Conc. of real estate in restitution proceedings under Land Law; Constitutional Court quashes lower court ruling for procedural violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic quashed the Regional Court's judgment regarding a restitution claim for agricultural property. The applicant argued that the lower court violated her right to a fair trial by declaring her claim time-barred due to lack of specific property details in her initial application. The court held that the lower court failed to consider the land office's stance and incorrectly applied the statute of limitations without verifying if the claimant had concretized the property through other means.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The court must verify if a claimant concretized property details via other acts before declaring a restitution claim time-barred, ensuring adequate protection of the right to a fair trial.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Konkretizace nemovitosti v řízení ve věci uplatnění na zemědělský majetek podle § 9 zákona o půdě
Ústavní soud
rozhodl, za souhlasu účastníků řízení
s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti J.
J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, čj.
44 Ca 71/98-24, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka
řízení, a České republiky - Vojenské správy, zastoupené Vojenským
úřadem pro právní zastupování v Praze, jako vedlejších účastníků,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.6.1998, sp.zn. 44
Ca 71/98-24 se zrušuje.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 1998,
doplněnou k výzvě Ústavního soudu dne 28. 12. 1998, a to ve smyslu
požadavků stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, směřující proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, čj. 44 Ca 71/98-24, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu P., okresního pozemkového
úřadu, ze dne 25.3.1998, č.j. 5755/92, R XIII 43/98, jímž bylo
rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí v k.ú.
Záběhlá, ve výroku cit. rozhodnutí blíže specifikovaných,
stěžovatelka tvrdí, že tímto rozsudkem bylo ve vztahu k ní
zasaženo do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, zakotveného
v čl. 11 odst. 1, a práva na soudní a jinou právní ochranu
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených
příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca
71/98, a spisového materiálu Okresního úřadu P., okresního
pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), jehož součástí je
rozhodnutí, čj. 5755/92, R XIII 43/98, ze dne 25. 3. 1998, Ústavní
soud dospěl k závěru, že z otázek, které byly předmětem posuzování
orgány veřejné moci v dosavadních řízeních, je třeba zaměřit
pozornost na závěr Krajského soudu v Praze, vyslovený v odůvodnění
ústavní stížností napadeného rozsudku, podle něhož stěžovatelka
včas a řádně restituční nárok u pozemkového úřadu na vydání
předmětných nemovitostí neuplatnila, a proto její nárok zanikl ve
smyslu § 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále
jen "zákon o půdě"), neboť věcnou správností stěžovatelkou
uplatněného nároku se soud v řízení o opravném prostředku proti
výše označenému rozhodnutí pozemkového úřadu nezabýval, a to na
rozdíl od pozemkového úřadu, který své rozhodnutí, kterým bylo
určeno, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí,
odůvodnil nenaplněním žádného z restitučních titulů ve smyslu
§ 6 odst. 1 zákona o půdě, když nemovitosti přešly na čsl. stát na
základě zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech,
a stěžovatelce za ně byla poskytnuta náhrada, který však v řízení
jím vedeném nijak nezpochybnil řádnost uplatněného restitučního
nároku
Nutno zdůraznit, že samotná stěžovatelka, a to jak ve svém
původním podání, tak ani v podání, kterým ústavní stížnost
doplňuje prostřednictvím svého právního zástupce, v tomto směru
právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Praze blíže
nenapadá, k otázce uplatnění nároku z její strany u pozemkového
úřadu pouze konstatuje, že svůj nárok na vydání nemovitostí
uplatnila řádně a včas, a proto o něm bylo pozemkovým úřadem
rozhodnuto, i když na základě nesprávně zjištěného stavu věci
a nesprávného posouzení věci.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti uvádí, že z podání navrhovatelky, kterým
u pozemkového úřadu uplatnila restituční nárok, nebylo možné
dovodit, které konkrétní nemovitosti požaduje vydat, v jakých
podílech a po kom, projev vůle stěžovatelky byl tedy bez
konkrétního obsahu, a proto soud nemohl pomocí výkladu zjistit
vůli navrhovatelky, kterou zřejmě měla, ale kterou neprojevila.
Dále Krajský soud v Praze poukazuje na nález Ústavního soudu,
sp.zn.
II. ÚS 156/95
, v jehož odůvodnění je konstatováno, že výzva
podle zákona č. 87/1991 Sb. (s tím, že krajský soud dodává, že
podle zákona o půdě je to nárok uplatněný u pozemkového úřadu) je
nejenom podmínkou vzniku nároku, ale současně i jeho konkretizací
a dokonce i podkladem jeho vlastní realizace.
Okresní úřad P., okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti konstatuje, že má za to, že jak Krajský soud
v Praze, tak pozemkový úřad, postupovaly při rozhodování
o předmětné restituci podle platných právních norem.
Česká republika - Vojenská správa, zast. Vojenským úřadem pro
právní zastupování Praha, jako vedlejší účastník, k ústavní
stížnosti ve svém vyjádření uvádí, že s právními závěry
vyslovenými v odůvodnění tohoto rozhodnutí souhlasí, krajský soud
podle jeho vyjádření uvedenou věc posoudil věcně správně a učinil
správné právní rozhodnutí, proto navrhuje, aby ústavní stížnost
byla zamítnuta.
Pozemkový fond ČR se vzdal svého postavení vedlejšího účastníka.
Z vyžádaného spisu pozemkového úřadu Ústavní soud zjistil, že
konstatování Krajského soudu v Praze v tom směru, že ve spisu
pozemkového úřadu založené podání stěžovatelky ze dne 4. 12. 1992
ve věci uplatnění nároku na zemědělský majetek podle § 9 zákona
o půdě, neobsahuje konkrétní nemovitosti, jejichž vydání
stěžovatelka požaduje, odpovídá skutečnosti. Současně však
považuje za potřebné uvést, že v tomto spisu jsou bezprostředně
v návaznosti na podání stěžovatelky založeny výpisy z pozemkové
knihy, týkající se předmětných nemovitostí, které pro pozemkový
úřad, k čj. 5755/92-2164, vyhotovil Katastrální úřad v P. (ke
kn.vložce č. 107 PK pro k.ú. Z. dne 22.5.1995, ke kn. vložce č.
106 a 108 PK pro k.ú. Z. dne 6. března 1996), z kterých bylo
následně při rozhodování pozemkového úřadu ve věci podle § 9 odst.
4 zákona o půdě vycházeno, aniž by sám pozemkový úřad ve vztahu ke
stěžovatelce učinil jakýkoli úkon, kterým by jí sdělil, že její
nárok co do specifikace nemovitostí trpí vadami.
K této skutečnosti se pak vyjadřuje v odůvodnění svého rozsudku
Krajský soud v Praze v tom směru, že konstatuje, že pozemkový úřad
(jako odpůrce v řízení o opravném prostředku) měl podle ustanovení
§ 19 odst. 3 správního řádu vyzvat navrhovatelku k odstranění vad
neúplného podání. Toto jeho pochybení však nic nemění na
skutečnosti, že k prekluzi práva na vydání nemovitosti došlo, a je
tedy pro posouzení dané věci bez právního významu.
Ze spisu Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že
pozemkový úřad jako odpůrce v řízení o opravném prostředku svým
sdělením ze dne 5. 6. 1998 omluvil (bez uvedení konkrétního důvodu
neúčasti) svoji neúčast z ústního jednání, nařízeného v dané věci
na 16. 6. 1998, a odkázal na své vyjádření k opravnému prostředku
ze dne 7. 4. 1998, v němž však není otázka týkající se toho, zda
nárok byl uplatněn řádně, řešena, neboť ta byla poprvé otevřena
právě až u ústního jednaní dne 16. 6. 1998.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud považuje
pro posouzení toho, zda výše uvedeným postupem došlo ke vztahu ke
stěžovatelce k porušení jejího práva na spravedlivý proces,
zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, za významné konstatovat, že
zákon o půdě blíže nespecifikuje náležitosti podání (a to jak co
do obsahu, tak ani co do jeho formy) k uplatnění nároku
u pozemkového úřadu. Ač je tedy Ústavní soud téhož názoru jako
Krajský soud v Praze, že vlastní podání stěžovatelky ze dne 4.
12. 1992 neobsahuje údaje o konkrétních nemovitostech, nelze podle
něho pouze a výlučně z této skutečnosti dovodit, že by jejich
konkretizace, byť o tom není ve spisu založen žádný protokol či
zápis, nebyla ve lhůtě stanovené zákonem o půdě k uplatnění nároku
uskutečněna jiným úkonem (např.osobně, ústně). Za situace, kdy
z postupu pozemkového úřadu v průběhu řízení o restituci předmětné
nemovitosti nelze dovodit, že by měl pozemkový úřad v tomto směru
nějaké pochybnosti, nelze podle Ústavního soudu považovat ve
vztahu ke stěžovatelce z hlediska práva na spravedlivý proces za
ústavně konformní, když v řízení o opravném prostředku proti
rozhodnutí pozemkovému úřadu, v tomto řízení v postavení odpůrce,
byly právní důsledky absence údajů o konkrétních nemovitostech
v podání ze dne 4. 12. 1992 vyloženy bez dalšího k tíži
stěžovatelky. Postup, kterým dospěl Krajský soud v Praze k výše
uvedenému právnímu závěru, v jehož důsledku byla konstatována
prekluze jejího práva na restituci, aniž si tento k této
skutečnosti opatřil informace (stanovisko, názor) pozemkového
úřadu jako odpůrce ve věci, neshledal Ústavní soud za odpovídající
ústavně právním požadavkům na poskytnutí dostatečné ochrany právům
stěžovatelky. Z těchto důvodů Ústavní soud, aniž se mohl zabývat
dalšími skutečnosti a otázkami, týkající se dané restituční věci,
či dokonce zaujímal jakákoli stanoviska k jejímu věcnému řešení,
shledal ústavní stížnost důvodnou, a to ve směru k nedostatečnému
zajištění stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, a to
i s přihlédnutím ke koncepci systému správního soudnictví
v podmínkách čs. právního řádu.
Pouze pro úplnost považuje Ústavní soud za vhodné uvést
k vyjádření Krajského soudu v Praze v části, kde odkazuje na nález
Ústavního soudu, sp. zn.
II.ÚS 156/1995
, a poukazuje na shodné
rysy výzvy k vydání věci vůči povinné osobě podle zákona č.
87/1991 Sb., v platném znění, a uplatnění nároku podle zákona
o půdě u pozemkového úřadu, že z platné právní úpravy plyne, že je
nelze ztotožňovat, jak se to pokouší činit Krajský soud v Praze,
neboť i v režimu zákona o půdě se uplatňuje - vedle uplatnění
nároku u pozemkového úřadu - institut výzvy k vydání věci vůči
povinné osobě. V tomto směru nejsou právní režimy restituce podle
výše uvedených zákonů shodné a k posouzení náležitostí nároku
uplatněného u pozemkového úřadu, který o věci rozhoduje ve
správním řízení, je třeba přistupovat výlučně z těchto pozic.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozsudek Krajského soudu
v Praze pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil [§ 82
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. května 1999