Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of legal aid violated fair trial rights due to non-advice.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the tenant's constitutional complaint alleging a violation of her right to legal aid under Article 37 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. Although the lower courts failed to inform her of her right to request a lawyer, the Court found this procedural omission did not infringe her fundamental rights. The Court determined the tenant possessed sufficient legal capacity to navigate the proceedings independently and that the error was merely formal without causing real harm to her constitutional guarantees.
Regesto Legislator
Generato dall'IAArt. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod; Nesplnění poučovací povinnosti soudu o možnosti ustanovení zástupce nedosahuje ústavní roviny, pokud stěžovatel dokáže prokázat dostatečnou schopnost samostatného řízení a pochybení nevyvolává reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ustanovení zástupce účastníkovi řízení soudem
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti
navrhovatelky B. R-ové, proti rozsudkům Městského soudu v Brně
z 25.9.1998 sp. zn. 34 C 157/95, 34 C 163/96 a Krajského soudu
v Brně z 26.9.2000 sp. zn. 20 Co 176/99 za účasti Městského soudu
v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a K. P-ové,
A. P. aj. H-ové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka podala ústavní stížnost proti uvedeným
rozsudkům a navrhla jejich zrušení, neboť jimi bylo porušeno její
základní právo na právní pomoc v řízení před soudy zaručené čl.
37 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Uvedla, že jako nájemkyně bytu v Brně, Slámova 45 dostala od
pronajímatelů výpověď z nájmu, k níž přivolil Městský soud v Brně
napadeným rozsudkem. Navrhovatelka, v řízení před obecnými soudy
žalovaná, podala odvolání, o kterém Krajský soud v Brně jako soud
odvolací rozhodl rozsudkem také napadeným ústavní stížností tak,
že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podle navrhovatelčina názoru došlo k porušení jejího práva na
spravedlivý proces, speciálně práva na právní pomoc v soudním
řízení, neboť v řízení před soudy obou stupňů neměla právního
zástupce, který by chránil její zájmy. Navrhovatelka má za to, že
byly splněny podmínky § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, v tehdy platném znění, pro to, aby jí byl ustanoven zástupce
z řad advokátů. O tomto svém právu nevěděla a jako důchodkyně
vzhledem ke svým finančním možnostem nemohla si sama zvolit
a zejména zaplatit právního zástupce v soudním řízení.Proto se
domnívá, že soud jí měl podle § 5 občanského soudního řádu dát
poučení o tomto jejím procesním právu. Podotýká, že od 1.1.2001 je
podle současného znění § 30 odst. 1 občanského soudního řádu
výslovně stanovenou povinností předsedy senátu účastníka, u něhož
jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků,
poučit o možnosti podat žádost, aby mu byl ustanoven zástupce. Jde
o tak důležité procesní právo účastníka soudního řízení, že
navrhovatelka o něm měla být poučena na základě obecné poučovací
povinnosti soudu stanovené v § 5 občanského soudního řádu
a jelikož se tak nestalo, nebylo jí umožněno využít svého
základního práva na spravedlivý proces zaručeného ústavním zákonem
spočívajícím v právu na právní pomoc. Navrhovatelka tvrdí, že
kdyby toto její právo bylo zajištěno, mohl by po důkazním řízení
dospět k jinému právnímu názoru na projednávanou věc, neboť právní
zástupce by dbal na to, aby z neznalosti procesního postupu
neutrpěla újmu. Upozorňuje také na to, že po celé řízení před
obecnými soudy byli žalobci, vedlejší účastníci v řízení před
Ústavním soudem, zastoupeni právním zástupcem, což mělo za
následek nerovné postavení účastníků řízení.
Ústavní soud vyžádal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření
účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Brně ve svém vyjádření
odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně.
K argumentům ústavní stížnosti vyslovila názor, že k ochraně
stěžovatelčiných zájmů v daném řízení nebylo potřeba ustanovovat
jí zástupce vzhledem k předmětu řízení a jejím schopnostem
uplatňovat a hájit svá práva.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně jednající v tomto
řízení za obecný soud druhého stupně se ve svém vyjádření rovněž
odvolala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Všichni vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti zaujali
k návrhu stanovisko, že postupem soudů nedošlo k porušení
stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a uvedli doslova :
"Mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy, základní právo podle
čl. 37 odst. 2 Listiny rozšiřují jen ohledně osob obviněných
z trestného činu: těm totiž musí být za stanovených podmínek
poskytnut bezplatně obhájce, popř. jiná právní pomoc. Jen
v těchto případech tedy jde o právo, jehož porušení by bylo možno
vytýkat.. Nevyjadřujeme se ke skutečnosti, zda ve smyslu ust.
§ 5 zákona 99/1963 byla stěžovatelka řádně poučena soudem, neboť
k této otázce se může nejlépe vyjádřit soud přímo jako účastník
řízení v předmětné věci. Máme však za to, že stěžovatelka musela
být o svém právu i dostatečně poučena, když sama celou věc
s právníky konzultovala. O tom svědčí zejména dopis stěžovatelky
ze dne 21.4.1996,. ve kterém poukazuje na skutečnost, že věc
konzultovala. "s nezávislými právníky". O tom, že stěžovatelka se
sama dobře orientovala v uplatňování svých práv, svědčí i její
další korespondence a návrhy, které adresovala jednak právní
zástupkyni navrhovatelů a navrhovatelům, jednak soudu. S ohledem
na to vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní
stížnost v celém rozsahu zamítl.
Ústavní soud se náležitě seznámil také se všemi důležitými
listinnými důkazy, které podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal. Zejména opatřil
spisy Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 157/95 a 34 C 163/96,
a po jejich prostudování dospěl k následujícím poznatkům
a závěrům.
Ústavní stížnost podala navrhovatelka jako oprávněná osoba
podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Návrh byl podán
včas ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním
prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, jak stanoví §
72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Tato lhůta počala 5.10.2000 a podala-li navrhovatelka svůj návrh,
byť s vadami, které odstranila až na výzvu Ústavního soudu,
v pondělí 4.12.2000, lhůtu k podání návrhu dodržela, protože
posledním dnem lhůty, který připadl na neděli, se stal nejblíže
následující pracovní den podle § 57 odst. 2 věty druhé občanského
soudního řádu, který byl v případě týkajícím se konce lhůty, na
rozdíl od jejího počátku, o němž má zákon č. 182/1993 Sb.
speciální ustanovení, použit ve shodě s § 63 zákona č. 182/1993
Sb. Byla také splněna podmínka vyčerpání všech procesních
prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, podle § 75
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Tímto posledním procesním prostředkem bylo v projednávaném
případě odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně jako soudu
prvního stupně, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně jako soud
druhého stupně potvrzujícím rozsudkem, proti němuž podle
ustanovení občanského soudního řádu v tehdejším znění dovolání
nebylo přípustné. Navrhovatelka je v tomto řízení právně
zastoupena advokátem na základě speciální plné moci. Nebyl shledán
žádný důvod k odmítnutí návrhu podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, a proto se senát Ústavního soudu
zabýval případem meritorně.
Rozsudkem Městského soudu v Brně z 25.9. 1998 sp. zn. 34
C 157/95 a 34 C 163/96 bylo rozhodnuto, že soud přivoluje
k výpovědi z nájmu bytu č. 5 I. kategorie ve třetím nadzemním
podlaží v domě na ulici Slámova č. org. 45 v Brně sestávajícího
z kuchyně, pokoje a příslušenství z 1.2.1996, kterou žalobci
(vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) dne 8.2.1996
doručili žalované (navrhovatelce v řízení před Ústavním soudem),
z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c) a d) občanského zákoníku, že
nájem bytu žalované skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která
počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po
právní moci rozsudku, a že žalovaná je povinna byt vyklidit
a vyklizený odevzdat žalobcům nejpozději do 15 dnů po zajištění
přístřeší. Žalovaná podala proti tomuto rozsudku odvolání, o němž
rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 13.6.2000 sp. zn. 20 Co
176/99, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Uvedené
rozsudky obecných soudů obou stupňů nabyly právní moci 5.10.2000.
Usnesením Městského soudu v Brně z 8.4.1999 sp. zn. 34 C 157/95
a 34 C 163/96 bylo rozhodnuto, že žalované se nepřiznává
osvobození od soudních poplatků. O odvolání žalované proti tomuto
rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze 13.6. 2000 sp.
zn. 20 Co 333/99, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že
žalované se přiznává osvobození od placení soudních poplatků
a záloh. V průběhu řízení ani soud prvního stupně ani soud
odvolací žalovanou nepoučily o možnosti podat žádost soudu
o ustanovení zástupce.
Podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelčino tvrzení
o nesplnění poučovací povinnosti, kterou má soud vůči účastníkům
řízení podle § 5 občanského soudního řádu; v důsledku toho, ve
spojení s § 30 občanského soudního řádu, ve znění účinném do
31.12.2000, navrhovatelka, jak ve svém návrhu tvrdí, nemohla
využít právní pomoci advokáta, který by chránil její práva
v soudním sporu. Podle prvního z uvedených zákonných ustanovení
soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech
a povinnostech, v prvním odstavci druhého z nich bylo uvedeno, že
účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od
soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce,
jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů, a druhý odstavec
stanovil, že vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, ustanoví mu
předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad
advokátů.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných
soudů, není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 81 a čl. 90
Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a již proto nemůže na
sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem
jen potud, pokud soudy postupují ve shodě s hlavou pátou Listiny
(čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudce (čl. 82
Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže
obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není
v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými
soudy a to ani tehdy, kdyby se s tímto hodnocením sám
neztotožňoval (nález Ústavního soudu z 1.2.1994 sp. zn. III. ÚS
23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str.
41). Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí daných mu
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není vůči soudům obecným nadřízenou
instancí. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či
správnost napadených rozhodnutí obecných soudů jako soud odvolací
nebo dovolací.To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti
zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do
stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z uvedených hledisek Ústavní soud posuzoval i projednávaný
případ. Ústavní soud sice zjistil, že obecné soudy stěžovatelku
nepoučily o možnosti požádat soud o ustanovení advokáta, neshledal
však v tomto jejich postupu zásah do stěžovatelčiných základních
ústavních práv. V době řízení před soudem prvního stupně novela
občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., kterou byl § 30 odst. 1
doplněn o poučovací povinnost soudu, nebyla ještě přijata, soudu
však nic nebránilo podle § 5 občanského soudního řádu stěžovatelku
v tomto směru náležitě poučit; tím spíš to platí o odvolacím
soudu, který se věcí zabýval již po publikaci uvedené novely ve
Sbírce zákonů 23.2.2000. Ustanovení § 30 odst. 1 v dnešním znění
bylo od tohoto dne platné, účinnosti však nabylo až 1.1.2001.
Podle názoru Ústavního soudu pochybení soudů spočívající
v tom, že nepoučily stěžovatelku o možnosti požádat soud
o ustanovení zástupce nedosahuje do ústavní roviny. Jsou pro to
následující důvody. Stěžovatelka byla sama, jak je patrno ze
soudních spisů, s jejichž obsahem se Ústavní soud seznámil,
schopna činit podání po věcné i právní stránce správná
a odpovídající dané věci a i jinak se v tomto soudním sporu
orientovat a postupovat adekvátním způsobem. Z tohoto hlediska
jeví se pochybení obecných soudů jako ryze formální, které nemůže
zasáhnout stěžovatelčina základní ústavní práva. Má-li být
nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině
ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní
dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo
je alespoň ohrožovat.
Nesplnění poučovací povinnosti obecných soudů vůči
stěžovatelce však v jejím případě nespravedlivost procesu, jehož
byla účastníkem, nevyvolalo a ani vyvolat nemohlo. Nedá se říci,
že by stěžovatelka jako žalovaná v řízení před obecnými soudy byla
v nerovném postavení vůči žalobcům, kteří byli zastoupeni
advokátem, neboť po celé řízení prokazovala dostatečnou schopnost
postarat se o svá práva.
V řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení
stěžovatelčiných ústavních práv zajištěných jí čl. 37 odst.
2 a 3 Listiny, a proto byla ústavní stížnost zamítnuta podle § 82
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. listopadu 2002