Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 94/96 ECLI:CZ:US:1997:2.US.94.96 Generato dall'IA

Constitutional Court allows constitutional complaint, ruling administrative review decisions are substantive, not procedural.

Numero d'incarto II.ÚS 94/96
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Accolto (Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court granted the constitutional complaint and annulled the lower court's order to suspend proceedings. The applicant argued that suspending the lawsuit violated his right to court protection under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that the administrative authority's decision under § 55b of the Tax Administration Act is substantive because it definitively determines tax rights and obligations, not merely procedural. Consequently, the lower court lacked legal grounds to block the lawsuit, as the decision was ripe for judicial review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 55b odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků; § 244 odst. 3 občanského soudního řádu: A decision by a tax authority under § 55b of the Tax Administration Act is a substantive decision determining rights and obligations, not a procedural one, and therefore does not preclude judicial review.

Parole chiave

Generato dall'IA
substantive decision tax administration act constitutional complaint suspension of proceedings right to court protection denegatio iustitiae administrative review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
§ 244 odst. 3 občanského soudního řádu
§ 248 odst. 1 občanského soudního řádu
§ 55b odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
zrušil podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K hmotněprávním účinkům rozhodnutí finančního úřadu podle § 55b zákona o správě daní a poplatků

Ústavní soud

rozhodl dne 1. října 1997 v senátě ve věci

ústavní stížnosti R. D. proti Městskému soudu v Praze o návrhu na

zrušení usnesení Městského soudu v Praze z 2.2.1996 sp. zn. 28 Ca

346/95 o zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního

ředitelství pro hlavní město Prahu z 2.8.1995 č.j. FŘ 5417-3/95,

t a k t o :

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 1996 sp. zn.

28 Ca 346/95 se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel podal ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm.

d) Ústavy České republiky a podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, proti usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 2. února 1996 sp. zn. 29 Ca 346/95 o zastavení

řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a domáhal se

jeho zrušení, neboť byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení svého ústavního práva podle uvedeného článku Listiny

spatřuje v tom, že Městský soud v Praze mu zastavením řízení

znemožnil domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu nápravy nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné

správy.

Předsedkyně senátu 28 Ca Městského soudu v Praze v písemném

vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že soud vydáním usnesení

o zastavení řízení neporušil navrhovatelovo právo podle čl. 36

odst. 1 a 2 Listiny a ačkoliv to výslovně neformulovala, z obsahu

jejího vyjádření lze dovodit, že navrhuje zamítnutí ústavní

stížnosti. Namítla, že soud vycházel z toho, že soudy ve správním

soudnictví přezkoumávají zákonnost pouze těch rozhodnutí správních

orgánů, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti

fyzických nebo právnických osob, jak výslovně stanoví § 244 odst.

3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Soudy

nepřezkoumávají ta rozhodnutí správních orgánů, která nemají

povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické

osoby (§ 248 odst. 1 o.s.ř.) a o takový případ v dané věci šlo,

neboť práva a povinnosti daňového subjektu byly pravomocně určeny

daňovými výměry vydanými Finančním úřadem pro Prahu 6, zatímco

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu napadeným rozhodnutím

rozhodovalo podle § 55b zákona České národní rady č. 337/1992 Sb.,

o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen

"zákon o správě daní a poplatků") pouze o žádosti o přezkoumání

těchto daňových výměrů, tedy jen o tom, jsou-li splněny podmínky

přezkumu. Teprve pokud by po povolení přezkoumání byly platební

výměry zrušeny, nahrazeny jinými nebo změněny, šlo by o rozhodnutí

zakládající, měnící nebo rušící práva a povinnosti daňového

subjektu, které by po vyčerpání řádných opravných prostředků mohlo

být přezkoumáno soudem podle části páté hlavy druhé o.s.ř. (§ 247

odst. 2). Institut přezkoumání daňových rozhodnutí podle § 55b

zákona o správě daní a poplatků nelze považovat za řádný opravný

prostředek ve smyslu § 247 odst. 2 o.s.ř. Po zjištění, že napadené

rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu, Městský soud v Praze

řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení

podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Možný by byl i postup podle § 250d

odst. 3 o.s.ř. v návaznosti na § 248 odst. 1 a § 248 odst. 2 písm.

e) o.s.ř.

K ústavní stížnosti se vyjádřilo písemně také Finanční

ředitelství pro hlavní město Prahu, které, i když to neuvedlo

výslovně, navrhlo její zamítnutí. Namítlo, že stěžovatel jako

daňový subjekt nedodržoval zásady daňového řízení a nesplnil své

povinnosti podle zákona o dani z přidané hodnoty. Protože nepodal

daňové přiznání ve stanovené lhůtě, správce daně vyměřil daň podle

pomůcek zcela v souladu s příslušnými právními předpisy. Správnost

tohoto postupu a vyměření daně nebyly dostatečně věrohodným

způsobem zpochybněny a proto byla žádost o přezkoumání daňových

rozhodnutí zamítnuta.

Účastníky tohoto řízení jsou stěžovatel R. D. a státní orgán,

proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, tedy Městský soud

v Praze, konkrétně senát 28 Ca (§ 28 odst. 1 a 2 a § 76 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb.). Postavení vedlejšího účastníka v tomto

řízení přísluší Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu jako

účastníku předchozího řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo

(§ 28 odst. 2 a § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Tento

správní orgán se však postavení vedlejšího účastníka podáním ze

4.7.1997 vzdal a Ústavní soud s ním více nejednal. Podle § 76

odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud může přiznat postavení

vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na

výsledku řízení. Takovou osobou se Ústavnímu soudu jevil Finanční

úřad pro Prahu 6, který však na dotaz Ústavního soudu v tomto

směru odpověděl záporně a ačkoliv stěžovatel navrhl, aby tento

správní orgán v postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení

vystupoval, Ústavní soud Finančnímu úřadu pro Prahu 6 status

vedlejšího účastníka nepřiznal, neboť, jak plyne z logického

výkladu § 76 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., to proti vůli

právního subjektu, jehož právní zájem na výsledku řízení přichází

v úvahu, není možné.

Ústavní stížnost byla podána včas a splňovala i všechny další

formální a obsahové náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb.

a jelikož nebyl shledán žádný důvod k jejímu odmítnutí, senát

Ústavního soudu se návrhem zabýval z věcného hlediska.

Ze správního a soudního spisu a z údajů účastníků řízení

Ústavní soud zjistil následující:

Stěžovatel jako daňový subjekt nepodal zavčas daňová přiznání

za III. a IV. čtvrtletí roku 1993. Proto mu daň z přidané hodnoty

za toto období vyměřil Finanční úřad pro Prahu 6 jako správce

daně, a to za III. čtvrtletí 1993 platebním výměrem č. 22 z 21.2.

1994 č.j. 92370/94/3/1863/EH ve výši 1 840 000 Kč a za IV.

čtvrtletí 1993 platebním výměrem č. 1100 z 20.4.1994 č.j.

124130/630/94/3531 ve výši 1 150 000 Kč. Daně byly vyměřeny podle

§ 44 zákona o správě daní a poplatků na základě pomůcek, za něž

byla použita dvě předchozí daňová přiznání. Teprve 30.6. 1994

stěžovatel podal daňová přiznání za III. a IV. čtvrtletí 1993,

podle nichž daň z přidané hodnoty v těchto obdobích dosáhla výše

273 262 Kč a 192 062 Kč. K těmto podkladům však finanční úřad již

odmítl přihlédnout. Následující stěžovatelova žádost o prominutí

daně byla Ministerstvem financí zamítnuta rozhodnutím ze 3. ledna

1995 č.j. 181-67-249/1994 a stěžovatel neměl ani úspěch se

stížností podanou ředitelce Finančního úřadu pro Prahu 6.

Posléze podal stěžovatel žádost o přezkoumání daňových

rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků, kterou

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo a platební

výměry potvrdilo rozhodnutím z 2.8. 1995 č.j. FŘ 5417-3/95.

Finanční ředitelství v odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné

uvedlo, že správce daně stanovil daně podle pomůcek v souladu

s § 44 odst. 1 a § 46 zákona o správě daní a poplatků, když

i náhradní lhůty k podání daňových přiznání uplynuly marně; při

volbě pomůcek je finanční úřad vázán pouze § 46 odst. 3 zákona

o správě daní a poplatků a nemusí s daňovým subjektem

spolupracovat; jako pomůcky byla použita předchozí daňová přiznání

pana D. na daň z přidané hodnoty a podle předpokládané sezónnosti

prodeje chemických přípravků byla zohledněna také možná daň na

vstupu; tento postup správce daně je v souladu s § 46 odst. 3

zákona o správě daní a poplatků, protože správce přihlédl při

vyměření daně k výhodám, jimiž nepochybně jsou odpočty, na něž byl

vzat ohled v obou napadených platebních výměrech; jako pomůcky

nebylo použito daňové přiznání na daň z příjmu obyvatelstva za rok

1992, protože nemělo z časového hlediska takovou vypovídací

schopnost jako přiznání na daň z přidané hodnoty za I. a II.

čtvrtletí 1993. Rozhodnutí obsahuje poučení o nepřípustnosti

opravných prostředků podle § 55b odst. 5 zákona o správě daní

a poplatků.

Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel návrh na

přezkoumání k Městskému soudu v Praze, který řízení o této žalobě

zastavil usnesením z 2.2.1996 sp. zn. 28 Ca 346/95 s odůvodněním,

které se v podstatě kryje s výše uvedeným vyjádřením předsedkyně

senátu k ústavní stížnosti.

K otázce, zda rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní

a poplatků, jímž je rozhodnutí po přezkoumání potvrzeno, má

charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem v rámci

správního soudnictví ve smyslu § 244 a násl. o.s.ř., vychází

Ústavní soud z toho, že nejde o pouhé procesní rozhodnutí dle §

248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., ale o meritorní rozhodnutí o právech

a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém

řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech. Toto

rozhodnutí má tedy hmotněprávní účinek.

Přezkoumávání rozhodnutí dle § 55b zákona o správě daní

a poplatků je systematicky zařazeno do části páté zákona pod

nadpis "Mimořádné opravné prostředky". Jeho konstrukce spočívá

v tom, že daňové rozhodnutí může být pro rozpor s daňovými

předpisy nebo pro podstatné vady řízení po přezkoumání zrušeno,

nahrazeno jiným nebo změněno.

Shledá-li správce daně po přezkoumání rozhodnutí, že podmínky

pro povolení tohoto přezkoumání nebyly splněny, přezkoumávané

rozhodnutí potvrdí. Proti tomuto rozhodnutí nejsou podle § 55b

odst.5 zákona o správě daní a poplatků opravné prostředky

připuštěny. Ze smyslu a znění cit. předpisů je evidentní, že

příslušný správce daně před rozhodnutím meritorně zkoumá a hodnotí

soulad přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy a svým

rozhodnutím meritorně zasahuje do oblasti hmotných práv

a povinností daňového subjektu. Toto rozhodnutí je z hlediska

daňového řízení rozhodnutím konečným. Proti tomuto rozhodnutí se

nelze odvolat a žádné další daňové řízení se tedy nekoná.

Pro logické srovnání lze uvést právní úpravu dalšího

mimořádného opravného prostředku v daňovém řízení, a to obnovu

řízení dle § 54 a násl. zákona o správě daní a poplatků. U tohoto

institutu zákon dokonce umožňuje proti rozhodnutí, jímž byla

žádost o obnovu řízení zamítnuta, se odvolat (§ 55 odst. 5 zákona

o správě daní a poplatků). I z této konstrukce je zřejmo, že jde

o rozhodnutí nikoli pouhé procesní povahy ve smyslu § 248 odst.

2 písm. e) o.s.ř.

V této souvislosti lze rovněž poukázat na logické argumenty

rozhodnutí ÚS IV. ÚS 366/96, v němž se dovozuje, že zamítnutí

návrhu na obnovu řízení není rozhodnutím pouhé procesní povahy

a že proto není vyloučeno jeho přezkoumávání v řízení podle ust.

§ 244 a násl. o.s.ř.

Z výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud rozhodnutí

o přezkoumávání rozhodnutí dle § 55b zákona o správě daní

a poplatků (které svou podstatou věcně představuje zamítnutí

návrhu na povolení přezkoumání rozhodnutí) za rozhodnutí meritorní

(materiální povahy) ve smyslu § 244 a násl. o.s.ř. Rozhodnutí

podle § 55b zákona o správě daní a poplatků po provedeném

přezkoumání rozhodlo o tom, zda přezkoumávané rozhodnutí je či

není v rozporu s právními předpisy a zda se zakládá na podstatných

vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo či nedošlo ke

stanovení daně v nesprávné výši. Tím se v daňovém řízení konečným

způsobem rozhodlo o právech a povinnostech daňového subjektu.

Takové rozhodnutí zasahuje způsobem právní moci schopným do

oblasti hmotněprávní tím, že konstatuje konečným způsobem

neoprávněnost tvrzeného nároku.

Nejde tedy o pouhé procesní rozhodnutí a z tohoto důvodu není

žádný zákonný důvod, který by bránil podání žaloby proti tomuto

rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Opačný postup by byl

v rozporu s konstrukcí mimořádných opravných prostředků dle zákona

o správě daní a poplatků a ve svých důsledcích by znamenal

denegatio iustitiae v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě těchto úvah Ústavní soud dospěl k závěru, že

vydáním usnesení z 2.2.1996 sp. zn. 28 Ca 346/95 o zastavení

řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí Městský soud v Praze

porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst.

2 Listiny a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí

zrušil podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. října 1997