Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 685/2000 ECLI:CZ:US:2001:4.US.685.2000 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint; tax review refusal is procedural, not reviewable by courts.

Numero d'incarto IV.ÚS 685/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a taxpayer against a regional court's decision to dismiss a tax review application. The taxpayer argued that the refusal violated his right to court protection under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court determined that the administrative body's decision to deny the review is purely procedural and does not affect the taxpayer's substantive rights, as the original tax assessments remained valid and unaltered.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 55b of the Tax Administration Act; § 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: A decision by a tax authority to refuse a review of a tax assessment is a procedural act that does not constitute a violation of the right to court protection if the substantive rights of the taxpayer remain unaffected.

Parole chiave

Generato dall'IA
tax review refusal procedural act right to court protection substantive rights Constitutional complaint administrative procedure tax administration Act

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
ust. 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.
§ 55b zák. č. 337/1992 Sb.
§ 55b zák. č. 337/1992 Sb., z hlediska jeho přezkoumatelnosti ve správním soudnictví.
§ 23 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Pl. ÚS 12/2000-st.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

IV. ÚS 685/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. P. L., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2000, čj. 30 Ca 170/2000, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst, 1 a 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo s odůvodněním, že se jedná o procesní rozhodnutí vyloučené dle ust. 248 odst. 2 písm.e) o.s.ř. ze soudního přezkumu, zastaveno řízení ohledně žaloby podané proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 3. 4. 2000, čj. 1060/110/2000.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 170/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žádost o přezkoumání dodatečných platebních výměrů č. 970001194 a č. 970001195, vydaných Finančním úřadem v Plzni dne 26. 5. 1997, kterými mu byla doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1993 a 1994 a žádost o přezkoumání rozhodnutí téhož finančního úřadu ze dne 24. 11. 1997, čj. 9700179902/912, a čj. 970017899/912, kterými bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení ve věci uvedených výměrů. Finanční ředitelství shora citovaným rozhodnutím předloženou žádost stěžovatele postupem dle § 55b zák .č. 337/1992 Sb.,ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 337/1992 Sb.) zamítlo, neboť nezjistilo, že by rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy, rozhodnutí se nezakládají na vadách řízení a okolnosti nenasvědčují tomu, že by daň byla doměřena v nesprávné výši.

Krajský soud po projednání případu dospěl k závěru, že v dané věci se jednalo o procesní rozhodnutí vyloučené z přezkumu soudu na úseku správního soudnictví. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení dle § 55b zák .č. 337/1992 Sb. o přezkoumání rozhodnutí se dělí do dvou fází, kdy v prvé fázi instančně vyšší správce daně rozhodne o tom zda přezkoumání rozhodnutí vůbec povolí, či nařídí anebo nepovolí a nenařídí. Povolením nebo nařízením přezkoumání se přezkoumávané rozhodnutí neruší ani nemění, ale je zahájena druhá fáze řízení t.j vlastní přezkumné řízení. Teprve v rámci této fáze řízení je vydáno rozhodnutí o výsledku přezkoumání, a to rozhodnutím , kterým je přezkoumávané rozhodnutí zrušeno, nahrazeno nebo změněno, případně pokud je shledáno, že podmínky pro přezkoumání rozhodnutí nebyly splněny , potvrzeno. V daném případě tím, že správce daně přezkoumání rozhodnutí nepovolil, vyjádřil svůj procesní postoj k důvodům uplatněným stěžovatelem a nepřipustil, aby věc byla znovu otevřena a meritorně projednávána. Původní pravomocná rozhodnutí zůstala nezměněna a sféra materiálních práv a povinností stěžovatele tak zůstala nedotčena.

V ústavní stížnosti stěžovatel stručně poukazuje na předchozí nálezy Ústavního soudu (

II.ÚS94/96

a

II.ÚS 271/96

) v obdobných věcech, ve kterých Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí o povolení přezkumu podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb. je meritorním rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jimiž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech, a má proto hmotněprávní účinek. S poukazem na tato rozhodnutí Ústavního soudu požadoval zrušení napadeného rozhodnutí.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Finanční ředitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení dle ust. § 28 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzdalo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je posouzení charakteru rozhodnutí, vydaného dle ust. § 55b zák. č. 337/1992 Sb., z hlediska jeho přezkoumatelnosti ve správním soudnictví. Uvedená problematika byla Ústavním soudem v stěžovatelem citovaných nálezech a v jím uváděném smyslu skutečně pojednána. V souvislosti s odlišným právním názorem III. senátu Ústavního soudu v obdobné věci, však byla věc dle ust. § 23 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, předložena plénu Ústavního soudu. Plénum následně rozhodnutím ze dne 19. 12. 2000, pod

sp. zn. Pl. ÚS 12/2000

-st., podle § 23 cit. zákona, zaujalo stanovisko jehož právní závěr spočívá v tom, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Dle názoru pléna by přijetí výkladu, že se v případě rozhodování podle § 55b zák .č. 337/1992 Sb. jedná vždy o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech znamenalo ve svém důsledku, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv, nevyužít prostředků, které jsou k tomu určeny (odvolání, správní žaloba), ale v prodloužené lhůtě dvou let podle ust. § 55b zák .č. 337/1992 Sb. se domáhat přezkoumání rozhodnutí a v případě neúspěchu se obrátit ke správnímu, event. Ústavnímu, soudu.

V rámci daňového řízení jsou k ochraně práva poskytovány prostředky, které může účastník řízení využít (má na ně právní nárok), tj. prostředky řádné a mimořádné (obnova řízení), event. soudní (správní žaloba). Vedle toho jsou dány i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle § 55b zák .č. 337/1992 Sb., které slouží k ochraně objektivního práva a účastník řízení na ně nárok nemá. V případě rozhodování podle § 55b cit.zákona se jedná o rozhodování o právech a povinnostech daňového subjektu pouze tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.

S ohledem na právní závěry vyjádřené v závazném stanovisku pléna Ústavního soudu nelze považovat právní závěry krajského soudu, uvedené v jeho napadeném rozhodnutí, ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu vydaného dle § 55b zák .č. 337/1992 Sb., za nezákonné či dokonce za protiústavní.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovateli nemohlo být upřeno právo na soudní ochranu ve věci posouzení zákonnosti při rozhodování o vlastním doměření daně, neboť tato rozhodnutí nebyla předmětem řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí. Stěžovateli ani nebylo bráněno, aby se v souvislosti s řízením ohledně o povolení přezkumu pravomocného rozhodnutí obrátil na soud, jestliže však soud v tomto řízení dospěl k závěru, že není příslušný ve věci jednat a své stanovisko řádně a ústavně konformním způsobem zdůvodnil, nedošlo tímto rozhodnutím k zásahu do základního práva navrhovatele chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na uvedené skutečnosti nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu