Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 482/2000 ECLI:CZ:US:2000:4.US.482.2000 Generato dall'IA

Constitutional Court quashes criminal conviction for unlawful interference with property rights due to civil co-ownership issues.

Numero d'incarto IV.ÚS 482/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court quashed the Regional Court's decision dismissing an appeal against the defendant's criminal conviction for unlawful interference with property rights. The defendant argued that lower courts failed to address whether the co-owners were legally entitled to use the property, focusing instead on civil law provisions. The Court ruled that the criminal act lacked essential elements because the dispute was purely civil, governed by co-ownership rules rather than criminal law.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 249a odst. 2 t. z.; § 136 a násl. obč. z.; The court held that criminal liability for unlawful interference with property rights requires the victim to be a user, and in co-ownership disputes governed by the majority principle, the act may lack criminal characteristics if it stems from civil ownership rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
unlawful interference property rights co-ownership civil law criminal law elements majority principle co-ownership Constitutional Court review user requirement criminal act civil dispute criminalization

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 249a odst. 2 trestního zákona
prostoru podle ustanovení § 249a odst. 2 trestního zákona, a to
§ 3 odst. 1 trestního zákona
Podle ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákona trestným činem
§ 136 a násl. občanského zákoníku
§ 123 a § 124 občanského zákoníku
§ 139 odst. 2, 3 občanského zákoníku
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K nenaplnění znaků trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru

Ústavní soud

rozhodl dne 30. listopadu 2000 v senátě, ve věci

ústavní stížnosti ing. K. Š., proti usnesení Krajského soudu

v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 6. 2000, čj. 2 To

555/2000-114, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka

v Olomouci, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez

ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze

dne 26. 6. 2000, čj. 2 To 555/2000-114, se zrušuje.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, stěžovatel

uvádí, že jím byla porušena jeho základní ústavní práva zakotvená

v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 6 a čl. 8 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel vytýká

soudům obou stupňů zejména to, že se vůbec nevypořádaly se

stěžejní otázkou naplnění zákonných znaků skutkové podstaty

trestného činu, totiž, zda M. Š. nebo P. S. byli vůbec oprávněni

předmětný dům užívat a v jakém rozsahu. Otázky spoluvlastnictví

upravuje totiž občanský zákoník v ustanovení § 136 a násl.,

přičemž tato ustanovení jsou ve vztahu k obecným ustanovením §

123 a § 124 speciální povahy. Z uvedených důvodů domáhá se proto

zrušení napadeného usnesení.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém vyjádření

ze dne 29. 9. 2000 uvedl, že vlastnické právo nabyvatele vzniklo

zákonným způsobem vkladu tohoto práva do příslušného katastru

nemovitostí. Účinky tohoto vkladu nastaly dne 18. 3. 1998 a od

tohoto data je také posuzována trestná činnost stěžovatele v bodě

2 rozhodnutí soudu prvého stupně. Jinak poukazuje na odůvodnění

rozhodnutí soudů obou stupňů.

Vedlejší účastník Krajské státní zastupitelství v Ostravě,

pobočka v Olomouci, se přípisem ze dne 12. 9. 2000 postavení

vedlejšího účastníka vzdalo.

Z obsahu spisu 4 T 16/2000 Okresního soudu v Šumperku

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 5. 4.

2000, čj. 4 T 16/2000-91, byl stěžovatel uznán vinným trestným

činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému

prostoru podle ustanovení § 249a odst. 2 trestního zákona, a to

proto, že od roku 1990 do 18. 3. 1998 znemožňoval přístup do domu

v Šumperku na ulici generála Svobody 70 spolumajitelce M. Š., ve

výroku rozsudku blíže popsaným způsobem, a od 18. 3. 1998 do 18.

11. 1999 novému spolumajiteli P. S., a to rovněž ve výroku

rozsudku blíže uvedeným způsobem, a odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu uloženého

trestu na zkušební dobu 18 měsíců. O odvolání stěžovatele proti

uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka

v Olomouci, napadeným usnesením tak, že odvolání stěžovatele

zamítl. V důvodech svých rozhodnutí uvedly obecné soudy, že na

danou situaci třeba aplikovat příslušná ustanovení občanského

zákoníku o právech vlastníka uvedených v ustanoveních § 123, §

124, neboť svým jednáním stěžovatel fakticky znemožňoval dalšímu

spoluvlastníku vykonávat jakákoli práva. Ustanovení § 139 odst.

2, 3 občanského zákoníku na daný případ vůbec nedopadá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákona trestným činem

je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto

zákoně. K těmto znakům uvedeným v ustanovení § 249a odst. 2

trestního zákona (neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo

k nebytovému prostoru) náleží neoprávněné bránění oprávněné osobě

v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Jakkoli lze stěží

pochybovat o tom, že takovou oprávněnou osobou je především

vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru, nicméně pouze za

podmínky, že je zároveň uživatelem. Tento základní moment obecné

soudy pominuly, kladouce dominantní důraz na ustanovení § 123, §

124 občanského zákoníku, ačkoli v projednávané věci jde o vztah

specifický, v němž v konkrétním případě je určující tzv. majoritní

princip. Jak patrno ze spisu, uplatňuje stěžovatel tento majoritní

princip důsledně již od roku 1989, kdy se stal většinovým

spoluvlastníkem, a to k ideálním 3/4 předmětných nemovitostí, jež

začal také sám užívat. Jakkoli tedy i v minulosti spoluvlastník se

domáhal jejich užívání, nemohlo toto úsilí samo o sobě být právně

relevantní, nešlo-li ani o případ předvídaný ustanovením § 139

odst. 3 občanského zákoníku. Jinými slovy, v projednávané věci jde

o vztah ryze občansko právní povahy řešitelný jen v souladu

s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o spoluvlastnictví.

Byl-li tedy stěžovatel odsouzen za jednání, jež postrádá znaky

uvedené v trestním zákoně, a nenaplňuje tudíž skutkovou podstatu

trestného činu, došlo rozhodnutím obecných soudů k porušení

stěžovatelových ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl.

8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení shora uvedených článků podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.a)

citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. listopadu 2000