Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 424/99 ECLI:CZ:US:2000:2.US.424.99 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal due to expired filing deadline and lack of jurisdiction over property seizure merits.

Numero d'incarto II.ÚS 424/99
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a regional court's decision to deny the revocation of property seizure. The applicant argued that the seizure violated fundamental rights, but the Court found the complaint inadmissible because it was filed after the statutory 60-day deadline had expired. Furthermore, the Court determined it lacked jurisdiction to review the merits of the seizure since the underlying decision was already final and the complaint did not challenge the original grounds for seizure. Consequently, the Court dismissed the complaint as clearly unfounded and the request to annul the relevant Criminal Procedure Code provisions as moot.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court must dismiss a constitutional complaint if it is filed after the expiration of the statutory time limit, and it lacks jurisdiction to review the merits of a final decision on property seizure when the complaint does not challenge the original grounds for the seizure.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint statutory time limit property seizure final decision jurisdictional limitation Criminal Procedure Code inadmissible appeal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 347 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
2 KZv 11/95, o zajištění majetku stěžovatele podle § 347 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům obviněného, lze v případě odsouzení předpokládat uložení trestu propadnutí majetku.
§ 349 trestního řádu
Usnesením podle § 349 a contrario byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění, a to proto, že dle názoru soudu nebyla splněna podmínka pro jeho zrušení, stanovená v § 349 trestního řádu, tedy nepominul důvod, pro který majetek byl zajištěn.
§ 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
1999, stalo se tak po uplynutí shora uvedené lhůty k jejímu podání, a proto musela být podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného JUDr. J. T., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 33 T 18/98, a usnesení Krajského státního zástupce v Plzni ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 2 KZv 11/95, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 347, § 348 a § 349 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatel se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, 3 a 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), domáhá zrušení výše uvedených usnesení krajského státního zástupce a krajského soudu, kterými bylo rozhodnuto o zajištění majetku stěžovatele a o zamítnutí návrhu na zrušení zajištění majetku. Stěžovatel současně podal i návrh na zrušení ustanovení § 347, § 348 a § 349 o trestním řízení soudním (dále i jen trestní řád), neboť je toho názoru, že citovaná ustanovení jsou v rozporu s čl. 11 odst. 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že proti stěžovateli bylo sdělením obvinění dne 23. 1. 1995 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 3 trestního zákona za použití ustanovení § 8 odst.1 trestního zákona a z tohoto trestného činu byl později i obžalován. Dne 1. 2. 1995 vydal krajský státní zástupce usnesení, sp. zn. 2 KZv 11/95, o zajištění majetku stěžovatele podle § 347 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům obviněného, lze v případě odsouzení předpokládat uložení trestu propadnutí majetku. Jak krajský státní zástupce dále uvedl, z okolností případu pak vzniká obava, že podstatná část majetku obviněného by mohla být prodejem či jiným úkonem zcizena a výkon tohoto trestu tím zmařen nebo ztížen. Proti tomuto usnesení obviněný podal stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením, sp. zn. 9 To 64/96, tak, že stížnost zamítl. Usnesení tak nabylo právní moci dne 14. 8. 1996. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, která ovšem byla usnesením Ústavního soudu,

sp. zn. IV. ÚS 173/99

, odmítnuta jako návrh pozdě podaný. Stěžovatel dále podal ústavní stížnost i proti nečinnosti orgánů veřejné moci za situace, kdy nebylo vyřízeno několik jeho žádostí o zrušení zajištění majetku, které podal. I tato ústavní stížnost byla, pro nepříslušnost Ústavního soudu, odmítnuta.

Dne 26. 7. 1999 Krajský soud v Plzni usnesením zamítl žádost na zrušení zajištění majetku obžalovaného podle § 349 tr. ř., a contrario. V odůvodnění se poukazuje na to, že zrušit zajištění je možné, pomine-li důvod, pro který byl majetek zajištěn, přičemž taková okolnost nenastala.

Usnesení Krajského státního zástupce v Plzni ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. KZv 11/95, jak je konečně patrno i z usnesení Ústavního soudu,

IV. ÚS 173/99

, kterým byla již jednou ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítnuta, nabylo právní moci dne 14. 8. 1996 po vyčerpání řádných opravných prostředků a od tohoto dne počala běžet 60denní zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti stanovená v ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 9. 5. 1998. Jestliže tedy novou ústavní stížnost proti témuž rozhodnutí podal stěžovatel dne 27. 8. 1999, stalo se tak po uplynutí shora uvedené lhůty k jejímu podání, a proto musela být podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Stěžovatel se dále domáhá i zrušení usnesení KS v Plzni ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 33 T 18/97. Jak z výše uvedeného vyplývá, námitky stěžovatele směřují proti zajištění majetku a věcně se vztahují k usnesení o něm. Usnesením podle § 349 a contrario byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění, a to proto, že dle názoru soudu nebyla splněna podmínka pro jeho zrušení, stanovená v § 349 trestního řádu, tedy nepominul důvod, pro který majetek byl zajištěn. Bylo-li tedy již pravomocně rozhodnuto o zajištění majetku a, jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud se tímto rozhodnutím již nemůže zabývat, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat v řízení o ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí věcně zaměřenému nikoli na důvody zajištění, ale na otázku, zda tyto důvody odpadly, otázku samotného zajištění majetku.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 347, § 348 a § 349 trestního řádu, jako obiter dictum považuje Ústavní soud závěrem za důležité upozornit, že dosavadní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) nepovažuje instituty, plnící obdobnou funkci jako zajištění trestu výkonu odnětí majetku, za jsoucí v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, chránícím vlastnictví. Soud ve svém rozsudku ze dne 7. prosince 1976 ve věci Handyside konstatoval, že zmíněný čl. 1 Dodatkového protokolu umožňuje zajištění (provisional seizure) a následné zabavení a zničení věci. Nedospěl tedy k závěru, stejně jako v případě Agosi (rozsudek Soudu ze dne 24. října 1986), že by zajištění bylo v rozporu s čl. 1 tohoto Protokolu.

Vzhledem k tomu, že se důvody, o které se opírá stížnost, vztahují na usnesení, které Ústavní soud pro uplynutí zákonné lhůty k jejímu podání nemůže přezkoumávat, Ústavnímu soudu nezbylo, než odmítnout návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný, stejně jako návrh na zrušení výše uvedených ustanovení trestního řádu dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) tohoto zákona, neboť je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2000 Vojtěch Cepl

předseda senátu