Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 291/98 ECLI:CZ:US:1999:2.US.291.98 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding seizure of goods based on tax debt. The court rejects the claim that the seizure violates property rights. The court holds that the seizure is lawful and the complaint is unfounded.

Numero d'incarto II.ÚS 291/98
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by taxpayers against court rulings upholding the seizure of their tableware. The taxpayers argued that a prior gift deed was void due to the donor's incapacity, rendering the underlying tax debt invalid and the seizure unlawful. The court rejected this, ruling that the seizure was a public law act based on a valid tax assessment and falls outside the scope of private law invalidity claims.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 126 of the Civil Procedure Code; § 34 of the Civil Procedure Code; The seizure of property for tax debt constitutes a public law act and does not violate property rights merely because the underlying private law contract is void.

Parole chiave

Generato dall'IA
public law seizure tax debt enforcement void contract effect constitutional complaint property rights protection

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 126 of the Civil Procedure Code
§ 34 of the Civil Procedure Code
§ 95 paragraph 1 of the Constitution
Article 11 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 248 paragraph 2 letter e) of the Civil Procedure Code
§ 43 paragraph 2 letter a) of the Act No. 182/1993 Coll.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti 1) Mgr. J.J., 2) Ing. V.J., zastoupených JUDr. T.V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 8 Co 639/98, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. 5 C 478/97, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 8 Co 639/98, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. 5 C 478/97, kterými byl zamítnut jejich návrh na vydání věcí odpůrcem ČR - F.ú.

Jednalo se o vydání šesti velkých, šesti středních, dvanácti malých pohárů a šesti podšálků nádobí Z., které bylo stěžovatelům odebráno finančním úřadem na základě jeho pravomocného exekučního příkazu na prodej movitých věcí v důsledku nesplnění povinnosti, vyplývající z vyměření daně z příjmu obyvatelstva stěžovatelce, plynoucí z kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1993.

Ústavní stížnost opírají stěžovatelé o skutečnost, že teprve později zjistili, že původní darovací smlouva, kterou přešla nemovitost na stěžovatelku, byla neplatná v důsledku nezpůsobilosti dárkyně k právním úkonům, což znamenalo neplatnost všech dalších na ni navazujících právních aktů a tedy i neplatnost kupní smlouvy, z níž daňová povinnost vznikla. V této souvislosti poukázali rovněž na to, že podle jejich názoru i rozhodnutí vydaná finančním úřadem jako správním orgánem mají charakter právních úkonů a tudíž, že musí být rovněž neplatná.

Soud prvého stupně zamítl návrh stěžovatelů, když dospěl k závěru, že stěžovatelé jsou sice bezpodílovými spoluvlastníky předmětného nádobí a že toto nádobí má v držení finanční úřad. Neprokázali však, že jim finanční úřad zadržuje tyto věci neprávem. I když původní akt darování nemovitosti stěžovatelce ze dne 15. 3. 1991 trpěl vadou neplatnosti a neplatným se stal proto i navazující akt, tj. kupní smlouva ze dne 26. 3. 1993, kterou stěžovatelka prodala nemovitost VZP, dospěl soud I. stupně k závěru, že věci nejsou zadržovány neprávem a žalobu zamítl.

Z kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1993 plynula navrhovatelce daňová povinnost, kterou dobrovolně nesplnila. Platební výměr ze dne 23. 5. 1994 se tak stal exekučním titulem, a tento výměr je stále pravomocný. O jeho zrušení se stěžovatelé pokoušeli uplatněním všech řádných prostředků, a to jak ve správním, tak i v přezkumném řízení u krajského soudu, ale jejich návrhy byly zamítnuty. Zamítnuta byla rovněž jejich žádost o povolení obnovy FŘ a MF ČR, jako odvolacím orgánem.

Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil jako věcně správný. Dovodil, že žalováno je na ochranu vlastnického práva podle § 126 o. z., kde základním předpokladem úspěšnosti je prokázání aktivní legitimace navrhovatele a pasivní legitimace odpůrce, spočívající ve faktické držbě věcí, která je protiprávní. Spor mezi účastníky řízení u obecných soudů spočíval tedy v zásadní otázce, zda zabavitel věcí je zadržuje protiprávně či nikoli.

Odvolací soud se tu ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že nejde o protiprávní zadržení věcí, neboť jsou finančním úřadem drženy na základě platebního výměru finančního úřadu, který je pravomocný a vykonatelný. Toto rozhodnutí je veřejnoprávní povahy, které soud nemůže přezkoumávat.

Na jeho platnosti nemění také nic skutečnost, jak uvádí dále odvolací soud, že kupní smlouva, od níž se povinnost stanovená navrhovatelce platebním výměrem odvíjí, je absolutně neplatná. Tento závěr odvodil dovolací soud ze zjištění, že na platební výměr nelze pohlížet jako na právní úkon podle § 34 o. z., ale jako na rozhodnutí veřejnoprávní povahy.

Ústavní soud nezjistil, že by v řízení obou soudů došlo k tvrzenému porušení ústavnosti, tj. čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Oba rozsudky, proti kterým stěžovatelé brojí, se týkají výlučně vinkulační žaloby pro kterou platí ustanovení § 126 o. z. Pouze v této občanskoprávní rovině by platilo ustanovení o právních úkonech podle § 34 o. z. Jedná se tedy o oblast práva soukromého.

K zabavení věcí došlo však podle zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy ve sféře veřejnoprávní. Stěžovatelé sice i v této oblasti vyčerpali všechny zákonné prostředky, ovšem zrušení platebního výměru neučinili předmětem v projednávaných soudních řízeních a ani v ústavní stížnosti samé. I zde by byla možná ingerence Ústavního soudu za předpokladu, že by ústavní stížnost proti platebnímu výměru finančního úřadu byla podána včas a po vyčerpání všech prostředků, které zákon k obraně práva stěžovatelům připouští. To se ovšem nestalo.

Nařízený exekuční příkaz je potom akt procesní povahy, na který podle ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. se přezkumné řízení soudu nevztahuje. Oba soudy neporušily žádné ústavní ustanovení, neboť podle stěžovateli citovaného § 95 odst. 1 se soudci při rozhodování řídili zákonem a řádně posoudili použití i jiného právního předpisu.

Rovněž tak finanční úřad neporušil ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť postupoval v souladu s usnesením jeho odstavce 5, tj. podle příslušného zákona.

Ústavní soud byl proto nucen v senátu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 7. dubna 1999