Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1980/07 ECLI:CZ:US:2008:3.US.1980.07.2 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal for failing to challenge final court decision via appeal.

Geschäftsnummer III.ÚS 1980/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings in a criminal case. The applicant argued that the courts violated constitutional guarantees by misinterpreting evidence, but the Court found the appeal inadmissible because the applicant did not challenge the Supreme Court's dismissal of their appeal. The Court ruled that the applicant must exhaust all available legal remedies, including appealing the Supreme Court's decision, before seeking constitutional review.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně práva, přičemž ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio nastupující po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies ultima ratio principle inadmissible constitutional complaint subsidiarity of constitutional review criminal procedure appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
3 Tdo 513/2008, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
II. ÚS 305/99
Constitutional Court partially allowed restitution claim by annulling Supreme Court ruling on land return.
II. ÚS 182/01
Constitutional Court invalidates lower court ruling for denying constitutional protection of fair trial rights.
II. ÚS 242/98
Constitutional Court annuls lower court rulings for failing to warn about lack of standing before halting proceedings.
I. ÚS 424/2000
Constitutional Court partially allows constitutional complaint regarding unlawful home search and seizure of business tools.
I. ÚS 603/2000
Constitutional court allows father's appeal due to unconstitutional evidentiary gap regarding income verification.
IV. ÚS 525/01
Constitutional Court voids criminal rulings for lack of reasoned judgment violating fair trial rights.
IV. ÚS 98/03
Constitutional court annuls district court ruling for violating legal certainty and nullum crimen sine lege principles.
III. ÚS 177/04
Constitutional court quashes criminal verdict for using victim's statement read without consent.
IV. ÚS 314/05
Constitutional Court annuls lower court rulings for violating fair process and property rights regarding debt offset.
II. ÚS 259/05
Constitutional Court annuls regional court ruling on litigation costs for violating equal arms and access to court rights.
III. ÚS 117/2000
Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of legal remedies due to procedural default.
IV. ÚS 146/96
Constitutional complaint dismissed because final appeal decision, not lower court ruling, is the last legal remedy.
IV. ÚS 58/95
Constitutional complaint dismissed for targeting lower court rulings instead of the Supreme Court's final decision.
III. ÚS 181/98
Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of legal remedies in criminal proceedings.
III. ÚS 598/01
Constitutional complaint dismissed because Supreme Court's rejection of appeal was the final legal remedy.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 23. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele T. Z., zastoupeného JUDr. Liborem Čihákem, advokátem Advokátní kanceláře Šendera a Čihák, se sídlem K. H. Borovského 63, 356 11 Sokolov, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2007 č. j. 6 To 778/2006-225 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 3 T 299/2005-197, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že obecné soudy v jeho trestní věci v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily důkazní situaci a v tom důsledku následně i jejich právní posouzení vykazuje ústavněprávních vad.

Stěžovatel proti předmětným rozhodnutím brojil rovněž (souběžně) dovoláním, přičemž rozhodnutí o něm posléze doručil Ústavnímu soudu. Předmětným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008 sp. zn. 3 Tdo 513/2008 bylo jeho dovolání přezkoumáno z pohledu § 265b odst. 1 písm g) tr. řádu a odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu], když dovolací soud rovněž v intencích nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 4/04

podrobil svému posouzení i důkazní (skutkové) závěry, a to potud, zda nevykazují extrémní rozpor s provedenými důkazy.

Z důvodu své kritiky rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost a poté je nálezem zrušil.

V řízení o ústavní stížnosti uplatňuje se maxima, dle níž „Ústavní soud je ve smyslu své již ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit.“ (nález

sp. zn. II. ÚS 305/99

, shodně II. ÚS 182/01; srov. dále kupř. nálezy

sp. zn. II. ÚS 242/98

,

I. ÚS 424/2000

,

I. ÚS 603/2000

,

IV. ÚS 525/01

,

IV. ÚS 98/03

,

III. ÚS 177/04

,

IV. ÚS 314/05

,

II. ÚS 259/05

a další).

Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, když vyšel z následující argumentace.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.

Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil.

Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.

Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 146/96

(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.),

IV. ÚS 58/95

(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.),

III. ÚS 181/98

(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.); shodně rovněž usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

,

II. ÚS 78/05

,

III. ÚS 323/05

a další].

V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), jsa zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008 sp. zn. 3 Tdo 513/2008, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad vykonatelnosti označených rozhodnutí se takto stal bezpředmětným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2008

Pavel Holländer

soudce zpravodaj