrdosti a neprominul podmínku potřebné doby pěti let pojištění pro nárok na částečný invalidní důchod, stanovenou v § 40 odst. 1 písm. f) cit. zákona, a to vzdor zjištěné částečné invaliditě.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti v práci a na hmotné zajištění státem v přiměřeném rozsahu v případě, že nemůže bez své viny získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zakotvené v čl. 30 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") . Uvedl, že z důvodu péče o těžce nemocnou manželku, jež zemřela dne 13. 5. 1988, opustil v roce 1985 zaměstnání. Od té doby nebyl zaměstnán ani pojištěn. V roce 1993 se obrátil na Úřad práce pro Prahu 1 s žádostí o přijetí do evidence uchazečů o zaměstnání, avšak ten jeho žádost odmítl, údajně s odůvodněním, že nedoložil lékařské potvrzení o pracovní schopnosti. Zaevidován byl až ke dni 18. 2. 1999. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. I ze dne 9. 9. 1998, č. 430 207 053 byla zamítnuta jeho žádost o plný invalidní důchod, jelikož byl shledán částečně invalidním. Rozhodnutím č. II ze dne 9. 9. 1998, č. 430 207 053 byla zamítnuta jeho žádost o částečný invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínky pěti let pojištění v rozhodném období. K opravnému prostředku stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 30 Ca 63/99 obě uvedená rozhodnutí potvrdil. O odvolání pak rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 2 Cao 5/2000 tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Následně podaná ústavní stížnost byla jako opožděná odmítnuta. Poté se stěžovatel obrátil na ministra práce a sociálních věcí se žádostí o odstranění tvrdosti zákona, tj. prominutí nesplnění podmínky potřebné doby pojištění. Napadeným rozhodnutím ministra, které dle stěžovatele nesplňuje ani minimální požadavky stanovené pro odůvodnění rozhodnutí správním řádem, jeho žádosti nebylo vyhověno. Stěžovatel je toho názoru, že institut odstranění tvrdosti je v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení obsažen právě pro řešení případů, jako je jeho záležitost. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, toto své tvrzení však nepodložil podrobnější argumentací ústavněprávní.

Ministr práce a sociálních věcí, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že úřady práce nevyžadují, aby občan písemnou žádost o zprostředkování vhodného zaměstnání dokládal lékařským potvrzením o své pracovní schopnosti, neboť takový doklad lékaři podle předpisů upravujících sociální zabezpečení ani nejsou oprávněni vystavovat. Součástí písemné žádosti o zprostředkování vhodného zaměstnání je čestné prohlášení žadatele o tom, že není práce neschopen, to však nelze považovat za překážku, která by mu znemožnila získat potřebnou dobu pojištění. Tvrzení stěžovatele, že Úřad práce pro Prahu 1 jej odmítl zařadit do seznamu uchazečů o práci, není ničím doloženo. Napadené rozhodnutí se nijak nedotklo práv zakotvených v čl. 30 a čl. 26 Listiny, kterých se lze ostatně domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Poukázal na ust. § 248 odst. 2 o.s.ř., dle něhož soudy nepřezkoumávají mj. rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není právní nárok, nebo o žádostech na odstranění tvrdosti zákona. Není-li tu nároku, což stejně platí i o žádostech na odstranění tvrdosti zákona, není tu vůbec subjektivní právo, na kterém by mohl být účastník zkrácen, přičemž odkázal na Komentář k o.s.ř. (Bureš, Drápal, Mazanec, C.H.Beck, 4. vydání, Praha 2000). Tento princip lze aplikovat i pro řízení před Ústavním soudem. K pojmu "tvrdost" uvedl, že nejen že není definován, ale je v podstatě nedefinovatelný a pozitivním vymezením by se vytratil jeho obsah. Rozhodnutí ministra ve věci odstranění tvrdosti patrně nemají povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci ve smyslu § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když zde ministr vystupuje vlastně jako první, jediná a konečná instance. Závěrem uvedl, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 30 Ca 63/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí, ve věci neprominutí tvrdosti zákona, není dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím, které by svoji povahou bylo vůbec schopné zasáhnout sféru ústavních práv stěžovatele. I když proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, nelze je posuzovat izolovaně, bez přihlédnutí k průběhu a výsledkům celého předcházejícího řízení, z něhož evidentně plyne, že to byla především vlastní nečinnost stěžovatele v období od úmrtí manželky v roce 1988 do prvního lékařského vyšetření dne 11. 5. 1998, jež vedla k pro něj nepříznivým důsledkům, jež se nyní pokouší odčinit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel ve své věci, tj. ve věci přiznání částečného invalidního důchodu, využil veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval a vytvořil tak prostor pro nápravu tvrzeného zásahu do jeho ústavních práv cestou ústavní stížnosti. Skutečnost, že jeho ústavní stížnost byla usnesením ze dne 7. 12. 2000,

sp. zn. I. ÚS 516/2000

odmítnuta jako návrh podaný po stanovené lhůtě, nelze přičítat třetím osobám a nelze ji napravit či obcházet novou ústavní stížností, byť směřující proti jinému rozhodnutí. Rozhodnutí ministra, jak je výše uvedeno, je vyloučeno z přezkoumání správním soudem, a to z toho důvodu, že neexistuje-li veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohlo být stěžovatel krácen. Není-li přípustná správní žaloba, tím spíše nepřichází v úvahu ústavní stížnost. Tvrzení o porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení pak rovněž neobstojí, neboť v případě sociální potřebnosti existují k úhradě potřeb dávky jiného druhu nežli je invalidní či jiný důchod.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu