Constitutional Court dismissed landlord's appeal claiming rent cap violated property rights and public power interference.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected a constitutional complaint and a request to annul a ministerial regulation capping rent. The applicant argued that the fixed rent limit violated his property rights and constituted an unlawful interference by public authority. The court held that legislative acts within the legislature's competence do not qualify as unconstitutional interference, and the annulment request was procedurally invalid as it was not submitted by an authorized entity.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; § 64 zák. č. 182/1993 Sb.; Legislation within competence does not constitute interference by public power violating fundamental rights; annulment requests must comply with strict statutory authorizations.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Výklad pojmu "zásah orgánu veřejné moci" podle zákona o Ústavním soudu
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl v právní věci navrhovatele ing. R. A., zastoupeného advokátkou E. S., o ústavní stížnosti proti vyhlášce ministerstva financí o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, č. 176/93 Sb., a zároveň o návrhu na zrušení této vyhlášky, takto:
Návrh se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel podal k Ústavnímu soudu stížnost proti vyhlášce ministerstva financí o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, č. 176/93 Sb., s odůvodněním, že v důsledku vyhláškou pevné stanovené horní hranice nájemného nemůže, jako majitel nájemních domů, pronajímat byty za volné, smluvně dohodnuté nájemné, čímž vyhláška omezuje výkon jeho vlastnického práva a dále, že v důsledku nízkého nájemného nemůže udržovat domy v dobrém stavu. Dle jeho názoru se zde jedná:
o zásah orgánu veřejné moci, jímž bylo porušeno jeho základní právo, zaručené ústavním zákonem ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Zároveň s ústavní stížností pak navrhovatel podal i návrh na zrušení citované vyhlášky č. 176/93 Sb., a to dle § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť dle jeho tvrzení je citovaná vyhláška v rozporu s ústavním zákonem, neboť porušuje jeho vlastnické právo ve smyslu čl. 11, právo rovnosti ve smyslu čl. 1 a čl. 11 odst. 1, lidskou důstojnost, ve smyslu čl. 10 odst. 1 a právo nebýt podroben nuceným službám nebo pracem ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod č. 2/93 Sb., která je součástí našeho ústavního pořádku.
Soud přezkoumal návrh i jeho odůvodnění a dospěl k závěru, že zde není splněn základní zákonný předpoklad pro podání ústavní stížnosti dle ust. § 72 odst. 1 písm. a). Ústavní stížnost nesměřuje proti zásahu orgánu veřejné moci, jímž došlo k porušení základního práva nebo svobody navrhovatele. Za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat - legislativní činnost, jakož i vydání obecně závazného předpisu ústředního orgánu státní správy - v mezích jeho pravomoci a působnosti, a to ani v tom případě ne, když - jak navrhovatel tvrdí - jeho ustanovení porušují základní právo občana.
Pokud jde o obecně závazné předpisy, zákon o Ústavním soudu stanoví, kdo a za jakých podmínek může podat návrh na zrušení zákonů nebo jiných předpisů, a to v § 64. Dle jeho ustanovení návrh na zrušení jiného právního předpisu než zákona může dát vláda, skupina nejméně 25 poslanců, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, dále ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek § 74 a konečně zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Procesním prostředkem přímo proti právní normě by byl tudíž v daném případě pouze návrh podle § 64 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., jehož ustanovení jsou natolik jednoznačná, že je nelze, ani pomocí § 75 odst. 2 písm. a), obejít.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že návrh nesplňoval základní požadavky, stanovené zák. o Ústavním soudu, č. 182/93 Sb. Návrh byl zjevně podán osobou neoprávněnou dle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zák. o Ústavním soudu, a proto soudu nezbylo, než mimo ústní jednání; usnesením návrh odmítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 1994
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR