Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 262/2000 ECLI:CZ:US:2000:2.US.262.2000 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses tax appeal claiming violation of fair trial rights and double taxation treaty obligations.

Numero d'incarto II.ÚS 262/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a taxpayer against municipal court rulings and financial administration decisions regarding income tax and penalties. The taxpayer argued that the courts violated fundamental rights and the double taxation treaty by denying the right to cross-examine witnesses and by incorrectly applying treaty provisions on foreign income. The court determined that the domestic tax laws did not grant the taxpayer the right to participate in witness examinations outside of tax audits and that the financial authorities correctly interpreted the treaty regarding the absence of a permanent establishment in Austria.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court rejects a constitutional complaint as clearly unfounded when the domestic legal framework does not grant the complainant procedural rights not provided by specific tax statutes, and when the interpretation of international tax treaties by administrative bodies is consistent with the treaty's definition of a permanent establishment.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal tax procedural rights witness examination scope double taxation treaty permanent establishment definition administrative tax procedure fundamental rights violation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 Listiny základních práv a svobod
36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č.
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
čl. 7 odst. 1 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění
čl. 23 odst. 1 písm. a) Smlouvy o zamezení dvojího zdanění
čl. 5 Smlouvy o zamezení dvojího zdanění
čl. 10 Ústavy České republiky
zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
zákon č. 71/1976 Sb., o správním řízení
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, přítomnost daňového subjektu při výpovědích svědků mimo daňovou kontrolu neupravuje a zákon č. 71/1976 Sb., o správním řízení, se pro daňové řízení nepoužije.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. Ř., právně zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 11. 1 2000, č. j. 38 Ca 113/99-33, č. j. 38 Ca 114/99-31, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ-4185/1/98, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ 4130/1/98, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1 2000, č. j. 38 Ca 113/99-33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2000, č. j. 38 Ca 114/99-31, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ-4185/1/98, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ 4130/1/98, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1 2000, č. j. 38 Ca 113/99-33, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ-4185/1/98, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 1996, č. j. FÚ1-2.15/8857/96, FÚ1-2.15/10001/96, týkající se daně z příjmů obyvatelstva za rok 1991.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2000, č. j. 38 Ca 114/99-31, byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 1. 1999, č. j. FŘ 4130/1/98, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 1996, č. j. FÚ1-2.15/4749/96, týkající se penále z daně z příjmů obyvatelstva za rok 1991.

V projednávané věci byla stěžovateli doměřena daň z příjmů obyvatelstva, a to z příjmu, který získal jako člen konsorcia za akci pořádanou v roce 1990 ve Vídni. Výše uvedenými rozhodnutími bylo rozhodnuto tak, že k částce, která byla z vyplacené částky stržena v Rakousku, nelze přihlížet, neboť se nejednalo o zdanění příjmu v Rakousku v souladu se Smlouvou o zamezení dvojího zdanění uzavřenou mezi ČSSR a Rakouskou republikou a vyhlášenou pod č. 48/1979 Sb. (dále jen "Smlouva"). Dále bylo stěžovateli vyměřeno penále z daně z příjmu, a to z důvodu, že daň nebyla zaplacena ve stanovené lhůtě ve správné výši.

Ve své stížnosti stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze ani Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu jemu, resp. stěžovatelovu právnímu zástupci, neumožnily jako účastníkovi správního řízení ve věcech daňových účastnit se výslechu svědků a klást jim otázky a vyjádřit se tímto způsobem k prováděným důkazům. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu podle stěžovatele mu zdanilo jeho příjmy, ačkoliv tyto byly již předmětem zdanění v Rakouské republice a ačkoliv měla v takovém případě být aplikována příslušná ustanovení Smlouvy. Stěžovatelovými námitkami ohledně dvojího zdanění se podle stěžovatele nezabýval ani Finanční úřad pro Prahu 1, ani Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu podle stěžovatele nesprávně interpretovalo čl. 23 Smlouvy.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jakož i spisy sp. zn. FŘ-4185/1/98 a sp. zn. FŘ-4130/1/98. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu i Městský soud v Praze navrhly zamítnout podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neboť v daném případě nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených lidských základních práv nebo svobod.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Městský soud v Praze rozhodl správně, když žaloby proti oběma rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu zamítl. V odůvodnění svých rozsudků se Městský soud v Praze vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že nebylo jeho právnímu zástupci jako účastníku správního řízení ve věcech daňových umožněno účastnit se výslechu svědků a klást jim otázky a vyjádřit se tímto způsobem k prováděným důkazům, zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, přítomnost daňového subjektu při výpovědích svědků mimo daňovou kontrolu neupravuje a zákon č. 71/1976 Sb., o správním řízení, se pro daňové řízení nepoužije. Seznámit se s obsahem výpovědí svědků měl stěžovatel možnost ještě v průběhu řízení nahlédnutím do spisu - a jak vyplývá ze spisového materiálu - zástupce stěžovatele v odvolacím řízení o nahlédnutí do spisu ve smyslu ust. § 23 zákona č 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepožádal.

V projednávané věci se jednalo o příjem stěžovatele, který nevykonával svoji činnost v Rakouské republice prostřednictvím stálé provozovny, nemohl být proto tento příjem v Rakouské republice zdaněn, ale podléhal zdanění v České republice, resp. v bývalé ČSFR podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy, neboť z výpovědí svědků a z obsahu spisového materiálu vyplývá, že v projednávaném případě stálá provozovna, jak je definována v čl. 5 Smlouvy, v Rakousku nevznikla. Ustanovení čl. 23 odst. 1 písm. a) Smlouvy bylo Finančním ředitelstvím pro hl. m. Prahu interpretováno správně.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu uvedlo: "... v České republice se vyjímají ze zdanění příjmy pocházející z Rakouské republiky, které podle této Smlouvy podléhají zdanění v Rakouské republice. To však neznamená, že se ze zdanění vyjímají vždy ty příjmy, které již byly v Rakouské republice zdaněny. Aby mohly být příjmy vyňaty v České republice, musí se jednat o příjmy, které mohou být v Rakouské republice zdaněny podle Smlouvy."

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 11 a čl. 36 a čl. 38 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy, nebo čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 3. srpna 2000