Constitutional Court dismisses claim that 1960 sale terms were obviously disadvantageous under restitution law.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed M. K.'s constitutional complaint against a regional court ruling that rejected her request to close a restitution agreement. The applicant argued the 1960 property sale was forced under duress and involved obviously disadvantageous terms due to political persecution and family hardship. The court held that the lower courts correctly found no evidence of extreme disadvantage or political persecution, as the family remained together and the exchange of property for housing was not sufficiently inequitable.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, § 6 odst. 1; Zásady ústavního soudu vyžadují nesporné důkazy o tísně a nápadně nevýhodných podmínkách, které by vedly k zrušení rozhodnutí o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Pojem "nápadně nevýhodných podmínek" podle zákona o mimosoudních rehabilitacích
Ústavní soud České republiky
rozhodl ve věci ústavní
stížnosti M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. 12. 1994, čj. 8 Co 1113/94-92 t a k t o:
Ústavní stížnost se z a m í t á.
O d ů v o d n ě n í
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozsudek
Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 1994, čj. 32 C 326/91-81,
ve znění rozsudku ze dne 29. 8. 1994, čj. 32 C 326/91-86, jimiž
byl zamítnut návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku
uzavřít dohodu o vydání věcí, opírající se o tvrzení, že
stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu ze dne 17. října 1960
s vedlejším účastníkem v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek,
vytýká stěžovatelka Krajskému soudu v Ostravě nesprávný výklad
podmínek jejího restitučního nároku podle zák. č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, totiž podmínek tísně a nápadně
nevýhodných podmínek. Navíc zdůraznila, že postup N. h. i orgánů
státní moci a správy při uzavírání kupní smlouvy ze dne 17. října
1960 odporoval zásadám demokratické společnosti, respektující
práva občanů, vyjádřená Chartou OSN a Všeobecnou deklarací
lidských práv, tak jak má na mysli ustanovení § 1 cit. zák. Dále
ve svém návrhu uvedla, že uzavřená kupní smlouva byla ovlivněna
politickými motivy - zatlačovat příslušníky tzv. maloburžoazie (ke
kteréžto vrstvě ona a její rodina náležela) a omezovat tak její
moc zabavováním jejího majetku. Dále poukázala na okolnost, že
k uzavření kupní smlouvy došlo v době, kdy byla manželka jejího
bratra těhotná, a skutečnost, že v důsledku nuceného uzavření
kupní smlouvy se nápadně zhoršily životní podmínky celé rodiny.
Konečně zdůraznila, že nebýt nátlaku a tím i vyvolané tísně, která
byla odůvodněna obavou z vyvlastnění nemovitosti bez finanční
náhrady a dále obavou z dalších represí, k uzavření kupní smlouvy
by nedošlo. Napadeným rozhodnutím byla tedy porušena základní
lidská práva a svobody, obsažená v Listině základních práv
a svobod (dále jen Listina) a to konkrétně v čl. 11 odst. 1 a čl.
10 odst. 2 Listiny. K porušení čl. 10 odst. 2 Listiny uvedla, že
skutečnost, aby rodina žila v rodinném domě společně, byla pro ni
i pro ostatní členy rodiny velmi důležitá. Ohledně podmínky,
týkající se tísně, zdůraznila, že ustanovení § 6 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb. nevyžaduje, aby tíseň působila přímo na prodávajícího.
V závěru své ústavní stížnosti konstatovala porušení i čl. 1 věty
druhé Listiny a navrhla zrušení citovaného rozsudku Krajského
soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k návrhu - ústavní
stížnosti stěžovatelky zdůraznil, že věc je právně jednoduchá,
rozhodnutí záviselo vysloveně na zjištění skutkového stavu, přitom
k hodnocení důkazů již krajský soud nemá, co by dodal a považuje
jeho odůvodnění za vyčerpávající.
N. h., a. s., v O,, jako vedlejší účastník řízení, uvedla, že
právo vlastnit dle čl. 11 Listiny nemohlo být porušeno, jestliže
nebyly splněny podmínky na vydání dle zák. č. 87/1991 Sb., totiž
podmínka tísně chápaná jako stav, který doléhá na osobu
uzavírající smlouvu, neboť stěžovatelka potvrdila, že s pracovníky
národního výboru o kupní smlouvě nejednala, jednání se zúčastnil
pouze její otec a stejně tak i podmínka nápadně nevýhodných
podmínek, neboť nebylo prokázáno porušení ekvivalentnosti
vzájemných plnění, když cena byla stanovena v souladu s cenovými
předpisy a stěžovatelce byly poskytnuty tři nové byty I.
kategorie, které byly vyměněny za ty byty, jež si sama vyhlédla
v blízkosti vykoupeného domu a byly to byty taktéž I. kategorie,
navíc v jednom domě se nacházející. Dále vedlejší účastník
zdůraznil, že jestliže nebyly splněny podmínky zák. č. 87/1991
Sb., důsledně vzato nemohlo být napadenými rozhodnutími zasaženo
ani do soukromého a rodinného života.
Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech,
není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto
při své činnosti postupují v souladu s principy upravenými v hlavě
páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti
zasahovat.
V dané věci z obsahu připojeného spisu Okresního soudu
v Ostravě, sp. zn. 32 C 326/91, nebylo zjištěno nic, co by
nasvědčovalo tomu, že by v případě stěžovatelky byly porušeny
ústavní principy, zakotvené v hlavě páté Listiny. Podstata ústavní
stížnosti i argumenty v ní uvedené v zásadě opakují námitky,
uváděné stěžovatelkou v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvého
stupně, s nimiž se Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí
vypořádal. Ke stěžovatelkou namítanému porušení vlastnického práva
ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny dojít nemohlo už proto, že by
musel být v projednávané věci nepochybně prokázán jak stav tísně,
tak nápadně nevýhodných podmínek, jak předpokládá § 6 odst. 1
písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. Přitom pokud jde o nápadně nevýhodné
podmínky, muselo by se ukázat nepochybným, že zde byl porušen
ekvivalent smluvených vzájemných plnění, popřípadě, že poskytnuté
plnění stěžovatelce ji ve svých důsledcích v porovnání
s předsmluvním vztahem významně a zjevně znevýhodňovalo (viz
rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5. 3. 1993, 3 Cdo 47/92,
uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Okolnosti, že kupní smlouva byla ovlivněna
politickými motivy (tj. omezovat a zatlačovat příslušníky
maloburžoazie zbavováním ji jejího majetku), obavou z vyvlastnění
nemovitosti bez finanční náhrady a z dalších represí nijak
neumožňuje usoudit na neadekvátnost poskytnutých plnění ze smlouvy
a tím i na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Oba soudy se
právě otázkou ekvivalence smluvených vzájemných plnění zabývaly
a dospěly k závěru, že sice bydlení všech tří rodin v poměrně
prostorném vilovém domě s příslušenstvím, zahradou, garážemi
muselo být výhodnější než bydlení v náhradních bytech,
nacházejících se v jednom vchodu domu o osmi bytových jednotkách,
přitom však ve stejné lokalitě, nicméně, že nelze tuto nevýhodnost
kvalifikovat jako nevýhodnost takové intenzity, že by se stala
nápadnou, zejména byly-li náhradní byty vyhlédnuty rodinou
stěžovatelky (manželem). Současně byl vzat zřetel i na výši
104.871,- Kčs kupní ceny. Právě posledně uvedené skutečnosti
týkající se ekvivalence vzájemných plnění a také nikým
nezpochybněný fakt, že předmětná nemovitost byla v roce 1960
určena jako objekt mateřské školy na základě shody okolností
a nikoliv záměrně, vylučuje, že by mohlo jít o situaci spadající
pod § 2 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991
Sb., tj. o politickou persekuci nebo postup porušující obecně
uznávaná lidská práva a svobody. S ohledem na shora uvedené má
Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu
s ustanoveními § 120, § 132 o.s.ř., upravujícími průběh dokazování
i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených a respektovaly tím
zásady, uvedené v hlavě páté Listiny a z toho důvodu, jak již bylo
konstatováno, nedošlo k porušení jejich práva, upraveného v čl.
11 odst. 1 Listiny a ani čl. 10 Listiny, neboť rodina i nadále
žila pohromadě, i když nikoliv již v rodinném, nýbrž činžovním
domě. Pokud tedy nebylo shledáno porušení základních práv,
upravených v čl. 11 a čl. 10 Listiny, nepřichází pojmově v úvahu
porušení ani čl. 1 věty druhé Listiny.
Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní
stížnost za neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení § 82 odst.
1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.
P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 1995