Constitutional Court dismisses appeal against detention on flight risk grounds, upholding lower courts' assessment of foreign ties.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by J.W.S. against his detention on flight risk grounds. The petitioner argued that the lower courts failed to adequately justify the detention by ignoring his refusal to pay a sum and his Polish nationality, claiming a violation of fundamental rights. The Court ruled that the lower courts correctly balanced the petitioner's ties to Poland and Germany against his residence in the Czech Republic and the severity of the potential sentence, finding no constitutional violation.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may not interfere with the general courts' assessment of flight risk factors when their decision is logically consistent and in accordance with the law, even if the petitioner disputes the relevance of specific facts.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. W. S., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2007, sp. zn. 44 To 363/2007, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. května 2007, sp. zn. 0 Nt 4326/2007, spojenou s žádostí o přednostní projednání, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. srpna 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. května 2007, sp. zn. 0 Nt 4326/2007, kterým byl vzat z útěkového důvodu do vazby, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2007, sp. zn. 44 To 363/2007, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o vzetí do vazby. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4. čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí. V souvislosti s důvodností trestního stíhání poukazuje na to, že se soud druhého stupně sice zabýval obsahem DVD o schůzce z 28. května 2005, avšak nikoliv též obsahem DVD o schůzce předchozí. Zdůrazňuje, že z obsahu soudem zohledněného DVD vyplývá, že odmítl převzít částku 10.000.000 Kč, která pro něj byla již připravena. Poukazuje i na obsah trestního oznámení dr. B.,ve kterém dovozuje, že ze strany stěžovatele mělo jít o snahu mediálně diskreditovat Ing. B. Z toho pak vyvozuje, že jeho jednání nenaplňuje znaky pokusu trestného činu podvodu, pro který je stíhán. Konstatovanou hrozbu uložení trestu ve výši 8 let rozporuje s ohledem na absenci úvahy o tom, proč by mu právě takový trest měl hrozit s přihlédnutím k jeho osobě a konkrétním zjištěným skutečnostem. Skutečnost, že stěžovatel je občanem Polska, nemůže být ani sama o sobě, ani ve spojení s dalšími argumenty důvodem hrozby uprchnutí z tuzemska. V této souvislosti poukázal na nález
sp. zn. II. ÚS 347/96
(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 9. N. 155. str. 349), i na to, že možnost opustit tuzemsko je realizací svobody pohybu, a dále na své vazby v tuzemsku a řádné plnění závazků vůči státu. Ve vztahu k dalšímu trestnímu stíhání, které je proti němu léta vedeno, má zato, že obecné soudy měly v souvislosti s ním zohlednit, že se uvedenému řízení za celou dobu jeho trvání nevyhýbal. Závěrem uvádí, že již téměř dva měsíce neprobíhají v trestním stíhání žádné úkony, k jejichž řádnému průběhu by bylo nutné vazební stíhání.
Současně stěžovatel požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti s ohledem na to, že se jedná o omezení osobní svobody. Této žádosti bylo v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu vyhověno.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov.
sp. zn. I. ÚS 68/93
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Je totiž v prvé řadě ústavně zakotveným úkolem obecných soudů, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky), a v té souvislosti chránily základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). Z toho tedy plyne, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, vydaná v souladu s jejich ústavně zakotvenou pravomocí, protože by tím porušil ústavní princip dělby soudní moci. Proto sama skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti (
sp. zn. II. ÚS 294/95
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Konečně je také třeba uvést, že nesprávná aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (
sp. zn. III. ÚS 671/02
in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69).
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod k zásahu do pravomoci obecných soudů. Předně je nutno uvést, že obecné soudy obou stupňů se již jen z formálního hlediska zabývaly zcela správně všemi okolnostmi vyžadovanými zákonem pro uvalení vazby, tedy důvodností trestního stíhání, existencí jednotlivých vazebních důvodů, a konečně možnostmi nahrazení vazby jiným institutem.
Ve vztahu k prvnímu požadavku obecné soudy shodně konstatovaly důvodnost trestního stíhání s ohledem na doposud provedené úkony, z nichž vyplývá důvodné podezření, že se stěžovatel společně s další osobou naposledy 28. května 2007 sešel s Ing. B. a jeho právním zástupcem dr. B., a předstírali možnost za úplatu zastavit v Polsku připravované trestní stíhání proti Ing. B., přestože neměli žádný vliv na orgány činné v trestním řízení, a o uvedeném trestním stíhání neměli žádné bližší informace, a dohodli způsob předání 10.000.000 Kč určených k tomuto účelu, tedy, že měl stěžovatel spáchat pokus trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Důvodnost přitom shledaly po prostudování obsahu výpovědí spoluobviněného K. a svědka Ing. B., trestního oznámení dr. B., a DVD se záznamem uvedené schůzky. Ústavní soud tedy uzavírá, že se obecné soudy v dané fázi trestního stíhání zabývaly důvodností trestního stíhání stěžovatele v souladu se zákonnými podmínkami a v souladu s ústavním pořádkem. K tomu je možné dodat, že smyslem celého trestního stíhání, završeného případně rozhodnutím soudu o věci samé, je posilování či oslabování důvodnosti jeho zahájení, a za tím účelem stěžovatel disponuje dostatečnými prostředky na svoji obhajobu. Pokud přitom konkrétní jednání stěžovatele vedlo orgány veřejné žaloby a posléze i soud k závěru o důvodnosti zahájení trestního stíhání, nemůže být důvodem k ústavní stížností opačný výklad zjištěných skutečností ať už ze strany stěžovatele, poškozeného, nebo jeho právního zástupce.
Ve vztahu k útěkovému důvodu vazby je nutno předeslat, že ústavně zakotvenou možností omezení osobní svobody pro účely trestního řízení je implicite ústavně zakotvená možnost omezení svobody pohybu, jak to vyplývá z výslovného znění čl. 14 odst. 3 Listiny. Jinými slovy ústavodárce zakotvil možnost nahlížet na využití svobody pohybu za účelem kvalifikovaného maření trestního stíhání jako na důvod k omezení osobní svobody. Touto optikou také Ústavní soud nahlíží na rozhodnutí obecných soudů v této věci, které po zkoumání situace stěžovatele dospěly k závěru, že ač žije stěžovatel více než deset let v tuzemsku, má blíže popsané vazby na Polsko a Německo, a v minulosti těchto vazeb využíval. Dále dospěly k závěru, že způsob obživy není takový, aby jej vázal k určitému místu pobytu. Momentálně žije jinde, než na adrese trvalého pobytu, a to v nezařízeném domě v nájmu, v čemž obecné soudy neshledaly žádné objektivní pevné vazby k místu pobytu. Stěžovatel bydlí v tuzemsku sám, a nebyla tedy shledána ani kvalifikovaná rodinná vazba s družkou a dcerou, které v tuzemsku má. K tomu všemu obecné soudy konstatovaly rozpětí trestní sazby, tj. pět až dvanáct let, přičemž s ohledem na ustálenou rozhodovací činnost Ústavního soudu soud druhého stupně konstatoval, že stěžovateli reálně hrozí uložení trestu i ve výši osmi let odnětí svobody, coby trestu v dolní polovině zákonné trestní sazby.
Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro uvalení vazby z útěkového důvodu pro obecné soudy převážily nad argumenty, které stěžovatel uváděl ve stížnosti, a které co do rozsahu i podstaty opakuje v ústavní stížnosti. Z výše uvedených hledisek je přitom nerozhodné, zda má Ústavní soud na relevanci jednotlivých skutečností pro rozhodnutí v této věci shodný či odlišný názor se stěžovatelem či obecnými soudy, neboť rozhodnutí obecných soudů je výsledkem posouzení všech rozhodných skutečností, není s nimi v logickém rozporu a je v souladu se zákonem. V takovém případě nemůže Ústavní soud zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, neboť jen jim přísluší vyhodnotit rozhodné skutečnosti z hlediska důvodnosti vazby. Jak vyplývá z obsahu obou napadených rozhodnutí, jediným důvodem vazby nebyla odlišná státní příslušnost stěžovatele, jak tvrdí v ústavní stížnosti. V tomto směru mu nelze dát za pravdu.
Pokud jde o stěžovatelem namítanou absenci relevantní aktivity orgánů veřejné žaloby po vzetí stěžovatele do vazby, není tato skutečnost důvodem pro revidování rozhodnutí o vzetí do vazby jako takového, nýbrž je důvodem k přezkumu jejího trvání. O to však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu