Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 159/99 ECLI:CZ:US:2001:1.US.159.99 Generato dall'IA

Constitutional court partially allows tax appeal by annulling lower court ruling due to procedural unfairness in witness examination.

Numero d'incarto I.ÚS 159/99
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Parzialmente accolto (Partially Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court partially allowed the constitutional complaint by annulling the regional court's dismissal of the taxpayer's appeal. The taxpayer argued that the tax authority failed to properly examine witnesses, violating his right to a fair trial. The court ruled that while the case did not involve a formal tax audit, the taxpayer still possessed a statutory right to participate in oral proceedings, which was infringed by the tax authority's failure to summon witnesses.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 7 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.; § 12 zákona č. 337/1991 Sb.; The tax authority must ensure the taxpayer's right to participate in oral proceedings is respected even outside formal audits, and failure to summon witnesses constitutes a procedural defect warranting annulment.

Parole chiave

Generato dall'IA
tax audit procedural fairness oral proceedings taxpayer participation witness examination duty right to fair trial tax administrative court annulment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 7 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.
§ 12 zákona č. 337/1991 Sb.
v souladu s ustanovením § 12 zákona č. 337/1991 Sb. protokol,
§ 250i odst. 3 o.s.ř.
v Hradci Králové s ohledem na ustanovení § 250i odst. 3 o.s.ř.
§ 250j odst. 2 o.s.ř.
přihlédnout a toto rozhodnutí zrušit (§ 250j odst. 2 o.s.ř.).
čl. 36 odst. 2 Listiny
z čl. 36 odst. 2 Listiny.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K přezkoumávání rozhodnutí finančních (daňových) orgánů ve správním soudnictví - práva daňového subjektu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, ve spojení

s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 19.

2. 1998, čj. 3168a/150/97-Hä (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání

č. R 358/96 vydaným pod čj. 0822/913/96-01/07Mj. ze dne 29. 2.

1996 Finančním úřadem v Náchodě včetně Zprávy o výsledku kontroly

projednané dne 2. 11. 1995), čj. 3168b/150/97 (ve spojení

s Rozhodnutím o odvolání č. R 361/96 vydaným pod čj.

0827/913/96-01/07Mj. ze dne 29. 2. 1996 Finančním úřadem

v Náchodě, včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne 2.

11. 1995), čj. 3168e/150/97 (ve spojení s rozhodnutím č. 205/96

vydaným pod č.j. 0393/913/96-01/07/Mj ze dne 30. 1. 1996 Finančním

úřadem v Náchodě, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998,

sp. zn. 30 Ca 69/98, pokud jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele

V. J. proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci

Králové ze dne 19. února 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, se zrušuje.

II. Co do zbytku se ústavní stížnost V. J. zamítá.

III. Ústavní stížnost stěžovatelky M. J. se zamítá.

Odůvodnění

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 11.

1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, zamítl žaloby V. J. a M. J.

(stěžovatelů) proti rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství

v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, č.j.

3168b/150/97, a č.j. 3168e/150/97.

V souzené věci se žalobce V. J. domáhal u soudu přezkoumání

zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové

(dále jen "FŘ") ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, kterým

FŘ zamítlo jeho odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě

(dále jen "FÚ") ze dne 29. 2. 1996, č. R 358/96. FÚ však tímto

rozhodnutím částečně vyhověl odvolání žalobce V. J. a snížil mu

daň z příjmu fyzických osob za rok 1993, kterou mu vyměřil

dodatečným platebním výměrem ze dne 7. 11. 1995, č. 1774/95, na

částku 79.232,- Kč. FÚ uvedl, že dodatečně doměřená daňová

povinnost vznikla na základě chybného hodnocení důkazů žalobcem V.

J. a následně nesprávného vyloučení části výdajů ve výši

308.805,- Kč. Podle tvrzení žalobce V. J. FŘ nevzalo v úvahu jeho

námitky týkající se vad a ceny nakoupeného materiálu, vyslechlo

sice navržené svědky, ale z jejich výpovědi si vybralo pouze

skutečnosti, které doměřenou daň odůvodňují a zcela opomenulo ta

tvrzení svědků, z nichž vyplývalo, že značné množství nekvalitních

látek bylo jako kvalitní pouze označeno. Žalobci V. J. prý bylo

znemožněno klást otázky, a to stejně jako v řízení, jehož

výsledkem bylo zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 30 Ca 195/96. Žalobce V. J.

dále namítal, že mu bylo v průběhu daňové kontroly svévolně

odepřeno právo předkládat důkazní prostředky podle ustanovení §

16 odst. 4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

337/1992 Sb."). Protože se FŘ neřídilo ustanovením § 2, § 16 a §

31 zákona č.337/1992 Sb. a nezjistilo úplně všechny skutečnosti

rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti žalobce, navrhl

V. J. zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému FŘ

k dalšímu řízení.

Ze stejného důvodu se domáhala přezkoumání zákonnosti

rozhodnutí žalovaného také druhá žalobkyně M. J-ová, která za

nezákonné pokládala rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2. 1998, č.j.

3168b/150/97, jímž bylo zamítnuto její odvolání do rozhodnutí FÚ

ze dne 29. 2. 1996, č. R 361/96. Citovaným rozhodnutím FÚ bylo

částečně vyhověno jejímu odvolání a dodatečně doměřená daň

z příjmu fyzických osob za rok 1993 byla snížena na 12.520,- Kč.

Žalobce V. J. napadl žalobou také další rozhodnutí FŘ ze dne

19. 2. 1998, č.j. 3168e/150/97, kterým bylo zamítnuto jeho

odvolání do rozhodnutí FÚ ze dne 30. 1. 1996, č. 205/96, o uložení

pokuty ve výši 50.000,- Kč. Žalobce V. J. se domníval, že FŘ bylo

vedeno snahou stanovit mu nepřiměřeně vysokou sankci, neboť dle

žalobcova názoru lze (s odvoláním na § 15 zákona č. 563/1991 Sb.)

dovodit, že do knih pohledávek a závazků se zapisují pouze

pohledávky a závazky související s podnikáním. Navíc poukázal na

běžnou praxi, že v případě pohybů peněz v hotovosti není nákup ani

prodej zaznamenáván do knih pohledávek a závazků. Žalobce V. J. se

proto tímto postupem FŘ cítil být zkrácen na svých právech

a žádal, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v souzené věci nejprve v souladu s ustanovením

§ 112 odst. 1 o.s.ř. spojil ke společnému řízení věci, které byly

u něj zahájeny a vedeny pod sp. zn. 30 Ca 69/98 (ve věci žaloby

proti rozhodnutí FŘ ze dne 19.2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä), sp.

zn. 30 Ca 70/98 (ve věci žaloby proti rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2.

1998, č.j. 3168b/150/97) a pod sp. zn. 30 Ca 71/98 (ve věci

žaloby proti rozhodnutí FŘ v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998,

č.j. 3168e/150/97). Krajský soud nadále tyto věci vede pod výše

uvedenou sp. zn. 30 Ca 69/98.

Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku v prvé

řadě uvedl, že v souzené věci již jednou (pod sp. zn. 30 Ca

195/96) rozhodl. Napadená rozhodnutí finančních orgánů krajský

soud z důvodu neúplného skutkového zjištění a nepřesvědčivého

hodnocení provedených důkazů zrušil a uložil žalovanému odstranění

vad a nekonkrétních obsahů písemných prohlášení pracovníků C.,

a.s., Hronov a následné zhodnocení všech provedených důkazů. Věc

byla proto žalovanému vrácena k dalšímu řízení, v jehož průběhu

- podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové - FŘ doplnění

dokazování a jeho hodnocení provedl. Žalovaný (FŘ) žalobci

(stěžovateli) oznámil, že výslechy svědků budou provedeny dne

3. 11. a 21. 11. 1997. Žalobce se však dne 3. 11. 1997 jednání

nezúčastnil a omluvili se také dva ze svědků P. B. aj. J-ová,

kteří se k sepsání svědecké výpovědi dostavili dne 5. 11. 1997.

Žalobce se zúčastnil jednání dne 21. 11. 1997, tedy po té, co byli

vyslechnuti tito svědci.

V uvedené souvislosti - uvádí krajský soud - prý žalobce

namítal, že bylo porušeno ustanovení § 16 odst. 4 písm. a) zákona

č. 337/1992 Sb., neboť mu bylo znemožněno klást některým svědkům

(P. B. a J. J.) otázky. Proto Krajský soud

v Hradci Králové s ohledem na ustanovení § 250i odst. 3 o.s.ř.

zkoumal, zda žalovaný (tj. FŘ) porušil při obstarávání důkazů

zákon č. 337/1992 Sb., případně zda by toto porušení mohlo mít

vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V odůvodnění napadeného

rozsudku ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, uvedl, že

"oprávnění daňového subjektu klást svědkům a znalcům otázky při

ústním jednání a místním šetření je upraveno v ust. § 16 zákona

o správě daní, vztahuje se tedy především k průběhu daňové

kontroly. Ta však byla ukončena vydáním kontrolní zprávy ještě

před zahájením vyměřovacího řízení. Svědci byli slyšeni v řízení

odvolacím, žalobce byl na konání těchto jednání předem upozorněn.

V den, kdy bylo jednání nařízeno, se nedostavil". Krajský soud

dále poukázal na to, že z daňového spisu není patrno, zda žalobce

projevil dne 21. 11. (tj. když byl přítomen výslechu dalších

svědků) zájem seznámit se s obsahem svědeckých výpovědí (rozuměj

dříve slyšených svědků) a žalovaného nikdy neupozornil, že chce

výslechy některých svědků doplnit. Z výpovědi svědkyně J. J.

krajský soud navíc dovodil, že i kdyby tato svědkyně kladně

odpověděla na dotaz žalobce V. J. ve znění uvedeném v žalobě

(totiž, že deklarovaná kvalita tkaniny expedované ze skladu

hotových výrobků byla někdy opisována beze změny z deklarace

tkaniny v jejím režném stavu, vypisovaném při expedici ze skladu

režných výrobků), toto svědectví by nepotvrdilo, že se tak stalo

právě v případě dodávky pro žalobce. To vyplývá z celého obsahu

její výpovědi, když zcela jednoznačně uvedla, že neví nic bližšího

o tom, jaké konkrétní zboží bylo žalobci dodáno.

Pokud žalobce namítal, že mu bylo znemožněno předkládat

v průběhu daňové kontroly důkazy ve smyslu ustanovení § 14 odst.

4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., Krajský soud v Hradci Králové

poukázal na to, že "pokud se tak v průběhu daňové kontroly

skutečně stalo, shledal to soud jako důvod pro zrušení rozhodnutí

žalovaného v rozsudku ze dne 11. července 1997, čj. 30 Ca

195/96-20". Žalobci tak byla dána možnost, aby od zrušení

předchozích rozhodnutí žalovaného (tj. FŘ) až do jeho nového

rozhodnutí předkládal kdykoliv návrhy, jež by přispěly k objasnění

věci, případně potvrdily žalobcovy námitky. Ten ostatně věděl, na

kdy jsou nařízeny výslechy svědků a od jejich skončení až do

vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj. od 21. 11. 1997 do 19.

2. 1998 nepředložil soudu žádný návrh na provedení dalších důkazů.

Ve správním spisu o tom není založen žádný důkaz a žalobce to

v žalobě ani netvrdil.

I když žalobce prohlašoval, že dodávky zboží od firmy C.,

a.s., Hronov byly horší a podřadnější kvality, Krajský soud

v Hradci Králové - i po provedených výsleších žalobcem navržených

svědků - dovodil, že žalobce (který jako daňový subjekt prokazuje

ve smyslu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. všechny skutečnosti,

jež je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo

k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení

vyzván) neunesl důkazní břemeno, pokud tvrdil, že zboží mělo jinou

kvalitu než kvalitu deklarovanou na fakturách a připojených

konsignacích. Pokud jde o žalobcem namítaný způsob propočtu

výtěžnosti materiálu, krajský soud uvedl, že žalobcův postup nelze

kvalifikovat jinak než jako námitky opřené o vlastní úvahy

a nikoliv jako podložený důkaz o odlišné výtěžnosti.

Proto Krajský soud v Hradci Králové jak žalobu žalobce V. J.,

tak (ze stejného důvodu) i žalobu žalobkyně M. J., podle §

250j odst. 1 o.s.ř. zamítl.

Krajský soud v Hradci Králové, nevyhověl žalobě V. J. ani

v případě jím napadeného rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2. 1998, č.j.

3168e/150/97, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozhodnutí FÚ

ze dne 30. 1. 1996, č. 205/96, o uložení pokuty ve výši 50.000,-

Kč. Dospěl totiž k závěru, že žalobce byl podle ustanovení § 1

zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen "zákon č. 563/1991

Sb."), povinen účtovat o stavu a pohybu majetku a příjmech

a výdajích, jakož i dle ustanovení § 15 tohoto zákona vést peněžní

deník (v němž se měly objevit všechny pohyby peněžních

prostředků), knihu pohledávek a závazků a pomocné knihy

o ostatních složkách majetku. Z provedených důkazů je nepochybné

(a žalobce to ani nepopírá), že kromě faktury č. 1004151 neměl ve

svém účetnictví žádný záznam o nákladech vynaložených na úhradu

zboží fakturovaného ostatními fakturami (č. 1003711, 19761

a 100777). V průběhu řízení před krajským soudem bylo dále

prokázáno, že žalobce - oproti svému původními tvrzení

- neprováděl převod ze svého účtu, ale složil hotovost na účet

dodavatelské firmy u České spořitelny v Červeném Kostelci. Tento

nedostatek, stejně jako skutečnost, že nakoupené zboží nevedl ve

skladové evidenci a nevedl evidenci o znehodnoceném zboží, soud

kvalifikoval jako porušení ustanovení §§ 15 a 7 citovaného zákona

a v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 tohoto zákona považoval

uložení výše zmíněné pokuty a její zdůvodnění za dostatečné.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadli

stěžovatelé ústavní stížností, v níž tvrdili, že porušuje jejich

základní práva, která jsou zaručena čl. 1, 2 a 4 a čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Stěžovatelé především trvají na tom, že postup FÚ byl

v přímém rozporu jednak s ustanovením § 2 odst. 7 písm. c) zákona

č. 337/1992 Sb., podle kterého "se při uplatňování daňových zákonů

bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné

skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně", jednak

s ustanovením § 16 odst. 4 písm. c) citovaného zákona, podle něhož

daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu

k pracovníku správce daně právo předkládat v průběhu kontroly

důkazní prostředky, případně navrhovat důkazní prostředky, které

on sám nemá k dispozici.

Stěžovatelé dále poukázali na to, že v souzené věci již

jednou krajský soud rozhodnutí FŘ - z důvodu neúplného skutkového

zjištění a nepřesvědčivého hodnocení provedených důkazů - zrušil

a věc FŘ vrátil k dalšímu řízení. Tvrdili, že FÚ sice stěžovateli

V. J. oznámil, "kdy bude proveden výslech svědků, ale ti se

omluvili a je nepopiratelným faktem, že tím, že jejich výslechu

nebyli stěžovatelé přítomni, bylo jim odepřeno právo stanovené

ustanovením § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., klást

svědkům otázky, které se podle odůvodnění Krajského soudu v Hradci

Králové vztahuje především k průběhu daňové kontroly".

Stěžovatel V. J. protiústavnost napadeného rozhodnutí

spatřuje dále v tom, že požadavek na předložení záznamů o evidenci

nakoupeného zboží a o evidenci znehodnoceného zboží - za situace,

kdy krajský soud nezkoumal skutečnost, zda finanční úřad (jako

správce daně) uložil stěžovateli povinnost vést takové záznamy

- jde nad rámec zákona č. 563/1991 Sb. a je tedy v rozporu

s ustanovením čl. 2 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že vést

záznamní povinnost může uložit finanční úřad pouze rozhodnutím,

proti němuž se nelze v souladu s ustanovením § 39 zákona č.

337/1992 Sb. samostatně odvolat.

Stěžovatel V. J. v ústavní stížnosti rovněž poukázal na to,

"že si při účtování účetních případů počínal v souladu se zákonem,

pokud ve své účetní evidenci neúčtoval doklady na cizí jméno,

neboť se nejednalo o stav a pohyb majetku, opakovaně apeluje na

skutečnost, že v souladu se zákonem je i takový postup, kdy

nakoupený materiál je účtován do výdajů a na konci roku je

prováděna inventura, která po celé daňové řízení" na něm nebyla

požadována. Stěžovatel V. J. se dále domnívá, že územním finančním

orgánům nebyla zákonem, a to ani zákonem č. 531/1990 Sb.,

o územních finančních orgánech, svěřena pravomoc ukládat pokutu

podle § 37 zákona č. 563/1991 Sb. Rozhodnutí finančního orgánu

o uložení takové pokuty je proto podle jeho názoru nulitním

správním aktem.

Oba stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález,

v němž vysloví, že "rozhodnutím bylo porušeno právo na soudní

ochranu zaručené v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv

a svobod a právo zaručené v článku 2 odst. 2 a odstavec 3 Listiny

základních práv a svobod. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 20. listopadu 1998, č.j. 30 Ca 69/98, ve spojení

s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové, čj.

3168a/150/97-Hä (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání č. R 358/96

vydaným pod čj. 0822/913/96-01/07/Mj. ze dne 29. 2. 1996 Finančním

úřadem v Náchodě včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne

2. 11. 1995), čj. 3168b/150/97 (ve spojení s Rozhodnutím

o odvolání č. R 361/96 vydaným pod čj. 0827/913/96-01/07/Mj. ze

dne 29. 2. 1996 Finančním úřadem v Náchodě, včetně Zprávy

o výsledku kontroly projednané dne 2. 11. 1995), čj. 3168e/150/97

(ve spojení s rozhodnutím č. 205/96 vydaným pod č.j.

0393/913/96-01/07/Mj ze dne 30. 1. 1996 Finančním úřadem

v Náchodě) se zrušují.

Stěžovatelé prohlásili, že souhlasí s upuštěním o ústního

jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Hradci Králové, vedlejší účastník - Finanční ředitelství

v Hradci Králové a dále Finanční úřad v Náchodě.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření vyjádřil

přesvědčení, že napadeným rozsudkem neporušil práva stěžovatelů

zaručená jim v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 1, čl. 2 odst. 2

a 3 a čl. 4 Listiny. Konstatoval, že jejich žaloby, jimiž se

domáhali přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy, přijal,

nařídil ve věci veřejné jednání, které proběhlo za účasti

stěžovatelů i jejich právní zástupkyně a než rozhodl, umožnil jim

k věci se vyjádřit. Tím respektoval jejich procesní práva i jejich

právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud dále poukázal na

to, že námitky uvedené v ústavní stížnosti se shodují s těmi,

které stěžovatelé uplatnili ve správních žalobách a s nimiž se

krajský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Z toho důvodu

v plném rozsahu odkázal na odůvodnění citovaného rozsudku. Proto

Krajský soud v Hradci Králové pokládá ústavní stížnost za

nedůvodnou a prohlašuje, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Finanční ředitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření

odkázalo na odůvodnění rozhodnutí čj. FŘ 3168a/150/97/Hä, FŘ

3168b/150/97, a FŘ 3168e/150/97. Současně sdělilo, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

Finanční úřad v Hradci Králové se k ústavní stížnosti

nevyjádřil.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatelé namítají, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu

v Hradci Králové bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu

zaručené v čl. 36 odstavec 1 a další základní práva zakotvená

v čl. 1, čl. 2 odstavec 2 a odstavec 3 a v čl. 4 Listiny.

Pokud jde vlastní hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud, který

není součástí soustavy obecných soudů, zejména z principu volného

hodnocení důkazů obecným soudem (§ 132 o.s.ř.). Poukazuje na svoji

ustálenou judikaturu (srov.

I. ÚS 143/96

In: Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha,

C.H. Beck 1997, str. 69), podle níž není Ústavní soud zpravidla

oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné,

a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval

(srov. I. též ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997,

str. 173).

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti

obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na

sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s ústavními

předpisy, v daném případě zejména s obsahem hlavy páté Listiny (I.

ÚS 230/96 In: Tamtéž; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1.

Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat

správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud

zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní

principy (srov. např.

I. ÚS 32/95

In: Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha,

C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat

se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného

soudu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i při posuzování této

konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají porušení svého

práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto

článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli

v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva

u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl

jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal

v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

In:

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však

zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu

správních spisů a soudního spisu stěžovatelům nebylo nijak

bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva (u Krajského soudu

v Hradci Králové) domáhali, a proto není důvodu se domnívat, že by

nebyl dodržen "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud stěžovatelé trvají na tom, že postup FÚ byl v přímém

rozporu s ustanovením § 2 odst. 7 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb.,

podle kterého "se při uplatňování daňových zákonů bere v úvahu

vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné

pro stanovení či vybrání daně", Ústavní soud jednak (pro přesnost)

připomíná, že ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.

písmeno c) neobsahuje, jednak se domnívá, že není zřetelné,

o jakou výtku se v ústavní stížnosti jedná a co vlastně mají

stěžovatelé na mysli. Obdobný názor zastává Ústavní soud ve vztahu

ke stěžovateli tvrzenému rozporu napadeného rozsudku s ustanovením

§ 16 odst. 4 písm. c) citovaného zákona ("předkládat v průběhu

kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat důkazní

prostředky, které on sám nemá k dispozici"), neboť stěžovatelé

neuvádějí, v čem finanční orgány uvedené ustanovení porušily.

Stěžovatelé mohli kdykoliv v období od 2. 1. 1997 do 19. 2. 1998

(tj. v souzené věci v období po zrušujícím rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 30 Ca 195/96)

předkládat návrhy na doplnění dokazování. V obou případech Ústavní

soud usuzuje, že uvedené námitky stěžovatelů jsou irelevantní.

Pokud stěžovatel V. J. spatřuje protiústavnost napadeného

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v tom, že požadavek

správce daně (FÚ) na předložení záznamů o evidenci nakoupeného

zboží a o evidenci znehodnoceného zboží (což se konkrétně

projevilo v jeho tvrzení, že zboží mělo jinou kvalitu než kvalitu

deklarovanou na fakturách a připojených konsignacích) jde nad

rámec zákona, a je tedy v rozporu s ustanovením čl. 2 Listiny,

nelze tuto námitku dle názoru Ústavního soudu akceptovat. Vedení

evidence náleží do záznamní povinnosti upravené v ustanovení § 39

odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a podrobněji je upravují ustanovení

§ 1 odst. 1, § 7 a § 15 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.,

o účetnictví; údaje o (nakonec znehodnoceném) zboží se týkají

úplnosti, průkaznosti a správnosti vedení účetnictví účetními

jednotkami (srov. ustanovení § 7 citovaného zákona). Ústavní soud

v této souvislosti dovozuje, že tato námitka byla již uplatněna ve

správní žalobě a krajský soud se s ní v odůvodnění napadeného

rozhodnutí řádně vypořádal (str. 3 dole, str. 4 shora napadeného

rozsudku). V této souvislosti nelze přehlédnout, že bylo

povinností stěžovatele V. J. vést úplnou účetní evidenci v souladu

s ustanovením § 7 a § 15 odst. 1 písm. b) cit. zákona (kniha

pohledávek a závazků). Ve všech těchto případech se jedná

o posouzení otázky týkající se běžného zákona, což úkolem

Ústavního soudu není. Z hlediska ústavního tedy Ústavní soud nemá

důvod, aby se v tomto směru od názoru krajského soudu odchyloval.

Právě tak se Ústavní soud domnívá, že výklad FŘ a Krajského soudu

v Hradci Králové, který se týká uložení pokuty Finančním úřadem

v Náchodě, je z ústavního hlediska přijatelný, neboť orgánům

příslušným podle zvláštních předpisů - jejichž soustavu podle

ustanovení § 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních

orgánech, tvoří finanční úřady a finanční ředitelství - byla

ustanovením § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb. pravomoc

k ukládání pokut svěřena.

Ústavní soud se konečně zabýval tvrzením stěžovatele V. J., že mu

bylo odepřeno právo upravené v ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)

zákona č. 337/1992 Sb., tj. právo klást svědkům a znalcům otázky

při ústním jednání a místním šetření. V tomto směru Krajský soud

v Hradci Králové v napadeném rozsudku dovodil, že se toto právo

daňového subjektu vztahuje především k průběhu daňové kontroly,

jež byla v souzené věci ukončena před zahájením vyměřovacího

řízení. (Jednalo se o řízení ukončené rozhodnutím Finančního

ředitelství v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, sp. zn.

3168a150/97-Hä.)

Ústavní soud z obsahu správního spisu (sp. zn. 3168a/150/97-Ha)

a soudního spisu (sp. zn. 30 Ca 69/98) zjistil, že stěžovateli

bylo oznámením FÚ ze dne 13. 10. 1997 (doručeném mu dne 14. 10.

1997) sděleno, že s odvoláním na ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)

zákona č. 337/1992 Sb. byli vyzváni svědci (mimo jiné B.

a J-ová), aby se dne 3. 11. 1997 dostavili k FÚ ke svědecké

výpovědi, v souvislosti s daňovou kontrolou stěžovatele V. J.;

k tomuto řízení se však (stejně jako tři z pozvaných svědků

- J-ová, B.t, H.) stěžovatel V. J. nedostavil. K následnému

výslechu svědků P. B. a J. J. dne 5. 11. 1997 (ohledně něhož se

však stěžovateli V. J. oznámení telefonickou cestou doručit

nepodařilo) se stěžovatel V. J. nedostavil a zúčastnil se až

výslechu svědka P. H. dne 21. 11. 1997, k němuž byl pozván

předvoláním ze dne 17. 11. 1997 (doručeným dne 18. 11. 1997).

Ústavní soud se na základě uvedených zjištění domnívá, že

v souzené věci - v souhlasu s názorem Krajského soudu v Hradci

Králové - již nejde o případ, kdy je u daňového subjektu prováděna

daňová kontrola podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) zákona č.

337/1992 Sb. To však podle názoru Ústavního soudu nic nemění na

tom, že daňový subjekt (stěžovatel V. J.) měl právo zúčastnit se

v rámci daňového řízení ústního jednání vůbec, byť již nešlo

o vlastní daňovou kontrolu; zde se lze dovolat ustanovení § 7

odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož se daňového řízení

vedeného správcem daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty

a o příslušném ústním jednání v daňovém řízení sepíše správce daně

v souladu s ustanovením § 12 zákona č. 337/1991 Sb. protokol,

jehož náležitosti jsou uvedeny v následujících odstavcích § 12

citovaného zákona.

Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy správce daně

(FÚ) věrohodným způsobem (písemně) nepředvolal stěžovatele V. J.

k výslechu svědků P. B. a J. J-ové - a stěžovatel se proto

k výslechu nedostavil - porušil tím (roz. správce daně) v daňovém

řízení ve vztahu ke stěžovateli V. J. jeho právo, které citovaný

daňový zákon stanoví. Proto Ústavní soud s odkazem na ustanovení

§ 250i odst. 3 o.s.ř. (v tehdy platném znění) usuzuje, že k této

vadě řízení před správním orgánem - která zřejmě mohla mít vliv na

zákonnost napadeného rozhodnutí a vedla ke zkrácení stěžovatelova

práva před správním úřadem - měl v rámci přezkoumání rozhodnutí

příslušného Finančního ředitelství Krajský soud v Hradci Králové

přihlédnout a toto rozhodnutí zrušit (§ 250j odst. 2 o.s.ř.).

Stěží lze zde totiž bezpečně dovozovat, jak by svědci B. a J-ová

skutečně před správním orgánem za přítomnosti stěžovatele k jeho

dotazům vypovídali a jak by jejich výpověď zjištění skutkového

stavu ovlivnila. K tomuto závěru Ústavní soud vede i trend

legislativy, který v podstatě směřuje k takové úpravě správního

soudnictví, jež bude při přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné

správy zajišťovat jurisdikci plnou.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30

Ca 69/98, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce V. J. proti

rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové ze

dne 19. 2. 1998, sp. zn. 3168a150/97-Hä, bylo porušeno právo

stěžovatele V. J. na spravedlivý proces vyplývající především

z čl. 36 odst. 2 Listiny. Není rozhodné, že stěžovatel porušení

právě tohoto ustanovení výslovně nevytkl.

V tomto rozsahu tedy Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

Pokud jde o napadená rozhodnutí finančních orgánů, Ústavní

soud je nezrušil, čímž ponechává Krajskému soudu v Hradci Králové

prostor k novému posouzení jednotlivých správních žalob

a k rozhodnutí o nich.

Co do zbytku byla ústavní stížnost V. J. zamítnuta, neboť

jiné porušení jeho základních práv a svobod zjištěno nebylo.

Pokud jde o stěžovatelku M. J., Ústavní soud její

stížnost zamítl, neboť porušení jejich základních práv a svobod

rovněž nezjistil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. srpna 2001