Constitutional complaint dismissed as filed after the mandatory sixty-day statutory deadline expired.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a convicted defendant against his criminal conviction and appeal dismissal. The applicant argued that fundamental rights were violated due to insufficient medical expert examination and witness testimony, but the Court focused on procedural timeliness. Since the final appeal decision became legally binding on the day of its announcement, the mandatory sixty-day filing period had already expired, rendering the complaint inadmissible.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint filed after the mandatory sixty-day period expires is inadmissible, as the law does not permit extension or waiver of this strict deadline.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Lhůta k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti O. L., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 1994, sp.zn. 7 To 54/94, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 1994, sp. zn. 29 T 2/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 10. 9. 1996 doručeno podání stěžovatele, doplněné podáním označeným jako ústavní stížnost a doručeným dne 19. 11. 1996, které směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel jako obžalovaný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 a 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání podané obžalovaným odvolací soud podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel je přesvědčen o tom, jak uvádí v ústavní stížnosti, že soudy obou stupňů při rozhodování ve věci nevyvrátily jeho obhajobu, neboť své jednání hodnotí jako nutnou obranu, a dále pak vycházely i z nesprávného skutkového zjištění. Podle jeho názoru nebyla věnována dostatečná pozornost návrhu na pořízení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a znovu vyslechnuti navržení svědci. Stěžovatel proto namítá, že byl nespravedlivě odsouzen, navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst.1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle usnesení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zákona).
Vzhledem k ustanovení § 140 odst. 1 písm. a) trestního řádu nabylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 1994, sp. zn. 7 To 54/94, právní moci dne 18. 5. 1994, tj. dnem vyhlášení, neboť se jedná o rozhodnutí, proti němuž zákon nepřipouští další řádný opravný prostředek. Z hlediska uvedeného ustanovení je proto nerozhodné, kdy bylo písemné vyhotovení rozsudku doručeno. Byla-li tedy ústavní stížnost podána až dne 9. 9. 1996 (podle razítka podací pošty), stalo se tak po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Ústavní soud k tomu připomíná, že kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. neumožňuje prominutí ani prodloužení lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 11. 1996