Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of legal remedies.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a civil association against administrative decisions ordering the return of social service costs. The applicant argued that administrative bodies exceeded their authority by treating civil law relationships as administrative ones, yet the Court found the applicant had not exhausted all available legal remedies. Consequently, the Court ruled the complaint inadmissible under § 75(1) of the Constitutional Court Act, noting that while null acts are theoretically non-voidable, current practice requires their annulment to protect affected rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all legal remedies provided by law for the protection of their rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Nulitní akt
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Český domov - pomoc mentálně retardovaným, osamoceným a stárnoucím lidem, zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 29. 12. 1999, č.j. SOC 74748/99 a rozhodnutí Místního úřadu městské části Praha - S. ze dne 12. 8. 1999, č.j. 312/99/T,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 29. 12. 1999, č.j. SOC 74748/99 a rozhodnutí Místního úřadu městské části Praha - S. ze dne 12. 8. 1999, č.j. 312/99/T, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti stěžovatele vrátit část poskytnutého příspěvku na úhradu nákladů za sociální služby ve výši 390.040,- Kč.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), když správní orgány vydáním napadených správních rozhodnutí uplatnily veřejnou moc mimo rámec své působnosti a pravomoci stanovené zákonem, tj. zákonem č. 100/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 114/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů a vyhl.č. 182/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel je přesvědčen, že právní vztahy mezi ním a Místním úřadem městské části Praha - S., resp. Městskou částí Praha - S., jsou vztahy občanskoprávní, založené smlouvou o poskytování zdravotní a sociální péče a služeb, s tím, že k řešení případných sporů z těchto vztahů vzniklých jsou povolány obecné soudy. V tomto směru poukázal na obdobnou problematiku související s poskytováním příspěvku na zřízení společensky účelných pracovních míst, a s ní spojený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 693/96. Stěžovatel dále uvedl, že dne 18. 2. 2000 podal k Městskému soudu v Praze správní žalobu o přezkoumání uvedených rozhodnutí, a že ústavní stížnost podává pouze z opatrnosti, s ohledem na nejasné ustanovení přílohy A k o.s.ř., ohledně přezkumu správních rozhodnutí vydaných podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel má zato, že napadená rozhodnutí jsou nicotná, neexistující.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z jeho strany došlo k právnímu omylu, neboť podle platných právních předpisů napadená rozhodnutí neměla být vůbec vydána, protože k poskytování předmětného příspěvku dochází výlučně na smluvním principu. S argumentací stěžovatele se ztotožnil a uvedl, že v předmětné věci dává podnět Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR k prošetření postupu s návrhem na zrušení uvedených rozhodnutí.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud konstatuje, že v současné právní úpravě (na rozdíl např. od úpravy německé) chybí pravomoc soudu vydat, v případě zjištění, že jde o akt nulitní, deklaratorní rozhodnutí - tedy uvést, že co je napadeno, vůbec neexistuje. Taková úprava by byla žádoucí de lege ferenda. Stávající soudní praxe však, přesto, že z hlediska teorie jde o akt pojmově nezrušitelný (neboť nejde zrušit neexistující), přihlíží k tomu, že takový akt se představuje jako správní rozhodnutí a že jako exekuční titul je zpravidla schopen citelně zasáhnout sféru práv a povinností osoby. Proto jej z důvodu účelnosti a ekvity ruší, jako by šlo o akt pojmově zrušitelný (viz Občanský soudní řád - komentář, C H Beck, 4. vydání, str. 884 a násl.). Obdobně a ze stejných důvodů by měl dle názoru Ústavního soudu postupovat v dané věci i Městský soud v Praze, pokud mezitím napadená správní rozhodnutí nebudou zrušena na základě přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle § 65 a násl. spr. řádu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 5. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj