Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 304/99 ECLI:CZ:US:1999:3.US.304.99 Generato dall'IA

Constitutional Court ruled that defense counsel's right to be informed of procedural acts applies without exception to all courts.

Numero d'incarto III.ÚS 304/99
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Accolto (Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic declared the constitutional complaint admissible and annulled two court rulings. The petitioner argued that his chosen defense attorney was not present or informed during a pre-trial hearing and arrest decision, violating his right to defense. The lower courts had dismissed the complaint, claiming the defense lawyer's duty to be notified only applied if the lawyer was reachable. The Court held that the statutory obligation applies absolutely to all courts, regardless of composition, and found the lower courts' reasoning insufficient and factually unsupported.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 41 odst. 3 trestního řádu; § 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: The right of defense counsel to be informed of procedural acts binds all courts without exception, ensuring effective and timely legal assistance.

Parole chiave

Generato dall'IA
right to defense counsel procedural notification duty unconditional binding force pre-trial detention hearing constitutional complaint admissibility effective legal assistance court composition irrelevance

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 41 odst. 3 trestního řádu
K bezvýjimečné vázanosti obecných soudů právem obhájce podle § 41 odst. 3 trestního řádu
čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 91 odst. 1 al. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K bezvýjimečné vázanosti obecných soudů právem obhájce podle § 41 odst. 3 trestního řádu

Ústavní soud

rozhodl dne 25. 11. 1999 v ústním jednání

a v senátě ve věci stěžovatele M. C., zastoupeného JUDr. H. R.,

advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,

pobočky v Liberci, ze dne 26. dubna 1999, sp. zn. 28 To 112/99,

a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. dubna

1999 (Nt 85/99-3), týkající se přezkumu vazby a nedostatku povinné

obhajoby, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky

v Liberci, ze dne 26. dubna 1999, sp. zn. 28 To 112/99, a usnesení

Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. dubna 1999, sp. zn.

Nt 85/99, se zrušují.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34

odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl

stěžovatel pravomocné usnesení Okresního soudu v Jablonci nad

Nisou ze dne 8. dubna 1999 (Nt 85/99-3) a spolu s ním též jeho

stížnost zamítající usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,

pobočky v Liberci, ze dne 26. dubna 1999 (28 To 112/99-15)

a tvrdil, že oba obecné soudy jako orgány veřejné moci svými

rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na obhajobu (čl.

40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění

ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v jeho výslechu před soudem

I. stupně dne 8. dubna 1999 (před jeho vzetím do vazby) nebyla

přítomna jím zvolená obhájkyně, která o tomto procesním úkonu

orgánů činných v trestním řízení nebyla ani uvědoměna. Stěžovatel

proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí

obecných soudů jako protiústavní zrušil.

Krajský soud v Ústí nad Labem, proti jehož rozhodnutí ústavní

stížnost směřuje především, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst.

4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní

stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona);

s odkazem na ust. § 77 odst. 2 tr. ř. odmítl tvrzení ústavní

stížnosti, a aniž by učinil konečný návrh, odkázal na odůvodnění

dotčeného rozhodnutí. Podle obsahu vyjádření bylo lze mít za to,

že navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.

Vedlejší účastník Okresní státní zastupitelství v Jablonci

nad Nisou, ač o ústavní stížnosti stěžovatele a o jednání v této

věci Ústavním soudem nařízeném vyrozuměno, svého práva

z vedlejšího účastenctví (§ 76 odst. 2 zákona) nevyužilo (č. l.

20 spisu Ústavního soudu).

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle odůvodnění stěžovatelem napadeného rozhodnutí obecný

soud II. stupně jako soud odvolací zamítl jeho stížnost do

rozhodnutí soudu I. stupně proto, že dospěl k závěru, že

"v posuzovaném případě o vazbě v přípravném řízení rozhoduje

soudce a nikoli senát", a protože zákonem předpokládaná účast

obhájce vztahuje se na řízení před soudem (§ 41 odst. 3 tr. ř.),

"tedy tam, kde soud rozhoduje ve složení předseda a dva přísedící,

nelze dospět k závěru, že" (sc. nepřítomností obhájce u výslechu)

"bylo porušeno právo obviněného na obhajobu nebo porušen jinak

zákon". Nadto s odkazem na protokol ze dne 8. dubna 1999, kdy byl

stěžovatel vzat do vazby, neplyne, že by byl stěžovatel o účast

obhájce při svém výslechu požádal; skutečnost, že obhájkyně

stěžovatele o výslechu nebyla uvědoměna, vyložil odvolací soud

tak, že povinnost obhájce o procesním úkonu vyrozumět váže soud

podmínkou, že obhájce je dosažitelný.

S takto vyloženým a zdůvodněným právním názorem obecného

soudu II. stupně se nelze především z ústavněprávního hlediska

ztotožnit.

Článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je

každému v řízení před orgány veřejné (státní) moci ústavně

zaručeno právo na právní pomoc, a to od počátku řízení; další

ústavní garancí je zaručeno, že pro tuto právní pomoc v oblasti

trestního řízení musí být vytvořeny takové (procesní) podmínky,

aby mohla být poskytnuta účinně a včas (čl. 40 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod).

Z těchto ústavních záruk vyplývá, že právo obhájce plynoucí

z ustanovení § 41 odst. 3 tr. ř. váže obecné soudy v oblasti

trestního soudnictví zcela bezvýjimečně, a to bez ohledu na to,

v jakém složení soud v té které věci jedná, neboť i soudce

rozhodující (v dané věci o vazbě) jako samosoudce jedná

a rozhoduje jménem státní moci a již proto je v uvažovaném smyslu

soudem, jemuž podle přesvědčení Ústavního soudu přísluší všechna

oprávnění, ale i povinnosti vyplývající z procesních předpisů,

v dané věci pak z trestního řádu.

Poučení poskytnuté stěžovateli obecným soudem I. stupně (čl.

2 - Okresní soud v Jablonci nad Nisou - Nt 85/99) je z uvažovaných

hledisek očividně nedostatečné (§ 91 odst. 1 al. 1 in fine)

a v důsledku toho odkaz také odvolacího soudu na to, že stěžovatel

o přítomnost obhájkyně u výslechu nepožádal, je nepřípadný,

obdobně jako je tomu stran vyrozumění obhájkyně, neboť z obsahu

zmíněného spisu není patrno, že by o její uvědomění byl učiněn

alespoň pokus a že by obhájkyně nebyla v daném čase "dosažitelná".

Pochybnosti budí ostatně i skutková tvrzení pojatá do

napadených usnesení, dle nichž měl stěžovatel "za odměnu

(odcizením motorového vozidla) poškozeného přemluvit, aby krádež

nehlásil" nebo že "při kontrole totožnosti policistům utekl

a skrýval se"; jakkoli z hlediska úvah o důvodnosti vazby jde

o okolnosti důležité, o jejich existenci není v předloženém spise

obecného soudu podán nijaký důkaz (tvrzení státní zástupkyně

v návrhu na vzetí stěžovatele do vazby za důkaz přirozeně pokládat

nelze) a co je podstatné, podle již zmíněného protokolu stěžovatel

k nim nebyl ani vyslechnut. Dotčené závěry obecných soudů, pokud

na ně obecné soudy odkazují v odůvodnění svých rozhodnutí a z nich

vycházejí, nemají proto oporu ve skutkovém stavu věci, jak ze

zmíněného spisu se tento podává, a proto je zcela důvodný závěr,

že postupem obecných soudů došlo ve stěžovatelově věci k porušení

dalšího ústavně chráněného práva obsaženého souhrnně v ústavně

chráněném právu na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny

základních práv a svobod).

Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele

shledána důvodnou a v důsledku toho byla obě jí napadená

rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně zrušena [čl. 82 odst.

1, 3 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto nálezu je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 25. listopadu 1999