Constitutional Court annuls lower court ruling for failing to recognize 'distress' under restitution laws due to lack of property protection.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic annulled the Regional Court's decision dismissing a restitution claim based on 'distress'. The plaintiffs argued they were forced to donate a property due to poverty and the lack of legal property protection during the communist era. The Court held that the absence of legal protection for private ownership constituted the required distress, overriding the lower court's finding of a voluntary act.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb.; čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; absence zákonné ochrany soukromého vlastnictví v době nesvobody je pro účely restitučních předpisů považována za tíseň a pohnutku pro projev vůle jednající osoby.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Pojem "tíseň" podle restitučních předpisů
Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti F. P. a M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 7. 12. 1994, čj. 19 Co 432/94-65, za účasti Krajského soudu
v Brně, jako účastníka řízení, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1994, čj. 19 Co
432/94-65, se z r u š u j e.
O d ů v o d n ě n í
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního
soudu v Prostějově ze dne 31. 3. 1994, čj. 4 C 161/92-46, jímž byl
zamítnut návrh na uložení povinnosti Bytovému podniku města P., s.
p., se sídlem v P., vydat činžovní dům č. p. 2319 se stavební
parcelou a zahradou, opírající se o tvrzení, že stěžovatelky
uzavřely darovací smlouvu 5. července 1965 v tísni, vytýkají
stěžovatelky Krajskému soudu v Brně nesprávný výklad podmínky
restitučního nároku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zák. č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tj. tísně a v důsledku
toho i porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listina). Konkrétně uvedly, že tíseň byla dána
objektivně existujícím stavem v době uzavření smlouvy a spočívala
zejména v ekonomickém postavení stěžovatelek, když první
stěžovatelka pobírala vdovský důchod, druhá stěžovatelka měsíční
mzdu 1 500,- Kčs, byla rozvedená, vyživovala dceru a pečovala
o první stěžovatelku. Navíc tíseň spočívala v celém režimu
hospodaření, ke kterému byly obě stěžovatelky donuceny a který jim
nedovoloval nemovitostí disponovat a tak získat prostředky k její
řádné údržbě. Za pohnutku k darování pak obě stěžovatelky označily
snahu zamezit dalšímu chátrání nemovitosti, s tím, že o chátrání
nemovitosti svědčí i stanovená hodnota ke dni darování ve výši 28
627,- Kčs.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zdůraznil, že úkolem
Ústavního soudu není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů
obecně, ale pouze v souvislosti s posouzením, zda soudy ve své
činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Pokud
stěžovatelky poukazovaly na porušení práva dle čl. 11 odst. 1
Listiny, krajský soud zdůraznil, že toto není v ústavní stížnosti
blíže odůvodněno, přitom citovaným ustanovením Listiny je chráněno
vlastnické právo jako takové, tedy již konstituované a nikoliv
pouze tvrzený nárok na ně. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní
stížnosti.
Bytový podnik města P., s. p., se dle ustanovení § 28 odst.
2 zák. č. 182/1993 Sb. svého postavení vedlejšího účastníka řízení
vzdal.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není
soudem nadřízeným obecným soudům a že mu nepřísluší posuzovat
celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat
hodnocení důkazů svým hodnocením. Na druhé straně však nepochybně
Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo
spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté
Listiny se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen Úmluva), zejm. čl. 6 odst. 1. V tomto směru
Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 4C 161/92 Okresního soudu
v Prostějově, že oba soudy se restitučním nárokem stěžovatelek,
opřeným o ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, skutkově i právně zabývaly, přičemž
oba soudy v rámci provedeného dokazování dospěly k závěru, že
k převodu nemovitostí (činžovní dům se zahradou) stěžovatelek
darovací smlouvou došlo nikoliv za splnění podmínky tísně.
Přihlédly přitom k osobním a majetkovým poměrům stěžovatelek,
majícím za následek nemožnost obhospodařovat nemovitost, současně
však vzaly za prokázáno, že šlo u stěžovatelek o svobodný projev
vůle, když nebyla prokázána danost jakéhokoliv nátlaku ze strany
odpůrce či státních orgánů za účelem jejich donucení k uzavření
předmětné darovací smlouvy.
V projednávané věci bylo tedy předpokladem úspěšnosti návrhu
stěžovatelek prokázání splnění znaku tísně, kterým je třeba ve
smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. rozumět
hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav, který
doléhá na jednajícího takovým způsobem a takovou závažností, že
učiní právní úkon, který by byl jinak neučinil a nebo
u dvoustranných (vícestranných) jednání úkon neuzavřel. Tíseň musí
mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu; musí tedy
být pro ni dán objektivní důvod a současně se musí stát
i pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná
ke svému neprospěchu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
5. 3. 1993, 3 Cdo 47/92; stanovisko občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993, Cpjn 50/93). Dále však půjde
o to, zda pouhé vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého
vlastnictví v době nesvobody (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) zakládalo
tíseň pro účely restitučních předpisů či nikoliv. Protože ve
skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, bude
vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním
objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní a tato pak
i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému
neprospěchu, vyjma ty případy, kdy vlastnictví z hlediska
jednotlivce ztrácelo smysl. V daném případě nešlo o uvedenou
situaci právě proto, že stěžovatelky byly sociálně slabé, neboť
prvá stěžovatelka byla důchodkyně a měsíční mzda druhé činila 1
500,- Kčs, přitom jedna byla vdova, druhá byla rozvedená, navíc
s vyživovací povinností k dítěti, což je přesně situace, za níž by
v právním státě právě vlastnictví činžovního domu nepochybně
posilovalo jejich postavení a ne naopak. Jinými slovy, Ústavní
soud se nemůže ztotožnit se závěry obecných soudů o tom, že šlo
o svobodný projev vůle a nikoliv tíseň, jestliže vedl k dalšímu
zhoršení sociálního postavení stěžovatelek, neboť kromě toho, že
neměly valných příjmů, přišly darováním i o majetek. Nedostatek
zákonné ochrany soukromého vlastnictví se tedy v projednávané věci
konkrétně projevil nejen ve stavu nemovitosti, ale též ve
skutečnosti, že ačkoliv stěžovatelky byly sociálně slabé, přesto
přistoupily na darování.
S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené
rozhodnutí je rozhodnutí, které ve svém celku neodpovídá naplnění
Úmluvou upraveného práva na spravedlivý proces, čímž došlo
k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále čl. 90 Ústavy ve spojení
s § 1 o.s.ř. a Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí
zrušit. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nejde o kategorii tísně
v přísně civilistickém smyslu slova, ale se zřetelem na smysl
a účel restitučního zákona. Což je také důvod, proč si zákonodárce
v souvislosti s nápravou křivd v době nesvobody nevystačil
s obecnou úpravou obsaženou v OZ a přistoupil k vydání zvláštních
restitučních předpisů.
Zcela na závěr se uvádí, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány
i osoby.
P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 1995