Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 385/01 ECLI:CZ:US:2002:2.US.385.01 Generato dall'IA

Constitutional Court annuls regional court ruling for failing to justify evidence denial, upholding fair trial rights.

Numero d'incarto II.ÚS 385/01
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Parzialmente accolto (Partially Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court annulled the Regional Court's judgment because it failed to provide reasons for rejecting the applicant's request for a forensic expert report. The applicant argued this violated her right to a fair trial under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that while a different legal interpretation does not constitute a violation, the lower court's silence on evidence denial rendered the proceedings procedurally flawed.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The Constitutional Court established that a general court must explicitly state reasons for rejecting evidence requests; failure to do so violates the right to a fair trial even if the substantive legal interpretation differs.

Parole chiave

Generato dall'IA
right to fair trial evidence denial reasons for rejection procedural violation Constitutional Court forensic expert report Charter of Fundamental Rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Civil Procedure Code § 237 paragraph 2 letter b)

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Supreme Court of the Czech Republic, judgment No. 30 Cdo 1336/2001-115

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Povinnost soudu rozhodnout o návrzích na provedení důkazů

Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti O.

P-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001,

sp. zn. 16 Co 327/99, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §

237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, za účasti Krajského

soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Statutárního města Brna

- Magistrátu města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn.

16 Co 327/99, se zrušuje.

Návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) občanského

soudního řádu, se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 20. 6. 2001,

doplněnou podáním ze dne 26. 9. 2001, domáhala zrušení rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99,

kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4.

1999, č. j. 40 Nc 64/98-25, tak, že se určuje, že stěžovatelka

neprojevovala v době od 3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 opravdový zájem

o nezletilou S. P-ovou, nar. 27. 8. 1997. Krajský soud dále

rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení státu

a nepřipustil dovolání. Podáním ze dne 24. 9. 2001 stěžovatelka

ústavní stížnost rozšířila o návrh na zrušení ustanovení § 237

odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, a to vzhledem ke

skutečnosti, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne

15. 8. 2001, č. j. 30 Cdo 1336/2001-115, bylo odmítnuto dovolání

stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3.

2001, sp. zn. 16 Co 327/99, z důvodu jeho nepřípustnosti. Podle

názoru stěžovatelky odvolací soud tím, že zamítl její návrh na

vyžádání revizního znaleckého posudku a nevypořádal se s rozporem

mezi listinným důkazem, který stěžovatelka předložila, a mezi

znaleckým posudkem vyžádaným soudem, a vycházel tak

z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zásadním způsobem

zasáhl do jejích lidských práv a porušil její právo na soudní

ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Stěžovatelka má i za to, že nejenom právní úprava

dovolání, vztahující se na její věc, nýbrž i současné znění § 237

odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, je v rozporu s čl. 10

odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť nepřipouští dovolání

v případě, kdy rozhodováním o určení nezájmu rodiče o nezletilé

dítě je tento rodič zbavován trvale svých rodičovských práv

k tomuto dítěti.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem

formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud si

proto vyžádal vyjádření účastníka řízení, vyjádření vedlejšího

účastníka řízení a rovněž si vyžádal spis Městského soudu v Brně,

sp. zn. 40 Nc 64/98.

Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 40 Nc 64/98,

vyplývá, že město Brno, odbor sociální péče Magistrátu města Brna,

podal dne 15. 9. 1998 k Městskému soudu v Brně návrh na vydání

rozhodnutí o nezájmu rodičů o dítě podle § 68 zákona o rodině,

neboť stěžovatelka bezprostředně po porodu nezl. S. P-ové, nar.

27. 8. 1997, ji zanechala v porodnici a v podstatě, až do doručení

návrhu ve věci nezájmu rodičů o nezletilou dceru neprojevovala

žádný zájem. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 4. 1999, č.

j. 40 Nc 64/98-25, určil, že stěžovatelka neprojevila o svoji

dceru v době od 3. 9. 1997 do 26. 2. 1999 žádný zájem. Proti

rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání.

V řízení před Krajským soudem v Brně předložila znalecký posudek

z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. J.

H-ovou, ve kterém se konstatovalo, že stěžovatelka trpěla anxiosně

depresivní poruchou, která měla vliv na její schopnost

racionálního hodnocení situace a adekvátního jednání. Stěžovatelka

pak jednala pod vlivem úzkosti a obav z budoucna; v současnosti

dochází ke kompenzaci psychického stavu a stěžovatelka je schopna

se adekvátně starat o své obě děti. Odvolací soud ustanovil Doc.

MUDr. R. R., CSc., znalce z oboru psychiatrie, k vypracování

odborného znaleckého posudku o duševním stavu stěžovatelky. Ve

vypracovaném posudku dospěl soudní znalec k závěru, že

stěžovatelka v době od 27. 8. 1997 do 15. 2. 1999 trpěla smíšenou

úzkostně depresivní poruchou, avšak duševní porucha přítomná

u stěžovatelky v inkriminované době jí neznemožňovala chápat

a uskutečňovat rodičovská práva a povinnosti. Stěžovatelka při

jednání u odvolacího soudu dne 27. 3. 2002 v rámci důkazního

řízení navrhla, s ohledem na předložený listinný důkaz - posudek

MUDr. J. H-ové, vypracování revizního znaleckého posudku. Krajský

soud, aniž by se k návrhu jakkoli vyjádřil, či aniž by v

napadeném rozsudku vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz

neprovedl, rozhodl tak, že stěžovatelka neprojevovala v době od

3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 o nezletilou S. opravdový zájem.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze

dne 30. 1. 2001 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného

rozsudku a ohledně tvrzeného nedostatku, který měl spočívat

v tom, že se odvolací soud nevypořádal s rozporem mezi posouzením

znalkyně MUDr. J. H-ové a znaleckým posudkem Doc. MUDr. R. R.,

CSc. formou revizního znaleckého posudku, odvolací soud uvedl, že

znalec Doc. MUDr. R. R., CSc. se v písemně podaném znaleckém

posudku i ve své výpovědi u odvolacího soudu nerozporně vypořádal

se soudem zadanými úkoly, jakož i se závěry, obsaženými

v posouzení MUDr. J. H-ové, které si nechala vypracovat sama

stěžovatelka a předložila jako písemný důkaz. Odvolací soud

hodnotil všechny důkazy jednotlivě, ale i v jejich vzájemné

souvislosti, závěry znalce Doc. MUDr. R. R., CSc. považoval za

přesvědčivé a dostačující pro rozhodnutí ve věci samé. Za této

situace neměl důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku.

Statutární město Brno - Magistrát města Brna, odbor sociální

péče, ve svém vyjádření ze dne 24. 1. 2002 uvedl, že rozhodnutí

Krajského soudu v Brně považuje za správné a zcela v souladu se

zájmem a blahem nezletilého dítěte, kterého se matka po narození

vzdala, a které má šanci plnohodnotně žít v nové - osvojitelské

rodině, která se o nezletilou S. také již téměř čtyři roky vzorně

a láskyplně stará.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky

s nepřipuštěním navrhovaného důkazu a s právním posouzením

skutkového stavu zjištěného v řízení před odvolacím soudem.

Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky,

zda uvedené nepřipuštění důkazu a odlišné právní posouzení je či

není porušením základního práva na soudní ochranu zakotvenou

v čl. 36 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces.

K námitce neprovedení navrhovaného důkazu Ústavní soud

odkazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu (viz

nález ze dne 22. 6. 2000,

sp. zn. III. ÚS 68/99

, Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 18, nález č. 95, nález ze dne 13. 9. 1999, sp.

zn.

I. ÚS 236/98

, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č.

122 a nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn.

III. ÚS 87/99

, Sbírka

nálezů a usnesení, svazek 15, nález č.100), podle níž zákonem

stanovenému postupu při domáhání se svého práva u nezávislého

a nestranného soudu vyplývajícímu z čl. 36 Listiny je nutno

rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení

před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost

vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny)

a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž

provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za

potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost

soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních)

rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí

vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak

obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami

spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale

současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36

odst. 1 Listiny. Taková situace v případě stěžovatelky nastala,

neboť s důvody, pro které nebyl připuštěn navrhovaný důkaz, se

odvolací soud nevypořádal.

Krajský soud v napadeném rozhodnutí sice konstatoval, že

vycházel ze závěrů znaleckého posudku Doc. MUDr. R. R., CSc.,

které považoval za přesvědčivé a nerozporné, a že za podstatné

považoval také to, že stěžovatelka neprokázala jakoukoliv snahu ve

zkoumaném období upravit si své rodinné a sociální poměry tak, aby

mohla dítě převzít a osobně se ujmout jeho péče. Obecný soud se

však vždy v rozsudku musí vypořádat s tím, že některé navržené

důkazy neprovedl. V předmětné věci byl navržen důkaz revizním

znaleckým posudkem. Odvolací soud po vznesení tohoto návrhu

jednání přerušil, avšak při pokračování v jednání na tuto

skutečnost nereagoval a ani v napadeném rozsudku se s ní

nevypořádal. Na základě tohoto zjištění dospěl Ústavní soud

k závěru, že návrh byl v této části důvodný, v řízení před

odvolacím soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu a došlo

k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst.

1 Listiny).

Při ústním jednání konaném dne 8. 10. 2002 byl na návrh

stěžovatelky proveden Ústavním soudem listinný důkaz, a to čtením

znaleckého posudku MUDr. L. P-ové ze dne 19. 7. 2001. Podle názoru

Ústavního soudu skutečnosti zjištěné v průběhu řízení dostatečně

odůvodňují závěr Ústavního soudu na zrušení rozhodnutí napadeného

ústavní stížností, a proto Ústavní soud provedený důkaz

nehodnotil.

Pokud jde o výhrady stěžovatelky k posouzení hmotně právních

otázek, uvádí Ústavní soud, že samotný odlišný právní názor na

interpretaci hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36

Listiny.

Z těchto důvodů, aniž by však předjímal konečné rozhodnutí ve

věci samé, Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl v části

týkající se návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu, a podle

§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.

Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b)

občanského soudního řádu, Ústavní soud konstatuje, že o návrhu

nebylo možno věcně rozhodnout, neboť v rozhodnutí napadeném

ústavní stížností nebylo ustanovení § 237 odst. 2 písm. b)

občanského soudního řádu aplikováno, a Ústavní soud proto návrh

odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a § 43 odst. 2 písm.

b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů. Podaným návrhem by se mohl Ústavní soud zabývat pouze

v případě, že by bylo ústavní stížností napadeno i rozhodnutí

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 8. 2001, č. j. 30 Cdo

1336/2001-115.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. 10. 2002