Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 394/01 ECLI:CZ:US:2001:1.US.394.01 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible because it targets internal court procedure, not a final judicial decision.

Numero d'incarto I.ÚS 394/01
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaints filed by J. K. and R. K. against the Supreme Court's handling of their appeal. The applicants argued that the Supreme Court failed to appoint legal counsel for their constitutional complaint, violating their right to a fair trial under Civil Procedure Code § 30. The Court ruled the complaints inadmissible because they targeted the Supreme Court's internal administrative decision to reject the lower court's complaint, rather than a final judicial ruling or state authority action.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1, odst. 2, písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are inadmissible if they do not challenge a final judicial decision or other act of a public authority, but rather internal procedural decisions of the court system itself.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility internal court procedure right to legal counsel fair trial violation Supreme Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 30 občanského soudního řádu
§ 30 občanského soudního řádu a tvrdí, že v řízení před vrchním soudem ani před Nejvyšším soudem ČR se jim nedostalo poučení o možnosti žádat ustanovení právního zástupce a tím v řízení před soudy stěžovatelé nepostupovali správně.
§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
§ 75 odst. 1, odst. 2, písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
a), § 75 odst. 1, odst. 2, písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb.
Protože v daném případě ústavní stížnost nesměřuje ani proti pravomocnému rozhodnutí soudu ani proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, shledal ji Ústavní soud jako nepřípustnou a jako takovou ji dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
čl. 10 Ústavy
Ústavní soud může pouze zkoumat, zda pravomocným rozhodnutím soudů či jejich postupem nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

I. ÚS 394/01

Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatelů J. K. a R. K., zastoupených JUDr. J. S., advokátem, o ústavní stížnosti na postup Nejvyššího soudu ČR při vyřizování stížnosti na postup Vrchního soudu v Praze, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé v ústavní stížnosti ze dne 24. 5. 2001 uvedli, že se obrátili na předsedkyni Nejvyššího soudu ČR se stížností na postup Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 1A/2000 a 7A 91/98. Protože prý jim nebyla poskytnuta uspokojivá odpověď, požádali vrchní soud o ustanovení právního zástupce pro sepsání ústavní stížnosti. Stěžovatelé tvrdí, že se v celém řízení nikdo nezabýval tím, že byla jejich práva procesním postupem vrchního soudu poškozena a že jim měl být ustanoven právní zástupce pro podání ústavní stížnosti na postup nižších soudů, zejména Vrchního soudu v Praze. Stěžovatelé odkazují na znění ust. § 30 občanského soudního řádu a tvrdí, že v řízení před vrchním soudem ani před Nejvyšším soudem ČR se jim nedostalo poučení o možnosti žádat ustanovení právního zástupce a tím v řízení před soudy stěžovatelé nepostupovali správně. Podle jejich názoru tím byla porušena jejich základní práva a svobody zaručené Listinou základních práv a svobod, zejména pak právo na řádný soudní proces. Proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud vyslovil, že Nejvyšší soud ČR při vyřizování jejich stížnosti porušil § 30 občanského soudního řádu.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna uvedená podmínka, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1, odst. 2, písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že směřuje proti vyjádření Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2001, č. j. S 747/99, jímž bylo stěžovatelům sděleno, že předsedkyně Nejvyššího soudu ČR není oprávněna s odvoláním na zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, ve znění pozdějších předpisů, jejich stížnost na postup Vrchního soudu v Praze vyřídit. K tomu je třeba uvést, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není nadřízen obecným soudům. Proto Ústavní soud není ani oprávněn přezkoumávat vyřizování stížností na postup obecných soudů dle zákona č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud může pouze zkoumat, zda pravomocným rozhodnutím soudů či jejich postupem nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.

Protože v daném případě ústavní stížnost nesměřuje ani proti pravomocnému rozhodnutí soudu ani proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, shledal ji Ústavní soud jako nepřípustnou a jako takovou ji dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

V Brně 13. září 2001

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu