Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of specific constitutional violations and insufficient factual grounds.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding lower court decisions on a motion for retrial. The applicant alleged violations of constitutional rights and questioned the impartiality of the courts, but failed to concretize these claims with specific factual circumstances. The Court ruled that it lacks jurisdiction to review general court activities unless fundamental constitutional guarantees are demonstrably breached, which was not established here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.; § 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.: The Constitutional Court may review lower court activities only when fundamental constitutional guarantees are demonstrably breached, requiring specific factual grounds rather than general assertions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
K atributům soudní moci
Ústavní soud ČR
rozhodl dne 9. června 1994 v ústním jednání
a v senátě složeném z předsedy ve věci ústavní stížnosti
stěžovatele J. H. t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
V ústavní stížnosti podané podle většinového názoru senátu
včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), když i jinak ústavní
stížnost splňovala podmínky vyžadované zákonem (§§ 34, 72 odst.
1 lit. a), odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), navrhoval stěžovatel
zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 1993 (sp.
zn. 11 C 63/93) a potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě
(ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 16 Co 449/93) a tvrdil, že těmito
rozhodnutími obecných soudů byly porušeny ústavní principy a jeho
ústavně zaručená práva, především pak ta, která vyplývají z čl.
36 a 38 Listiny základních práv a svobod; současně s tím vyslovil
pochybnost o tom, zda novela zák. č. 188/88 Sb., v současném znění
§ 261 odst. 2, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Krajský soud v Ostravě, proti jehož rozhodnutí ústavní
stížnost směřovala v prvé řadě, jako účastník řízení (§§ 28, 76
odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
(§ 42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.), odmítl vývody stěžovatele,
poukázal na to, že jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu
I. stupně) zcela odpovídá zákonu a pokud jde o ústavně zaručená
práva stěžovatele, ústavní stížnosti vytkl, že svá tvrzení
nikterak nekonkretizuje (a vlastně ani konkretizovat nemůže)
a dále zdůraznil, že pochybnosti o tom, že by soudy ve
stěžovatelově věci jednající, nejednaly jako soudy nestranné
a nezávislé, příp. že by v jeho věci rozhodly jinak než bez
průtahů a veřejně, nedokládá takovými skutkovými okolnostmi,
z nichž by na skutečné porušení označených ústavních práv bylo
možno usoudit; pokud pak jde o samotné rozhodnutí, odkázal
odvolací soud na obsah jeho odůvodnění, z nichž jsou rozhodovací
důvody dostatečně patrny. Navrhl proto, aby Ústavní soud ČR
ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Vedlejší účastník (§§ 28 odst. 1, 76 odst. 2 zák. č. 182/93
Sb.) učinil shodný návrh jako Krajský soud v Ostravě a přednesl
- stručně shrnuto -, že výtky stěžovatele na adresu obecných soudů
nejsou důvodné, odkázal na obsah spisu (OS v Olomouci, sp. zn. 11
C 63/93) a své vývody uzavřel, že stěžovatel se v pravomocně
skončeném řízení ani nepokusil stran nyní tvrzených vad bránit
příslušnými návrhy a procesními kroky. Ve věci samé pokládá
vedlejší účastník pravomocné rozhodnutí za odpovídající jak
zákonu, tak i zjištěnému skutkovému stavu.
Jak Ústavní soud zjistil, jde v posuzované věci o to, že
pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě (označeným již
dříve) bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž byl zamítnut
stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené před
tímto soudem pod sp. zn. 11 C 148/92; oba obecné soudy dospěly
totiž k závěru, že zákonné podmínky (§ 228 odst. 1 lit. a)
o.s.ř.) pro obnovu pravomocně skončeného řízení v této věci
splněny nejsou. Stěžejní otázku, totiž, zda skutková zjištění
opřená o důkazy provedené v původním řízení mohou doznat změny
důkazy novými a zejména, zda důkazy, jejichž provedení se
stěžovatel domáhá, jsou - z hlediska podmínek obnovy řízení
- důkazy novými. V tomto směru však oba obecné soudy zjistily, že
v řízení o obnovu stěžovatel toliko opakuje důkazní návrhy
provedené již v řízení původním a navíc, že části z nich (důkaz
listinou) odvolací soud v původním řízení vyhověl a navržený důkaz
také provedl. Jestliže zbývající část důkazů - pokládav je za
nadbytečné - odvolací soud odmítl, učinil tak proto, že vzhledem
ke zjištěnému stavu věci je pokládal za nerozhodné a v důsledku
toho také za již nadbytečné; to ostatně také v odůvodnění svého
rozhodnutí přiměřeným a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil
a problematiku posuzované věci dostatečně vyložil.
Napadá tudíž stěžovatel, i v řízení před Ústavním soudem,
nedostatečná, pokud se týká nesprávná, skutková zjištění, učiněná
obecnými soudy v původním řízení a pochybení v řízení podle hlavy
druhé, části třetí o.s.ř. spatřuje v tom, že zamítavým výrokem
obecných soudů bylo mu vlastně upřeno právo na soudní ochranu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR (úst. zák. č.
1/93 Sb.) je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 al. 1 úst.
zák. č. 1/93 Sb.), přičemž soudce je při výkonu své funkce
nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.).
Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že
obecné soudy jsou i při zjišťování skutkového stavu věci vázány
toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.), v daném
případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními o.s.ř.
(především § 132 o.s.ř.). Zasáhnout do této nezávislosti obecných
soudů cítí se Ústavní soud oprávněn - jak ostatně vyložil již
několikrát - toliko tehdy, byly-li by postupem obecného soudu
porušeny ústavní kautely, ať již vyplývají z ústavy samotné nebo
z ústavních předpisů jiných, či - obdobně - z mezinárodních smluv,
které byly ratifikovány a vyhlášeny, a jimiž je Česká republika,
co do lidských práv a základních svobod (a které mají přednost
před zákonem, čl. 11 úst. zák. č. 1/93 Sb., § 72 odst. 1 lit. a)
zák. č. 182/93 Sb.), vázána; právo přezkumu stran činnosti
obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší obecně (čl. 90, 91 úst.
zák. č. 1/93 Sb.), ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které
věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti,
především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv
a svobod.
Taková pochybení však Ústavní soud nejen nezjistil, ale ani
stěžovatel sám - odhlédne-li se od strohého odkazu na již dříve
zmíněné články Listiny základních práv a svobod - je ani netvrdil,
resp. své stanovisko blíže a podrobněji nerozvedl.
Otázkou souladu ust. § 261 odst. 2 zákoníku práce v platném
znění s ústavním pořádkem republiky - nebylo třeba se zabývat
vzhledem k prohlášení stěžovatele (č. l. 28 spisu), že svým
návrhovým tvrzením (sub. IV. návrhu) nemínil podávat návrh ve
smyslu § 74 zák. č. 182/93 Sb.
Ze všech těchto důvodů bylo proto rozhodnuto, jak z výroku
nálezu je patrno.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54
odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 9. 6. 1994