Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded due to lack of procedural violation. The court rejects the claim that lower courts violated the right to court protection. The decision establishes that a reasoned judicial ruling does not constitute a violation of constitutional rights. The applicant's interpretation of inheritance law was deemed incorrect by the court. The court found no error in the lower courts' interpretation of the relevant civil code provisions. The complaint was rejected under the specific provision of the Constitutional Court Act. The applicant failed to demonstrate any procedural defect in the judicial process.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant, J. H., as manifestly unfounded. The applicant argued that lower courts violated his constitutional rights by incorrectly interpreting inheritance statutes regarding fideicommissary substitution. The court found that all three levels of jurisdiction correctly interpreted the law, conducted proper evidence evaluation, and provided well-reasoned decisions in the applicant's presence. Consequently, the court determined that the applicant's complaint lacked any factual or procedural basis for intervention.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects a constitutional complaint as manifestly unfounded when the applicant merely disputes the legal reasoning of lower courts without alleging any procedural violation or error in the judicial process.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní právo na soudní ochranu
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. H, zastoupeného advokátem JUDr. P. H, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, t a k t o :
Návrh s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 677/96, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 24 Co 139/94, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 2 D 1030/93, neboť dle jeho tvrzení postupem těchto soudů bylo porušeno jeho právo jako fideikomisárního substitučního dědice ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedené soudy se porušení těchto jeho základních práv dopustily tím, že chybně interpretovaly ustanovení § 859 odst. 2 občanského zákoníku.
Toto pochybení spatřuje navrhovatel v tom, že soudy vykládají uvedené ustanovení tak, že znamená úplnou nepoužitelnost § 608 odst. 2 o. z. o. z roku 1811 po 31. 3. 1964, takže po tomto datu již nelze dědit z titulu svěřeneckého náhradnictví. Navrhovatel se s tímto názorem neztotožňuje, neboť dle jeho stanoviska, pokud by zákonodárce chtěl říci, že veškerá ustanovení o svěřeneckém náhradnictví jsou po 1. 4. 1964 naprosto nepoužitelná, formuloval by toto ustanovení jinak a nehovořil by pouze o "zániku omezení". Navrhovatel dále vytýká odvolacímu i dovolacímu soudu jejich interpretaci pojmu "omezení" ze svěřeneckého náhradnictví. Navrhovatel zde podává vlastní výklad tohoto ustanovení i uvedeného pojmu a tvrdí, že odvolací i dovolací soud se bez hlubší analýzy příslušných ustanovení ubíraly zcela nesprávným směrem, což mělo za následek i zcela nesprávné právní posouzení věci a v konečném dopadu i rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti i z přiložených rozhodnutí soudů všech tří stupňů, že bratr navrhovatele J. H. podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dědickou bezvýminečnou přihlášku jako jediný právní nástupce substituta J. H., zemřelého 1960, k substituční podstatě - nemovitostem v kat. úz. N. - a ta byla odmítnuta. J. H. podal proti usnesení o odmítnutí stížnost k Městskému soudu v Praze, který rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Pečlivě se zabýval odůvodněním svého rozhodnutí a to do té míry, že připustil podat proti němu dovolání vzhledem k tomu, že jde po právní stránce o rozhodnutí zásadního významu. Proti němu podal J. H. dovolání, k němuž byl příslušný Nejvyšší soud ČR. Nejvyšší soud ve svém rozsudku dovolání zamítl s odůvodněním, že odvolací soud při řešení právní otázky, pro kterou připustil dovolání, nepochybil a jeho rozhodnutí bylo správné a sám opět velmi zevrubně své stanovisko odůvodnil.
Nato podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost bratr J. H., J. H., jako jeho jediný zákonný dědic, neboť J. H. 2. 8. 1996 zemřel.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti i všech rozhodnutí, která jí předcházela, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Jak vyplývá z předložených listinných důkazů, navrhovatel napadá v ústavní stížnosti pouze právní názor soudů, v ničem jiném jejich pochybení nespatřuje. Všechny tři soudy se po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů zcela jednoznačně shodly na stejném výkladu ustanovení § 859 odst. 2 o. s. ř. a velmi konkrétně svůj právní názor v odůvodnění vyjádřily a všechny tři soudy věc řádně v souladu se zákonem projednaly za účasti navrhovatele, provedly dokazování a vyvodily právní názor, který řádně zdůvodnily. Konečně ani navrhovatel
v ústavní stížnosti při postupu soudům nic nevytýká. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně odůvodní.
Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu,
č. 182/1993 Sb., a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. prosince 1996