Zákon 164/1946 Z. z. o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce.

§ 1.

Osobám, které utrpěly poškození zdraví nebo těla v důsledku vojenské služby, válečných

událostí nebo fašistické persekuce za okolností uvedených v tomto zákoně (v dalším

„invalidé“), jakož i pozůstalým po osobách, které zemřely za těchto okolností nebo

v důsledku těchto okolností (§ 3, odst. 6) a rodinným příslušníkům osob, jež se za

těchže okolností staly nezvěstnými (§ 3, odst. 4), dostane se zaopatření ze státních

peněz jako odškodnění. Kromě toho dostane se jim výhod uvedených v tomto zákoně.

§ 2.

(1)

Nárok na zaopatření u invalidů zakládá poškození zdraví (dále jen „poškození“), které

je příčinou ztráty nebo snížení výdělečné schopnosti a jež bylo způsobeno poraněním

nebo onemocněním za těchto okolností

a)

v době od 26. července 1914 do 28. února 1921 ve službě vojenské, při válečných úkonech

nebo v zajetí nebo

b)

v době od 1. března 1921 do 20. května 1938 výkonem vojenské služby v československé

armádě nebo

c)

výkonem vojenské služby v československé armádě v době po 31. prosinci 1945 nebo

d)

výkonem služby v československé armádě, válečnými a osobními úkony ve prospěch československé

armády, výkonem služby v útvarech stráže obrany státu v době po 20. květnu 1938 do

31. prosince 1945, zajetím v důsledku této služby nebo

e)

výkonem služby ve spojenecké armádě, válečnými a osobními úkony ve prospěch spojenecké

armády v době od 15. března 1939 do 31. prosince 1945 nebo

f)

činností v partyzánských jednotkách nebo

g)

činnou účastí na ozbrojeném povstání českého nebo slovenského národa nebo

h)

při zatčení, odvlečení, v koncentračních táborech, v žalářích, káznicích a vězeních,

pokud zatčení, odvlečení, internování nebo věznění se stalo z důvodů, směřujících

k potlačení odbojového hnutí, nebo z jiných důvodů persekuce politické, národní nebo

rasové, při trestních akcích proti odboji, nebo

ch)

v kárných táborech, v táboře v Bystřici u Benešova a jiných táborech toho druhu,

v táboře ve Svatobořicích a jiných táborech toho druhu, a v terezínském městě, pokud

internování se stalo z důvodů persekuce politické nebo národní nebo rasové nebo z

důvodu pracovní sabotáže, nebo

i)

jinými činy válčících branných sil, dále činy fašistických orgánů a příslušníků nepřátelských

národů, k nimž došlo z důvodů persekuce politické, národní nebo rasové, pokud veškeré

tyto činy nepatří již podle své povahy nebo podle okolností, za nichž se staly, pod

případy uvedené pod písm. h) nebo ch), nebo

j)

bojovými akcemi válčících branných sil,

k)

ukrýváním nebo útěkem před bezprostředními bojovými akcemi nebo před opatřeními válčících

branných sil a fašistických orgánů nebo

l)

výkonem nucených prací, pokud nešlo o soukromoprávní pracovní poměr, výkonem t. zv.

služby protiletecké ochrany nebo obrany, nouzové služby, technické nouzové pomoci,

nouzové služby při zákopových pracích nebo nucených pracích, ochrannou službou, nebo

m)

zjišťováním, odstraňováním nebo zneškodňováním opuštěných bojových prostředků, náhodným

nebo nezaviněným střetnutím s bojovými prostředky nebo

n)

výkonem služby lékařské a samaritánské v souvislosti s okolnostmi uvedenými pod písm.

f) až m).

(2)

U okolností uvedených v odstavci 1, písm. f) až l) se vyžaduje, aby k nim došlo v

době mezi 20. květnem 1938 a nejpozději 31. prosincem 1945; u okolností uvedených

pod písm. m) se vyžaduje, aby k nim došlo po 14. březnu 1939.

(3)

Podmínkou nároku na zaopatření jest okolnost, že poškození je aspoň v pravděpodobné

příčinné souvislosti s okolnostmi uvedenými v odstavci 1. V případech, v nichž podle

předpisů dosud platných byl uznán nárok na zaopatření na podkladě časové souvislosti

poškození s výkonem vojenské služby nebo se zajetím, zůstává nárok zachován.

(4)

Nevzniklo-li poranění nebo onemocnění sice za okolností uvedených v odstavci 1, avšak

je-li aspoň pravděpodobno, že jimi bylo zhoršeno, jest toto zhoršení pokládati za

poškození.

(5)

Československým státním občanům, kteří jako příslušníci mezinárodních brigád mimo

hranice Československé republiky se stali v boji proti fašismu invalidními, a pozůstalým

po příslušnících těchto brigád náleží zaopatření a výhody podle tohoto zákona v rozsahu

a za podmínek platných jinak pro osoby poškozené za okolností uvedených v odstavci

1, písm. d), po př. pro pozůstalé po osobách zemřelých za těchže okolností nebo v

souvislosti s nimi.

§ 3.

(1)

Nárok na zaopatření pozůstalých (odstavec 6) zakládá úmrtí nebo nezvěstnost osoby,

od níž nárok je odvozován, jestliže toto úmrtí nebo nezvěstnost nastaly bezprostředně

v souvislosti s okolnostmi uvedenými v § 2, odst. 1.

(2)

Pozůstalí (odstavec 6) po invalidech mají nárok na zaopatření, jestliže smrt invalidova

je aspoň v pravděpodobné příčinné souvislosti s poškozením utrpěným za okolností uvedených

v § 2, odst. 1.

(3)

Není-li smrt invalidova aspoň v pravděpodobné příčinné souvislosti s poškozením (§

2, odst. 1), přísluší pozůstalým nárok na zaopatření jen, bylo-li snížení výdělečné

schopnosti invalidovy stanoveno podle posledního zjištění před úmrtím aspoň 45 %.

Bylo-li toto snížení nižší, může ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem

financí přiznati pozůstalým zaopatření, jestliže nemají dostatečného příjmu k obživě

a jestliže se jim nedostalo po zemřelém invalidovi zaopatřovacích požitků z prostředků

veřejných nebo veřejnoprávního důchodového pojištění nebo není-li výživa pozůstalých

zabezpečena jinak. Jsou-li požitky přiznané z prostředků veřejných nebo veřejnoprávních

nižší než požitky podle tohoto zákona, možno přiznati požitky pouze ve výši rozdílu

obou požitků.

(4)

Rodinným příslušníkům osoby, která se za okolností uvedených v § 2, odst. 1 stala

nezvěstnou, nebo byla zajata, přísluší zaopatření, pokud nezvěstnost trvá, nebo pokud

osoba zajatá se k rodině nemůže vrátiti, zůstává v cizině a rodinu nemůže podporovati.

Rodinní příslušníci nezvěstných osob jsou povinni do jednoho roku od přiznání zaopatřovacích

požitků podle tohoto zákona prokázati, že učinili návrh na zahájení řízení k prohlášení

oné osoby za mrtvou, od níž nárok na zaopatřovací požitky odvozují. Podle výsledku

řízení budou zaopatřovací požitky buď zastaveny, nebo dále vypláceny. Nebyl-li návrh

ve stanovené lhůtě podán, odpočívá nárok na zaopatřovací požitky do té doby, dokud

tito rodinní příslušníci neprokáží, že nezvěstná osoba není na živu.

(5)

Není-li rodičů, může býti přiznáno zaopatření prarodičům obdobně za podmínek platných

pro nárok rodičů.

(6)

Za pozůstalé nebo rodinné příslušníky podle tohoto zákona se pokládají: manželka,

družka, děti manželské, nemanželské a osvojené a rodiče.

(7)

Ministerstvo sociální péče může v dohodě s ministerstvem financí přiznati po osobě

zemřelé za okolností uvedených v § 2, odst. 1

a)

zaopatření rodičů též jejím nevlastním rodičům, osvojitelům nebo pěstounům, není-li

rodičů nebo prarodičů,

b)

zaopatření sirotčí též jejím vnukům, kteří byli na ni výživou převážně odkázáni,

c)

zaopatření jejím sourozencům za podmínek stanovených v § 56.

§ 4.

(1)

Na zaopatření a výhody mají nárok, pokud tento zákon nestanoví výjimku, jen českoslovenští

státní občané a osoby, které konaly vojenskou službu v československé armádě, poněvadž

nemohly prokázati cizí státní příslušnost.

(2)

Udělením československého státního občanství nevzniká nárok na zaopatření podle tohoto

zákona. V případech zřetele hodných může povoliti výjimky ministerstvo sociální péče

v dohodě s ministerstvem financí.

§ 5.

Ministerstvo sociální péče může v dohodě s ministerstvem financí povoliti v případech

zvláštního zřetele hodných zaopatření a výhody podle tohoto zákona též osobám, které

jsou cizími státními občany, zejména bylo-li poškození, smrt, zajetí nebo nezvěstnost

(§ 1) způsobeno výkonem vojenské služby v československé armádě.

§ 6.

Českoslovenští státní občané, jimž byly před 30. září 1938 vypláceny zaopatřovací

požitky podle zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb., o požitcích válečných poškozenců,

ve znění zákonů jej měnících nebo doplňujících, nebo podle zákona ze dne 31. ledna

1922, č. 41 Sb., jímž se upravuje péče o invalidní vojíny ze stavu mužstva po válce

světové a o pozůstalé po vojínech ze stavu mužstva, a jimž v důsledku okupace Československé

republiky byla výplata těchto zaopatřovacích požitků zastavena, poněvadž je cizí stát

pokládal za své státní občany, obnovuje se výplata těchto zaopatřovacích požitků dnem

1. června 1945 ve výměře podle předpisů platných v tento den.

§ 7.

(1)

Ministerstvo sociální péče - na Slovensku povereníctvo sociálnej starostlivosti -

může v dohodě s ministerstvem financí - na Slovensku s povereníctvom financií - přiznati

zaopatření a výhody podle tohoto zákona osobám,

a)

které byly před 30. září 1938 československými státními občany a staly se po tomto

dni válečnými nebo vojenskými poškozenci výkonem povinné vojenské služby v branné

moci okupačního státu, poněvadž je tento stát pokládal za své státní občany, a pozůstalým

po nich, jsou-li československými státními občany, nebo

b)

které se staly válečnými nebo vojenskými poškozenci výkonem povinné vojenské služby

v branné moci státu, jehož byly státními občany, a pozůstalým po nich, jestliže se

staly v důsledku úpravy hranic Československé republiky nebo v důsledku reemigrace

československými státními občany, nebo

c)

které se jako českoslovenští státní občané staly válečnými poškozenci povinnou službou

v bývalé německé branné moci po 14. březnu 1939, a pozůstalým po nich, nebo

d)

které v době po 14. březnu 1939 výkonem služby v t. zv. vládním vojsku nebo t. zv.

slovenské branné moci, při válečných úkonech nebo v zajetí se staly válečnými nebo

vojenskými poškozenci, po př. jejich pozůstalým.

(2)

Pro výměru zaopatřovacích požitků osobám uvedeným v odstavci 1, písm. a) až d) platí

sazby zaopatřovacích požitků stanovené pro osoby poškozené (invalidy a pozůstalé)

za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. a).

§ 8.

Ustanovení tohoto zákona se vztahuje též na osoby, jimž je stát povinen poskytovati

podle zvláštních předpisů zaopatření obdobně jako válečným nebo vojenským poškozencům

v případě jejich poškození, pokud jsou u nich splněny podmínky těchto zvláštních předpisů.

§ 9.

(1)

Ministerstvo sociální péče může v dohodě s ministerstvem financí poskytnouti zaopatření

podle tohoto zákona v případech zvláště hodných ohledu

a)

osobám, které byly přikázány do práce některým bývalým úřadem práce a při této práci

utrpěly újmu na zdraví, která snižuje podstatně a trvale jejich výdělečnou schopnost,

b)

pozůstalým po osobách, které byly přikázány do práce a při této práci přišly o život,

c)

rodinným příslušníkům osob, které byly přikázány úřadem práce mimo obec svého bydliště

a staly se nezvěstnými, nastaly-li poškození nebo smrt nebo nezvěstnost za jiných

okolností, než je uvedeno v § 2, odst. 1, nebo v § 8.

(2)

Obdobně platí ustanovení odstavce 1 pro osoby poškozené při dobrovolných rekonstrukčních

pracích v době po osvobození území a pro pozůstalé po osobách, které v důsledku těchto

prací zemřely, nemají-li poškozené osoby nebo pozůstalí nároků na zaopatření z veřejnoprávního

důchodového nebo úrazového pojištění.

(3)

Zaopatřovací požitky podle tohoto zákona mohou býti poskytnuty v případech uvedených

v odstavci 1 jen v takové výši, aby součet těchto požitků a požitků plynoucích z veřejnoprávního

důchodového nebo úrazového pojištění nepřesahoval výši zaopatřovacích požitků, které

by byly jinak přiznány podle ustanovení tohoto zákona. Pro výměru zaopatřovacích požitků

platí sazby zaopatřovacích požitků stanovené pro osoby poškozené (invalidy a pozůstalé)

za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. a).

§ 10.

(1)

Přihodily-li se poškození zdraví nebo smrt, které by byly pokládány jinak za úraz

podnikový podle zákona o úrazovém pojištění, za okolností, uvedených v § 2, odst.

1, písm. i) až m), přísluší poškozené osobě nebo pozůstalým rodinným příslušníkům

po usmrceném zaopatření a výhody jen podle ustanovení tohoto zákona, nikoliv odškodnění

podle ustanovení zákona o úrazovém pojištění.

(2)

Náhrada za škody na životě, těle nebo zdraví, uvedené v § 1 dekretu presidenta republiky

ze dne 31. srpna 1945, č. 54 Sb., o přihlašování a zjišťování válečných škod a škod

způsobených mimořádnými poměry, poskytnutá podle tohoto zákona, se považuje za odškodnění

podle § 8, odst. 2 zmíněného dekretu.

(3)

Nárok na zaopatření podle tohoto zákona nemají poškozenci (§ 14), pokud byli jako

takoví odškodněni za poškození (§ 1) podle jiných zvláštních právních předpisů československých

nebo předpisů cizího státu. Je-li však odškodnění takto jim poskytnuté nižší než zaopatření

podle tohoto zákona, může jim ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem

financí povoliti částečné zaopatřovací požitky do výše rozdílu mezi odškodněním jim

poskytnutým a zaopatřovacími požitky, jež by jim jinak náležely podle tohoto zákona.

Odškodněním nejsou výslužné, zaopatřovací nebo jiné platy toho druhu odvozené z poměru

zaměstnaneckého, pokud zákon výslovně nestanoví jinak.

(4)

Pozůstalým, kterým se dostalo z veřejných prostředků odškodnění za smrt manžela nebo

otce nebo matky nebo dítěte podle předpisů o náhradě za válečné škody (osobní) nebo

podle předpisů o odčinění křivd zaměstnanců, započítává se toto zvláštní odškodnění

na zaopatřovací požitky, které by pozůstalým jinak příslušely podle §§ 42, 43, 48,

49, 54 a 55 tohoto zákona.

§ 11.

(1)

Nároku na zaopatření nemají osoby

a)

které byly pravoplatně odsouzeny podle dekretu presidenta republiky ze dne 19. června

1945, č. 16 Sb., ve znění zákona ze dne 24. ledna 1946, č. 22 Sb., o potrestání nacistických

zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, nebo podle nařízení

Slovenské národní rady ze dne 15. května 1945, č. 33 Sb. n. SNR, o potrestání fašistických

zločinců, okupantů, zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví - ode dne

uvalení policejní nebo soudní vazby,

b)

které se dobrovolně přihlásily k vojenské službě proti spojencům Československé republiky,

nebo které, jako příslušníci t.zv. vládního vojska, nebo ve službách branné moci t.

zv. slovenského státu projevily zvláštní horlivost, nebo jestliže byly vyznamenány

řádem t. zv. slovenského státu nebo řádem bývalé německé říše nebo jejích spojenců,

c)

které byly pravoplatně odsouzeny pro činy trestné podle dekretu presidenta republiky

ze dne 27. října 1945, č. 138 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti

nebo podle § 5 nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb. n. SNR - po dobu ztráty

volebního práva,

d)

které si přivodily poškození zdraví s úmyslem vyhnouti se branné povinnosti v československé

branné moci, nebo zběhly za týmž účelem z československé branné moci,

e)

osoby, které na základě dobrovolné přihlášky nastoupily v době od 10. října 1938

do 5. května 1945 do zaměstnání ve státech nepřátelských Československé republice,

f)

pozůstalí po osobách uvedených pod písm. a), b), d) a e), vyjímajíc nezaopatřené

děti.

(2)

Bylo-li upuštěno od potrestání podle § 16, odst. 2 dekretu č. 16/1945 Sb., může ministerstvo

sociální péče v dohodě s ministerstvem financí přiznati v ohleduhodných případech

nárok na zaopatření.

§ 12.

Ustanovení tohoto zákona platí, pokud jde o osoby vojenské

a)

pro osoby z počtu mužstva a pozůstalé po nich,

b)

pro déle sloužící československé armády a pozůstalé po nich za podmínek § 12 zákona

ze dne 31. května 1932, č. 83 Sb., o úpravě náležitostí vojenských osob z počtu mužstva

v činné službě a některých jiných osob jim co do náležitostí na roveň postavených,

jakož i o zaopatření déle sloužících,

c)

pro příslušníky t. zv. vládního vojska nebo bývalé t. zv. slovenské branné moci,

pro vojenské gážisty z povolání dané do výslužby přede dnem 29. září 1938, pro vojenské

gážisty v záloze a pro pozůstalé po těchto osobách, jestliže nepodléhají nárokovému

zaopatření vojenské správy podle zvláštních předpisů.

§ 13.

Pokud by zaopatřovací požitky (jiné platy toho druhu) osob, které jsou v zaopatření

vojenské správy a které utrpěly poškození, nebo jejichž živitel zemřel za okolností

nebo v důsledku okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. d) až n), nedosahovaly výše

zaopatřovacích požitků podle tohoto zákona [§ 15, odst. 1, písm. a) a odst. 2, písm.

a)], obdrží tyto osoby od úřadů určených v tomto zákoně (§ 68) rozdíl mezi obojími

zaopatřovacími požitky.

§ 14.

Osoby, které se staly invalidními za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. a),

nebo v době po 20. květnu 1938 za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. d) až

g), jsou invalidé váleční. Osoby, které se staly invalidními za okolností uvedených

v § 2, odst. 1, písm. b) a c), jsou vojenští invalidé, ostatní jsou invalidé občanští.

Obdobné platí o pozůstalých. Váleční invalidé a pozůstalí jsou poškozenci váleční,

vojenští invalidé a pozůstalí jsou poškozenci vojenští, občanští invalidé a pozůstalí

jsou poškozenci občanští.

§ 15.

Rozsah zaopatření.

(1)

Zaopatření invalidů zahrnuje podle okolností případu v sobě

a)

zaopatřovací požitky, t.j. invalidní důchod, přídavek k důchodu, ošetřovací příplatek,

slepecký příplatek, příplatek na manželku, příplatek na děti, zvyšovací příplatek,

náhradu za poškození zdraví nebo těla a drahotní přídavek,

b)

léčebnou a protézovou péči,

c)

zaopatření v domově invalidů,

d)

školení.

(2)

Zaopatření pozůstalých zahrnuje podle okolností případu v sobě

a)

zaopatřovací požitky, t.j. důchod vdovský, vdovecký, sirotčí, rodičů, sourozenců,

vychovávací příspěvek, zvyšovací příplatek, zvláštní příplatek, přídavek k důchodu

a drahotní přídavek,

b)

pohřebné,

c)

léčebnou a protézovou péči.

(3)

Vedle tohoto zaopatření poskytují se po případě válečným, vojenským a občanským poškozencům

sociální péče a jiné výhody (§§ 81 až 108).

§ 16.

(1)

Zaopatřovací požitky se vyplácejí měsíčně napřed do vlastních rukou důchodce nebo

jeho zákonného zástupce. Výplata zaopatřovacích požitků zmocněnci je vyloučena.

(2)

Důchodce nemá nároku na úroky z prodlení.

§ 17.

Invalidní důchod.

(1)

Invalidní důchod činí u invalidů starších 18 let

při snížení výdělečné schopnosti měsíčně

od 25 do 34 % ................... 150 Kčs

od 35 do 44 % ................... 250 Kčs

od 45 do 54 % ................... 350 Kčs

od 55 do 64 % ................... 450 Kčs

od 65 do 74 % ................... 600 Kčs

od 75 do 84 % ................... 800 Kčs

od 85 do 94 % ................... 1100 Kčs

od 95 do 100 % ................... 1500 Kčs.

(2)

Snížení výdělečné schopnosti nedosahující 25 % nezakládá nároku na invalidní důchod.

Pokud však byly na Slovensku přiznány v jednotlivých případech důchody při snížení

výdělečné schopnosti o 20 až 24 % podle ustanovení platných až do vydání tohoto zákona,

budou vypláceny dále, a to částkou Kčs 120.– měsíčně.

§ 18.

Přídavek k důchodu.

(1)

Invalidům, jichž výdělečná schopnost se snížila o 45 % až 100 %, přísluší přídavek

k důchodu, prokáží-li, že nemají jiného příjmu podléhajícího dani důchodové a že nemohou

pro svůj zdravotní stav nebo jiný vážný důvod docíliti vyššího příjmu. Zaopatřovací

požitky přiznané podle tohoto zákona se nezapočítávají do tohoto příjmu.

(2)

Přídavek k důchodu činí u invalidy se snížením výdělečné schopnosti 45 % až 84 %,

bydlícího v Praze, Brně, Bratislavě, Plzni a Moravské Ostravě, 200 Kčs měsíčně, v

ostatních místech 150 Kčs měsíčně, u invalidy se snížením 85 % až 100 %, bydlícího

ve jmenovaných městech, 300 Kčs měsíčně, v ostatních místech 250 Kčs měsíčně.

(3)

Ministr sociální péče se zmocňuje, aby v dohodě s ministrem financí snížil sazby

tohoto přídavku, zlepší-li se podstatně hospodářské poměry.

§ 19.

Příplatek ošetřovací a slepecký.

(1)

Pokud je invalida následkem poškození (§ 1) tak bezmocný, že nemůže býti bez cizího

ošetřování a péče, náleží mu ošetřovací příplatek 600 Kčs měsíčně.

(2)

Osoby osleplé za okolností uvedených v § 2, odst. 1 dostanou místo ošetřovacího příplatku

příplatek slepecký, a to slepec praktický 600 Kčs měsíčně, slepec úplný 1.200 Kčs

měsíčně. V případech hodných ohledu může býti příplatek zvýšen u slepce praktického

na 750 Kčs měsíčně, u slepce úplného na 1.500 Kčs měsíčně.

(3)

Invalidům, kteří mají nárok na příplatek podle odstavce 2, přísluší další příplatek

300 Kčs měsíčně, jestliže utrpěli kromě ztráty zraku ještě další poškození (§ 1),

které samo by zakládalo nárok na zaopatřovací požitky.

(4)

Po dobu ústavního léčení na náklad státu, trvajícího déle než jeden měsíc, a po dobu

pobytu v domově invalidů odpočívá výplata ošetřovacího příplatku (odstavec 1).

§ 20.

Příplatek na manželku.

(1)

Invalidovi přísluší příplatek na manželku ve výši 10 % invalidního důchodu (

§ 17

), žije-li s ní ve společné domácnosti, nebo je-li povinen přispívati na její výživu.

Na družku přísluší invalidovi tento příplatek jen, žije-li s ní ve společné domácnosti

a není-li příplatek vyplácen již na manželku, na jejíž výživu je invalida povinen

přispívati.

(2)

Dostává-li manželka (družka) sama zaopatřovací požitky podle tohoto zákona nebo jiné

zaopatřovací požitky z prostředků veřejných nebo zaopatřovací požitky plynoucí z veřejnoprávního

důchodového pojištění, přísluší příplatek podle odstavce 1, jen pokud je vyšší než

zaopatřovací požitky manželky (družky).

§ 21.

Příplatek na děti.

(1)

Invalidovi přísluší příplatek na děti ve výši 10 % invalidního důchodu (§ 17) na

každé nezaopatřené vlastní a osvojené dítě, na dítě manželčino a na schovance, a to

až do dovršení 18. roku věku, pokud pečuje o jeho výživu. Nemůže-li dítě pro duševní

nebo tělesnou chorobu nebo proto, že je v učňovském poměru, nebo že navštěvuje školu

za účelem přípravy k povolání, samo se živiti, přísluší příplatek až do dovršených

21 let věku; v případech hodných zvláštního zřetele může ministerstvo sociální péče

v dohodě s ministerstvem financí přiznati příplatek po dovršení 21. roku věku. Ustanovení

§ 20, odst. 2

platí obdobně.

(2)

Provdání dcery se považuje vždy za její zaopatření.

§ 22.

Příplatek na rodiče.

Invalidovi může býti přiznán příplatek ve výši 10 % invalidního důchodu (§ 17) na

každého z rodičů, který s ním žije ve společné domácnosti, je výdělku neschopen a

výživou odkázán výhradně nebo převážně na jeho podporu. Ustanovení § 20, odst. 2 platí

obdobně.

§ 23.

Požitky mladistvých invalidů.

(1)

Invalida starší 14 let, avšak mladší 16 let dostane polovinu, invalida starší 16

let, avšak mladší 18 let obdrží tři čtvrtiny požitků, které by mu jinak podle tohoto

zákona patřily, nejméně však 120 Kčs měsíčně. Nárok na výplatu zaopatřovacích požitků

přísluší jen, splní-li invalida podmínky, které mu na návrh okresní péče o mládež

uloží státní úřad pro válečné poškozence s ohledem na školení a výchovu. Po dovršení

18 let věku obdrží invalida nezkrácené požitky.

(2)

Živiteli dítěte mladšího 14 let, které utrpělo poškození (§ 1), může býti přiznán

vychovávací příspěvek na výchovu dítěte až do 750 Kčs měsíčně podle výše zvláštních

výdajů, které poškození dítěte živiteli způsobuje, a podle stupně poškození. Po dokončení

14 let věku náleží invalidní požitky dítěti podle odstavce 1 a zároveň zaniká nárok

na vychovávací příspěvek.

§ 24.

Zvyšovací příplatek a náhrada za poškození zdraví nebo těla.

(1)

Invalidům, jejichž poškození vzniklo za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm.

b) až ch) a n) a kteří mají nárok na invalidní důchod, přísluší zvyšovací příplatek

300 Kčs měsíčně.

(2)

Nedosahuje-li hrubý příjem invalidy, jehož poškození vzniklo za okolností uvedených

v

§ 2, odst. 1, písm. d)

až h) a n) a jehož snížení výdělečné schopnosti činí nejméně 95 %, spolu se zaopatřovacími

požitky podle tohoto zákona, aspoň tři čtvrtiny příjmu, kterého se dosahuje průměrně

v témž povolání, jaké měl invalida před poškozením (

§ 1

), může ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí zvýšiti k vyrovnání

tohoto rozdílu zvyšovací příplatek, nejvýše však na 1 000 Kčs měsíčně.

(3)

Osobám, které utrpěly za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. d) až h) a n)

poškození zdraví nebo těla a jichž výdělečná schopnost se snížila o 20 % a 24 %, může

ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí poskytnouti náhradu za

poškození 300 Kčs měsíčně, pokud tyto následky poškození trvají.

§ 25.

Souběh nároků a různých poškození.

(1)

Utrpěla-li některá osoba dvě nebo více poškození za různých okolností uvedených v

§ 2, odst. 1, písm. a) až n) a v § 8, pokládají se tato poškození pro stanovení snížení

výdělečné schopnosti za poškození jediné. Toto celkové snížení výdělečné schopnosti

je směrodatné pro přiznání jediného invalidního důchodu a příplatků s ním souvisících.

(2)

Zvyšovací příplatek podle § 24 přísluší jen, jestliže následky poškození způsobeného

za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. d) až ch) zvyšují ztrátu výdělečné schopnosti

způsobenou poškozením vzniklým za ostatních okolností uvedených v § 2, odst. 1, tak

podstatně, že toto zvýšení ztráty výdělečné schopnosti má vliv na výši invalidního

důchodu.

(3)

Není dovoleno bráti více než jeden důchod podle tohoto zákona; při souběhu dvou i

více nároků přísluší poškozenci nárok na důchod, který si zvolí. Nárok na důchod druhý

odpočívá po dobu požitku zvoleného důchodu.

§ 26.

Oživení invalidního důchodu po kapitalisaci.

Byla-li podle předpisů platných do vydání tohoto zákona provedena kapitalisace invalidního

důchodu, oživne po uplynutí deseti let počítaných ode dne, k němuž byla kapitalisace

provedena, nárok na plné zaopatřovací požitky, které invalidovi příslušejí podle uznaného

snížení výdělečné schopnosti. Uplynula-li lhůta 10 let před počátkem účinnosti tohoto

zákona, oživne nárok nejdříve dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti.

§ 27.

(1)

Onemocní-li invalida, dostane se mu, pokud nemá nároku na léčebnou péči od nositele

veřejnoprávního pojištění pro případ nemoci, na náklad státu lékařské pomoci lékařem

praktickým, podle potřeby lékařem odborným, nebo ve veřejném ambulatoriu, a léků.

Místo toho může mu býti poskytnuto léčení v nemocnici, sanatoriu nebo v jiném léčebném

ústavu na nejnižší ošetřovací třídě, jestliže toho povaha onemocnění a způsob léčení

vyžaduje.

(2)

Invalida má svobodnou volbu lékaře mezi lékaři, kteří převzali léčení invalidů podle

smlouvy ujednané ministerstvem sociální péče v dohodě s ministerstvem zdravotnictví

a ministerstvem financí na straně jedné a příslušnou lékařskou organisací na straně

druhé. Je však povinen voliti lékaře v místě svého bydliště (pobytu); není-li v místě

bydliště (pobytu) lékaře, je invalida povinen voliti lékaře nejbližšího jeho bydlišti

(pobytu). Volil-li lékaře vzdálenějšího, hradí sám ze svého vyšší náklady tím vzniklé.

(3)

Zanikne-li pobytem v léčebném ústavu invalidův příjem, plynoucí z jeho výdělečné

činnosti, a nedosahují-li jeho zaopatřovací požitky přiznané podle tohoto zákona částky,

které by se rodinným příslušníkům invalidovým dostávalo na státních vyživovacích příspěvcích,

kdyby invalida konal činnou vojenskou službu, náleží jeho rodinným příslušníkům po

dobu jeho pobytu v léčebném ústavu příspěvek ve výši rozdílu mezi uvedenými zaopatřovacími

požitky a vyživovacími příspěvky.

(4)

Invalidé, umístění na náklad státu v ústavech pro choromyslné, nedostávají po dobu

pobytu v ústavě, je-li tento pobyt delší jednoho měsíce, zaopatřovacích požitků. Manželce

nebo družce (§ 20, odst. 1) a dětem (§ 21, odst. 1) náleží po dobu pobytu invalidova

v ústavu podpora ve výši sazeb vyživovacího příspěvku, stanoveného pro rodinné příslušníky

osob konajících vojenskou službu.

§ 28.

Manželka (družka) a děti invalidovy, na něž je vyplácen příplatek podle § 21, mají

nárok na léčebnou péči v rozsahu a za podmínek uvedených v § 27, odst. 1 a 2, nemají-li

nároku na léčebnou péči proti nositeli veřejnoprávního pojištění pro případ nemoci.

§ 29.

(1)

Nositel veřejnoprávního pojištění nemá nároku na náhradu nákladů vzniklých poskytnutím

léčebné péče osobám majícím nárok na zaopatření podle tohoto zákona.

(2)

Léky předepsané na účet státních úřadů pro válečné poškozence jsou lékárny povinny

vydávati na úvěr za sazby pro strany úlev požívající.

§ 30.

Ministerstvo sociální péče může v dohodě s ministerstvem financí a ministerstvem zdravotnictví

učiniti mimořádná pomocná opatření pro léčení nebo zotavení poškozenců nebo poskytnouti

zvláštní peněžité příspěvky při léčení domácím, ambulatorním nebo ústavním.

§ 31.

Protézová péče.

(1)

Invalida, který potřebuje protézy nebo jiné ortopedické pomůcky k zmírnění nebo odstranění

následků poškození, pro něž se mu dostává invalidního důchodu podle tohoto zákona,

má nárok, aby mu protéza nebo ortopedická pomůcka nebo jejich opravy byly opatřeny

na náklad státu. O nároku rozhodují státní úřady pro válečné poškozence. Podrobnosti

stanoví ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí.

(2)

Invalidovi může býti podle potřeby poskytnut příspěvek na úhradu výdajů vzniklých

zvýšenou spotřebou šatů a prádla následkem nošení protéz a ortopedických pomůcek.

(3)

Invalida je povinen uhraditi sám výdaje vzniklé opravou nebo přidělením nové protézy

či ortopedické pomůcky, kterou zcizil nebo poškodil úmyslně nebo hrubou nedbalostí.

Zaplatil-li tyto výdaje státní úřad pro válečné poškozence, nahradí si je srážkou

ze zaopatřovacích požitků invalidových. Při opětovném provinění může býti invalida

vyloučen na čas z přídělu nebo oprav protézy.

§ 32.

Ústavní péče.

(1)

Ministerstvo sociální péče může učiniti vhodná opatření k umístění invalidů neschopných

výdělku, kteří nemají osob povinných (podle občanského práva) a způsobilých poskytovati

jim výživu, v ústavech (domovech) zvláště k tomu určených. Ministerstvo sociální péče

může, je-li toho potřebí, nebo v případech hodných zřetele povoliti výjimky z podmínek

stanovených pro umístění v domově.

(2)

Invalidovi v domově náleží ubytování, strava, lékařská pomoc a léky, a je-li toho

potřebí, ošacení. Invalidovi možno povoliti denní příspěvek na drobné potřeby, jakož

i pracovní odměnu podle směrnic vydaných ministerstvem sociální péče.

(3)

Invalida je povinen podrobiti se ustanovením domácího řádu vydaného ministerstvem

sociální péče.

(4)

Trvá-li pobyt v domově déle než měsíc, odpočívá nárok na důchod invalidní. V tom

případě mohou manželka nebo družka (§ 20, odst. 1) a děti (§ 21, odst. 1) dostati,

je-li to nutné k jejich obživě, polovinu invalidního důchodu a drahotního příplatku,

který byl invalidovi v době nastoupení do domova vyplácen. Příplatek na manželku a

na děti může býti vyplácen v plné výši.

§ 33.

Školení.

(1)

Státní úřad pro válečné poškozence může poskytnouti invalidovi na žádost školení

nebo přeškolení, pokud je toho třeba, aby invalida mohl pracovati ve svém povolání

nebo v jiném zaměstnání. Výlohy se školením spojené nese stát.

(2)

Je-li nutno, aby invalida po dobu školení byl vzdálen své rodiny, hradí stát náklady

spojené s ubytováním a stravováním invalidy. Důchod invalidní po tu dobu odpočívá.

Manželce nebo družce (§ 20, odst. 1) a dětem (§ 21, odst. 1) náleží po tutéž dobu

podpora ve výši sazeb vyživovacího příspěvku stanoveného pro příslušníky osob konajících

vojenskou službu. O přiznání rozhodují státní úřady pro válečné poškozence.

(3)

Nedostává-li se invalidovi po dobu školení ubytování a stravování na náklad státu,

přísluší invalidovi po tu dobu zaopatřovací požitky invalidy se ztrátou výdělečné

schopnosti 100 %.

§ 34.

Vdovský důchod činí 600 Kčs měsíčně.

§ 35.

(1)

Nežila-li manželka s manželem v době jeho úmrtí nebo v době před tím, než nastaly

okolnosti uvedené v § 2, odst. 1, které způsobily nezvěstnost, ve společné domácnosti,

nesmí důchod vdovský převyšovati částku, kterou manžel byl nebo by byl povinen přispívati

na její výživu.

(2)

Byl-li sňatek uzavřen teprve po poškození, které nastalo za okolností uvedených v

§ 2, odst. 1, nepříslušejí vdově zaopatřovací požitky, netrvalo-li manželství alespoň

10 let. V případech ohleduhodných může ministerstvo sociální péče výjimečně přiznati

zaopatřovací požitky. Ustanovení toto se nevztahuje na případy, v nichž podle předpisů

dosud platných byly zaopatřovací požitky vdově již přiznány.

§ 36.

(1)

Zůstala-li vedle vdovy, mající nárok na důchod vdovský, i rozloučená manželka, rozdělí

se požitky mezi vdovu a rozloučenou manželku, která měla nárok na výživné, v poměru

počtu let jejich manželství se zemřelým. Každý započatý rok manželství se považuje

za dokonaný. Poměrná část vdovských požitků nesmí býti v žádném případě nižší než

jedna čtvrtina celých vdovských požitků, při čemž však část, připadající rozloučené

manželce, nesmí býti větší než výživné, na které měla nárok.

(2)

Předpisů uvedených v odstavci 1 jest užíti obdobně i v případech, kdyby zemřelý zůstavil

po sobě více takto oprávněných osob, s omezením, že úhrn poměrných částí vdovských

požitků nesmí v žádném případě přesahovati výši celých vdovských požitků.

(3)

Předpisů uvedených v odstavcích 1 a 2 nelze použíti v případech, v nichž podle předpisů

dosud platných o zaopatření válečných poškozenců nebyly zaopatřovací vdovské požitky

děleny mezi vdovu a rozloučenou manželku.

§ 37.

(1)

Není-li vdovy, která má nárok na zaopatření a která s invalidou žila v době jeho

smrti v manželském společenství, obdrží rozloučená manželka zaopatřovací požitky,

měla-li v době smrti mužovy nárok na výživné.

(2)

Roční zaopatřovací požitky nesmí převyšovati výživné, jež byl zemřelý povinen platiti

manželce od něho rozloučené. Bylo-li však toto výživné stanoveno před 1. prosincem

1945, mohou zaopatřovací požitky převyšovati výživné nejvýše o 100 %.

§ 38.

(1)

Nárok na důchod vdovský má i družka, není-li oprávněné vdovy. Podmínkou však je,

že družka žila s mužem nepřetržitě aspoň po dobu jednoho roku bezprostředně před tím,

než došlo u něho k okolnostem uvedeným v § 2, odst. 1.

(2)

Ustanovení §§ 36, 42 a 43 platí obdobně.

(3)

Požívá-li družka, která je vdovou, po svém manželu zaopatřovacích požitků z prostředků

veřejných nebo z prostředků veřejnoprávního důchodového pojištění, nemá nároku na

zaopatření podle tohoto zákona, může však v ohleduhodných případech obdržeti rozdíl

mezi svými vdovskými zaopatřovacími požitky a zaopatřovacími požitky, které by jí

příslušely jinak podle tohoto zákona.

§ 39.

Vdovci po ženě, která zemřela nebo se stala nezvěstnou v důsledku okolností uvedených

v § 2, odst. 1, může ministerstvo sociální péče přiznati v dohodě s ministerstvem

financí důchod vdovecký ve výši vdovského důchodu, jestliže žena svého manžela ze

svých příjmů převážně vyživovala pro jeho podstatně sníženou výdělečnou schopnost

a jestliže a pokud vdovec je nezpůsobilým k výdělečné činnosti a potřebuje pomoci.

§ 40.

(1)

Vdově (družce, po př. rozloučené manželce, vdovci) mohou býti po slyšení příslušné

okresní péče o mládež a poručenského soudu zaopatřovací požitky přiznané podle tohoto

zákona odňaty zcela nebo z části, zanedbává-li výchovu nebo výživu svých dětí, o něž

je povinna (povinen) pečovati; zaopatřovacích požitků se v tomto případě použije po

slyšení příslušné okresní péče o mládež k výživě a výchově těchto dětí.

(2)

Státní úřad pro válečné poškozence může se souhlasem místního národního výboru (místní

správní komise) odejmouti přiznaný důchod vdovský nebo nepřiznati vdovský důchod vdově,

jestliže by přiznání nebo výplata důchodu vzbudily veřejné pohoršení, zejména, jestliže

vdova spoléhajíc na důchod vyhýbá se práci, ač její pracovní činnosti nebrání ani

její zdravotní stav, ani poměry rodinné, ani jiná důležitá příčina.

§ 41.

Odbytné.

(1)

Provdá-li se žena, mající nárok na vdovský důchod, ztrácí zaopatřovací požitky, dostane

však odbytné ve výši trojnásobku ročního vdovského důchodu, po případě zvyšovacího

příplatku, pokud na něj měla nárok.

(2)

Žena, která dostala odbytné v důsledku provdání (odstavec 1), nabývá opětně nároku

na vdovské zaopatřovací požitky, zanikne-li toto manželství v době tří let od jeho

uzavření buď smrtí manželovou, nebo rozlukou bez viny manželčiny. Nároku na zaopatřovací

požitky nabývá od prvního dne měsíce následujícího zániku manželství. Podmínkou pro

opětné nabytí nároku je, že nenabyla z tohoto manželství nároku na jiné zaopatření,

nebo že nemá nároku na výživné od rozloučeného manžela. Z vyplaceného odbytného musí

vrátiti příslušnou část připadající na období, jež chybí do 3 let počítajíc ode dne,

kdy uzavřela druhý sňatek. Takto zjištěná částka sráží se v měsíčních lhůtách z nově

přiznaných zaopatřovacích požitků.

§ 42.

Zvyšovací příplatek k důchodu vdovskému.

Vdově po muži, který zemřel, nebo se stal nezvěstným za okolností nebo v souvislosti

s okolnostmi uvedenými v § 2, odst. 1, písm. b) až ch) a n), přísluší k vdovskému

důchodu zvyšovací příplatek 400 Kčs měsíčně. Tento příplatek přísluší i vdově po invalidovi,

který byl uznán praktickým nebo úplným slepcem pro poškození vzniklé za okolností

uvedených v § 2, odst. 1.

§ 43.

Zvláštní příplatek k důchodu vdovskému.

(1)

Nedosahuje-li jiný zdanitelný příjem vdovy, jíž náleží zvyšovací příplatek, částku

3.500 Kčs měsíčně, může ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí

přiznati vdově zvláštní příplatek, jsou-li pro to vážné důvody, zvláště jde-li o vdovu

bydlící trvale v některé obci zařaděné do místní třídy A nebo B podle ustanovení §

12 zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb., o úpravě platových a některých služebních

poměrů státních zaměstnanců. Příplatek se poskytuje ve výši částky nedostávající se

do souhrnné částky příjmu 3.500 Kčs měsíčně, nejvýše však do výše 1.000 Kčs měsíčně,

zemřel-li manžel, či stal-li se nezvěstným za okolností nebo v souvislosti s okolnostmi

uvedenými v § 2, odst. 1, písm. d) až h) a n), nebo do částky 500 Kčs, zemřel-li či

stal-li se nezvěstným za okolností nebo v souvislosti s okolnostmi uvedenými v § 2,

odst. 1, písm. b), c) a ch). V jiných případech zvláštní příplatek nemůže být poskytnut.

(2)

Vdova má na tento zvláštní příplatek nárok, je-li prokázáno, že došlo k okolnostem

uvedeným v § 2, odst. 1, písm. d) až h) a n) pro činnou účast manželovu v odboji nebo

pro jeho politickou činnost.

(3)

Do příjmu vdovina podle odstavce 1 se nezapočítávají zaopatřovací požitky vyplácené

na děti podle tohoto zákona nebo podle předpisů jiných, ani jiné příjmy dětí, ani

zaopatřovací požitky vdovské vyplácené podle tohoto zákona.

§ 44.

(1)

Důchod sirotčí činí 270 Kčs měsíčně pro každé nezaopatřené dítě,

a)

jehož otec zemřel, nebo se stal nezvěstným za okolností nebo v souvislosti s okolnostmi,

uvedenými v § 2, odst. 1, nebo

b)

jehož matka zemřela, nebo se stala nezvěstnou za těchto okolností, nebo v souvislosti

s nimi, jestliže vlastní otec dítěte má nárok na důchod vdovecký (§ 39).

(2)

Sirotčí důchod činí 400 Kčs měsíčně pro každé nezaopatřené dítě,

a)

jehož otec zemřel, nebo se stal nezvěstným za okolností nebo v souvislosti s okolnostmi

uvedenými v § 2, odst. 1, nežije-li matka dítěte, nebo nemá-li nároku na zaopatřovací

požitky podle tohoto zákona, nebo

b)

jehož matka zemřela, nebo se stala nezvěstnou za těchto okolností, jestliže otec

dítěte nežije, nebo

c)

jehož nemanželská matka zemřela, nebo se stala nezvěstnou za těchto okolností, jestliže

otec dítěte nežije, nebo se nestará o jeho výživu.

(3)

Důchod sirotčí přísluší dítěti manželskému, dále dítěti nemanželskému, je-li nemanželské

otcovství prokázáno veřejnou listinou, a dítěti osvojenému.

§ 45.

(1)

Důchod sirotčí přísluší do dokončeného 18. roku věku dítěte, není-li dítě zaopatřeno

a nemůže se živiti.

(2)

Nemůže-li se sirotek sám živiti pro duševní nebo tělesnou vadu nebo proto, že je

ještě v poměru učňovském nebo že navštěvuje školu za účelem přípravy k povolání, může

ministerstvo sociální péče povoliti výplatu důchodu sirotčího po tuto dobu, nejdéle

do dokončeného 21. roku věku.

(3)

Ministerstvo sociální péče může v dohodě s ministerstvem financí přiznati důchod

sirotčí v případech zvláštního zřetele hodných i přes 21. rok věku.

§ 46.

(1)

Důchod sirotčí může býti přiznán vnukovi nebo vnučce osoby, která zemřela, nebo se

stala nezvěstnou za okolností nebo v souvislosti s okolnostmi uvedenými v § 2, odst.

1, jestliže dítě bylo odkázáno svou výživou převážně na zemřelou osobu, poněvadž jeho

rodiče již nežili, nebo nebyli a nejsou pro svůj nepříznivý zdravotní stav výdělečné

práce natolik schopni, aby se mohli starati o výživu dítěte.

(2)

Důchod sirotčí činí v případech uvedených v odstavci 1 měsíčně 270 Kčs.

§ 47.

Vychovávací příspěvek.

(1)

Vznikají-li otci tím, že dítě ztratilo matku za okolností nebo v souvislosti s okolnostmi

uvedenými v § 2, odst. 1, a nebyl-li otci přiznán důchod vdovecký (§ 39), může býti

přiznán na dítě vychovávací příspěvek do částky 400 Kčs měsíčně, jestliže otci ztrátou

matky dítěte vznikají zvláštní výdaje spojené s výchovou dítěte.

(2)

Je-li na základě úmrtí nebo nezvěstnosti matky vyplácen vychovávací příspěvek nebo

sirotčí důchod z prostředků veřejnoprávních, může býti přiznán vychovávací příspěvek

podle odstavce 1, jestliže a pokud souhrn všech těchto požitků nepřesahuje částku

600 Kčs měsíčně.

§ 48.

Zvyšovací příplatek k důchodu sirotčímu.

K sirotčímu důchodu přiznanému podle § 44, odst. 1 a § 46, odst. 2 přísluší zvyšovací

příplatek 130 Kčs měsíčně, k sirotčímu důchodu přiznanému podle § 44, odst. 2 přísluší

zvyšovací příplatek 200 Kčs měsíčně, jestliže k úmrtí nebo nezvěstnosti živitele došlo

za okolností nebo v souvislosti s okolnostmi uvedenými v § 2, odst. 1, písm. b) až

ch) a n).

§ 49.

Zvláštní příplatek k důchodu sirotčímu.

(1)

Sirotku, jemuž náleží zvyšovací příplatek, může ministerstvo sociální péče v dohodě

s ministerstvem financí přiznati zvláštní příplatek, jsou-li pro to vážné důvody,

zvláště jde-li o sirotka trvale bydlícího v některé obci zařaděné do místní třídy

A nebo B podle ustanovení § 12 zákona č. 103/1926 Sb.

(2)

Příplatek činí 150 Kčs měsíčně u důchodu 270 Kčs měsíčně, 300 Kčs měsíčně u důchodu

400 Kčs měsíčně, jestliže živitel dítěte zemřel, nebo se stal nezvěstným za okolností

nebo v souvislosti s okolnostmi uvedenými v § 2, odst. 1, písm. d) až h) a n). Zemřel-li

živitel dítěte či stal-li se nezvěstným za okolností nebo v souvislosti s okolnostmi

uvedenými v § 2, odst. 1, písm. b), c) a ch), činí příplatek polovinu uvedených částek.

V jiných případech zvláštní příplatek nemůže býti poskytnut.

(3)

Sirotek má na tento zvláštní příplatek nárok, je-li prokázáno, že došlo k okolnostem

uvedeným v § 2, odst. 1, písm. d) až h) a n) pro činnou účast živitele dítěte v odboji

nebo pro jeho politickou činnost.

(4)

Je-li prokázáno, že zaopatřovací požitky nestačí na výživu a výchovu sirotka, může

ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí v těch případech, v nichž

je to nezbytně nutné, příplatek podle odstavce 2 zvýšiti do dvojnásobné výše zejména,

jde-li o sirotka, který je v učňovském poměru, nebo navštěvuje školu za účelem přípravy

k povolání.

(5)

Přesahuje-li součet sirotčích zaopatřovacích požitků (§§ 44, 46 až 49) podle tohoto

zákona a sirotčích důchodů, vychovávacích příspěvků, výchovného, vyplácených podle

jiných zákonných ustanovení, částku 1 000 Kčs měsíčně u sirotků uvedených v § 44,

odst. 1 a u vnuků uvedených v § 46, odst. 1, po př. částku 1 500 Kčs měsíčně u sirotků

uvedených v § 44, odst. 2, krátí se zaopatřovací požitky podle tohoto zákona o částku,

o kterou převyšují hranici 1 000 Kčs, po př. 1 500 Kčs měsíčně.

§ 50.

(1)

Důchod rodičů činí 300 Kčs měsíčně pro každou osobu.

(2)

Ztratili-li rodiče více než jedno dítě za okolností uvedených v § 2, odst. 1, zvyšuje

se důchod o jednu třetinu za každé další dítě.

§ 51.

Matce, která v době úmrtí nebo počátku nezvěstnosti dítěte, jehož smrt nebo nezvěstnost

zakládá nárok na důchod rodičů, byla vdovou a odkázána svou výživou výhradně nebo

převážně na toto dítě, přísluší důchod 600 Kčs měsíčně, poskytovalo-li zemřelé dítě

skutečně matce výživu a není-li jí vyplácen po zemřelém manželi důchod vdovský. K

tomuto zvýšenému důchodu se neposkytuje přídavek k důchodu (§ 57).

§ 52.

(1)

Rodičům přísluší důchod, jestliže zemřelé nebo nezvěstné dítě bylo aspoň 18 let staré,

dále není-li jejich výživa zabezpečena příjmem z vlastního majetku nebo z jiného pramene

nebo přispíváním ostatních dětí a nemohou-li pro stáří nebo nemoc získati výdělek,

který zabezpečuje jejich výživu, takže by svou výživou byli odkázáni na zemřelé nebo

nezvěstné dítě, kdyby nárok na ni mohli proti němu uplatňovati.

(2)

Ministerstvo sociální péče může v dohodě s ministerstvem financí přiznati zaopatření

rodičů též nevlastním rodičům, osvojitelům nebo pěstounům za podmínek uvedených v

odstavci 1, není-li rodičů nebo prarodičů.

§ 53.

Bylo-li dítě v době, kdy došlo k jeho smrti nebo nezvěstnosti, mladší 18 let, může

ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí přiznati důchod rodičů

za podmínek uvedených v § 52, avšak teprve ode dne, kdy by zemřelé nebo nezvěstné

dítě dovršilo 18. rok věku.

§ 54.

Zvyšovací příplatek k důchodu rodičů.

K důchodu rodičů přísluší zvyšovací příplatek 300 Kčs měsíčně pro každou osobu, nastaly-li

smrt nebo nezvěstnost dítěte za okolností nebo v souvislosti s okolnostmi uvedenými

v § 2, odst. 1, písm. b) až ch) a n). Byli-li rodiče odkázáni převážně svou výživou

na zemřelé dítě, může státní úřad pro válečné poškozence zvýšiti zvyšovací příplatek

na 450 Kčs měsíčně.

§ 55.

Zvláštní příplatek k důchodu rodičů.

(1)

Rodičům, jimž náleží zvyšovací příplatek, může ministerstvo sociální péče v dohodě

s ministerstvem financí přiznati zvláštní příplatek pro každou osobu, jsou-li pro

to vážné důvody, zvláště jde-li o rodiče bydlící trvale v některé obci zařaděné do

místní třídy A nebo B podle ustanovení § 12 zákona č. 103/1926 Sb.

(2)

Příplatek činí 150 Kčs měsíčně pro každou osobu, zemřelo-li, nebo stalo-li se dítě

nezvěstným za okolností nebo v souvislosti s okolnostmi uvedenými v § 2, odst. 1,

písm. d) až h) a n). Zemřelo-li, či stalo-li se dítě nezvěstným za okolností nebo

v souvislosti s okolnostmi uvedenými v § 2, odst. 1, písm. b), c) a ch), činí příplatek

polovinu uvedené částky.

(3)

Rodiče mají na tento zvláštní příplatek nárok, je-li prokázáno, že došlo k okolnostem

uvedeným v § 2, odst. 1, písm. d) až h) a n) pro činnou účast dítěte v odboji nebo

pro jeho politickou činnost.

§ 56.

Důchod sourozenců.

(1)

Sourozenci může ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí přiznati

důchod 300 Kčs měsíčně, je-li výdělku neschopen a prokáže-li, že mu zemřelá nebo nezvěstná

osoba poskytovala výživu z důvodu jeho neschopnosti k výdělku.

(2)

O důchodu sourozenců platí obdobně ustanovení §§ 54 a 55.

§ 57.

Přídavek k důchodu.

(1)

Vdově, vdovci, úplným sirotkům, rodičům a sourozencům, kterým je přiznán důchod (§§

34, 39, § 44, odst. 2 a §§ 50 a 56), jimž však nepřísluší zvyšovací příplatek (§§

42, 48 a 54), náleží přídavek k důchodu, prokáží-li, že nemají jiného příjmu podléhajícího

dani důchodové.

(2)

Přídavek k důchodu činí u bezdětné vdovy (vdovce) 200 Kčs měsíčně, u vdovy (vdovce)

s dětmi, majícími nárok na důchod sirotčí, na každé dítě dalších 100 Kčs měsíčně.

Pro každého z rodičů, pro úplného sirotka a pro sourozence činí přídavek k důchodu

150 Kčs měsíčně.

(3)

Ministr sociální péče se zmocňuje, aby v dohodě s ministrem financí snížil sazby

tohoto přídavku, zlepší-li se podstatně hospodářské poměry.

§ 58.

Pohřebné.

(1)

Pozůstalým po osobě, která v době úmrtí měla nárok na důchod podle tohoto zákona,

přísluší pohřebné v částce 1.500 Kčs, jestliže vypravili zemřelé osobě pohřeb na svůj

náklad.

(2)

Vypravila-li pohřeb jiná fysická osoba, přísluší jí pohřebné ve výši prokázaných

výloh, nejvýše však 1.500 Kčs.

(3)

Pozůstalým po osobách, které zemřely bezprostředně následkem poškození (§ 1), aniž

nabyly nároku na důchod invalidní (§ 17), přísluší pohřebné podle odstavce 1 jen,

vypravili-li pohřeb na svůj náklad a nedostalo-li se jim pohřebného z prostředků veřejných.

§ 59.

Léčebná a protézová péče o pozůstalé.

Pozůstalým, kterým se dostává zaopatřovacích požitků podle tohoto zákona, poskytuje

se na účet státu léčebná péče, t.j. lékařská pomoc, léky nebo příspěvky na ústavní

léčení a protézová péče, pokud žadatel nemá nároku na tuto péči vůči nositeli veřejnoprávního

pojištění pro případ nemoci a je-li to odůvodněno jeho nepříznivými sociálními poměry.

Ustanovení §§ 29 a 30 platí obdobně.

§ 60.

Drahotní přídavek.

K důchodům vypláceným podle §§ 17, 34, 38, 39, 44, 46, 50, 51 a 56 může býti vyplácen

drahotní přídavek, jestliže se hospodářské poměry podstatně změní. Vláda stanoví nařízením

výši tohoto drahotního přídavku a dobu, po kterou se má vypláceti.

§ 61.

Vznik, zánik, omezení a oživení nároku.

(1)

Zaopatření podle tohoto zákona přísluší ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti.

Nastane-li poškození nebo smrt (§ 1) za účinnosti tohoto zákona, přísluší zaopatření

od prvního dne měsíce následujícího po této události - u vojínů po propuštění z činné

vojenské služby, - jestliže jsou veškery podmínky splněny. Splní-li se podmínky později,

přísluší zaopatření od prvního dne měsíce následujícího po splnění všech podmínek.

(2)

Nároky vzniklé před účinností tohoto zákona posuzují se pro dobu až do počátku účinnosti

tohoto zákona podle předpisů v té době platných, při čemž i v těchto případech platí

ustanovení § 11. V případech, kdy došlo k poškození za okolností uvedených v § 2,

odst. 1, písm. d) až n) před 1. květnem 1945, přísluší zaopatření od 1. května 1945;

došlo-li k uvedenému poškození po 1. květnu 1945, přísluší zaopatření od prvního dne

měsíce následujícího po vzniku poškození, u vojínů však nejdříve po propuštění z činné

vojenské služby. Úprava odškodnění za dobu před 1. květnem 1945 v případech, v nichž

došlo k poškození před tímto dnem za okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. d)

až n), vyhrazuje se zvláštnímu zákonu, pokud není pro tuto dobu platných předpisů

upravujících již takové odškodnění.

(3)

Rozhodnutí, jež byla vydána před účinností tohoto zákona podle předpisů do té doby

platných, zůstanou tak dlouho v platnosti, pokud nebudou změněna rozhodnutími vydanými

podle tohoto zákona.

(4)

Snížení nebo odnětí zaopatřovacích požitků nastane 1. dnem měsíce následujícího po

doručení výměru, jímž byla tato změna vyslovena, v případech §§ 64 a 65 však uplynutím

měsíce, v němž se podmínky změnily nebo odpadly.

(5)

Byla-li výplata přiznaných zaopatřovacích požitků zcela nebo z části zastavena po

dobu delší tří let, nebo nebyly-li přiznané zaopatřovací požitky vypláceny z jiného

důvodu po dobu delší tří let, nebo nebyly-li zaopatřovací požitky vůbec přiznány po

dobu delší tří let, náleží zaopatřovací požitky, jež byly oprávněné osobě přiznány

na novou přihlášku, nejvýše za dobu tří let nazpět od podání přihlášky o opětné povolení

zaopatřovacích požitků.

(6)

Ustanovení odstavce 5 neplatí, byla-li lhůta tří let dokončena v době nesvobody Československé

republiky a bylo-li podání přihlášky před dokončením lhůty zabráněno mimořádnými poměry

způsobenými okupací.

(7)

Nároky, které poškozenec před svou smrtí nepřihlásil ve stanovené lhůtě, nepřecházejí

na pozůstalé a nemohou býti jimi uplatňovány.

§ 62.

Zvýšení invalidního důchodu pro zhoršení následků poškození.

(1)

Zvýší-li se ztráta výdělečné schopnosti invalidovy následkem zhoršení jeho uznaného

poškození (§ 1), má invalida nárok na přiznání nebo zvýšení přiznaných zaopatřovacích

požitků podle stupně ztráty výdělečné schopnosti stanoveného státním úřadem pro válečné

poškozence.

(2)

Zaopatřovací požitky lze zvýšiti pouze tehdy, nejde-li o zhoršení následků uznaného

poškození chorobou, jež se pravidelně dostavuje při dosažení vyššího věku. Přitom

jest však přihlížeti k tomu, zda a pokud následky uznaného poškození zdraví měly vliv

na předčasné projevení takové choroby nebo na její průběh.

(3)

Přihlášku o zvýšení zaopatřovacích požitků lze podati teprve po uplynutí jednoho

roku od poslední lékařské prohlídky, ledaže invalida osvědčí, že skutečně došlo ke

zhoršení následků poškození zdraví, uvedenému v odstavci 1.

(4)

Nové požitky přiznané podle ustanovení předcházejících odstavců příslušejí od prvního

dne měsíce následujícího po podání žádosti příslušnému státnímu úřadu pro válečné

poškozence.

§ 63.

Dočasné vyloučení z nároku na zaopatření.

(1)

Z nároku na zaopatření je dočasně vyloučen poškozenec, který

a)

se zaopatření zřekne, po dobu na kterou tak učinil,

b)

vykonává činnou vojenskou službu déle jednoho měsíce, po dobu výkonu služby,

c)

bez povolení vstoupí do cizí armády, dokud se nevrátí trvale do vlasti [nejde-li

o případ spadající pod ustanovení § 11, odst. 1, písm. b)],

d)

bez souhlasu státního úřadu pro válečné poškozence se zdržuje v cizině déle jednoho

roku, dokud se trvale nevrátí do vlasti,

e)

bez dostatečného ospravedlnění nevyhověl v dané lhůtě ani druhé výzvě státního úřadu

pro válečné poškozence ve věcech zaopatření, po dobu, pokud výzvě dodatečně nevyhoví,

f)

byl odsouzen k trestu na svobodě, po dobu výkonu trestu, je-li delší jednoho měsíce,

g)

byl dodán do donucovací pracovny nebo jiného ústavu podobného rázu, po dobu tohoto

opatření,

h)

byl vzat do zajišťovací (vyšetřovací) vazby, po dobu vazby.

(2)

V případech uvedených v odstavci 1, písm. f), g) a h) může státní úřad pro válečné

poškozence poskytnouti nevinné rodině, potřebuje-li pomoci, polovinu a v případech

hodných zvláštního zřetele až tři čtvrtiny zaopatřovacích požitků, které invalidovi

před vyloučením z nároku příslušely.

(3)

Nárok invalidův na péči protézovou nezaniká v případech uvedených v odstavci 1, písm.

f), g) a h).

(4)

V případě uvedeném v odstavci 1, písm. h) doplatí se poškozenci zadržené zaopatřovací

požitky, skončí-li trestní řízení pro čin, pro který vazba byla uvalena, zastavením

nebo osvobozujícím rozsudkem.

§ 64.

Povinnost hlásiti změny a vrátiti požitky.

(1)

Poškozenec jest povinen bez průtahu oznámiti státnímu úřadu pro válečné poškozence

každou změnu v poměrech, jež byly rozhodující pro povolení zaopatření. Ručí za škodu

způsobenou zanedbáním této povinnosti.

(2)

Byly-li zaopatřovací požitky vypláceny neprávem, je příjemce povinen je vrátiti.

Přijal-li však tyto požitky v dobré víře, je povinen vrátiti jen onu vyplacenou částku,

kterou obdržel v posledních třech letech před vydáním výměru, jímž byly požitky předepsány

k náhradě. Nabude-li výměr předepisující požitky k náhradě moci práva, zadrží státní

úřad pro válečné poškozence neprávem vyplacené peníze z běžných zaopatřovacích požitků.

Pravoplatný výměr, jímž byla náhrada předepsána, je exekučním titulem podle § 90 vládního

nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti

politických úřadů (správním řízení).

§ 65.

Přezkoušení nároku.

(1)

Státní úřad pro válečné poškozence může kdykoli přezkoumati podmínky nároku na zaopatřovací

požitky a odejme je nebo nově určí, jestliže

a)

podmínky, za nichž byly zaopatřovací požitky přiznány a vyměřeny, odpadly, nebo se

změnily,

b)

nastaly okolnosti, z nichž vychází najevo, že tyto podmínky nebyly splněny.

(2)

Státní úřad pro válečné poškozence předepíše poškozenci k náhradě zaopatřovací požitky,

které mu neprávem vyplatil. Přijal-li poškozenec takové požitky v dobré víře, platí

pro povinnost náhradní ustanovení § 64, odst. 2, věta druhá.

(3)

O odpisu nebo prominutí těchto náhrad platí všeobecné předpisy o odpisování a promíjení

státních pohledávek.

§ 66.

Zabavení a postup zaopatřovacích požitků.

(1)

Zaopatřovací požitky mohou býti zabaveny

a)

v plné výši pro zálohu nebo zápůjčku poskytnutou důchodci státem nebo jinou veřejnou,

po př. veřejnoprávní korporací, jakož i na zaplacení přejímací ceny přiděleného konfiskovaného

nepřátelského majetku a konfiskovaného zemědělského majetku,

b)

v plné výši pro nároky státu podle § 64, odst. 2 a § 65, odst. 2 a

c)

do poloviny pro nároky na zákonnou výživu; příplatky podle §§ 21 a 22 mohou býti

zabaveny v plné výši.

(2)

Postoupeny mohou býti zaopatřovací požitky se souhlasem státního úřadu pro válečné

poškozence

a)

v případech uvedených v odstavci 1,

b)

na splácení dlužných daní, dávek a poplatků,

c)

na splácení dluhů a závazků vzniklých léčením nebo zabezpečováním existence (splácení

ceny přidělené půdy, zařízení živností a pod.),

d)

pro pojistné premie na životní pojištění,

e)

pro náklady zaopatření ve veřejných a soukromých sociálních ústavech ve prospěch

vydržovatele ústavu,

f)

pro příspěvky Svazu osvobozených politických vězňů, Svazu národní revoluce a Družině

čs. válečných poškozenců.

§ 67.

Odstranění tvrdostí.

Vyplynou-li z ustanovení tohoto zákona zvláštní tvrdosti při rozhodování o nároku

na zaopatření, může ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí učiniti

v jednotlivých případech opatření, aby tvrdosti byly odstraněny.

§ 68.

Péči o válečné, vojenské a občanské poškozence podle tohoto zákona provádějí, o zaopatření

rozhodují a je poskytují, pokud výslovně není stanoveno jinak

a)

v prvé stolici státní úřady pro válečné poškozence v Praze (pro zemi Českou), v Brně

(pro zemi Moravskoslezskou) a v Bratislavě (pro Slovensko),

b)

v druhé stolici ministerstvo sociální péče jakožto instance dohlédací a odvolací,

pokud výslovně není stanoveno jinak (§ 77). Kromě toho dozírá ministerstvo sociální

péče na činnost vykonávanou jinými orgány a osobami ve prospěch válečných, vojenských

a občanských poškozenců, s výjimkou orgánů vojenských.

§ 69.

(1)

Na místo dosavadních úřadů zřízených zákonem ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb., o

organisaci péče o válečné poškozence, nastupují státní úřady pro válečné poškozence,

a to státní úřad pro válečné poškozence v Praze na místo zemského úřadu pro péči o

válečné poškozence v Praze (zaopatřovacího úřadu II Praha), státní úřad pro válečné

poškozence v Brně na místo zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně (zaopatřovacího

úřadu I Brno) a státní úřad pro válečné poškozence v Bratislavě na místo státního

úřadu pro vojenské poškozence v Bratislavě.

(2)

Pro přechodnou dobu může ministr sociální péče v dohodě s ministrem financí podle

potřeby zříditi úřadovny státních úřadů pro válečné poškozence jakožto úřady pomocné.

(3)

Místní příslušnost státního úřadu pro válečné poškozence se určuje trvalým bydlištěm

osoby, která se dožaduje péče podle tohoto zákona. Pro osoby bydlící mimo hranice

Československé republiky je příslušný státní úřad pro válečné poškozence v Praze.

§ 70.

Řízení.

Pro řízení před státními úřady pro válečné poškozence platí, pokud v tomto zákonu

není jinak stanoveno, předpisy vládního nařízení č. 8/1928 Sb.

§ 71.

(1)

Nároky na zaopatřovací požitky jest uplatniti ve stanovené lhůtě přihláškou podanou

písemně nebo ústně do protokolu u příslušného státního úřadu pro válečné poškozence

nebo jeho úřadovny.

(2)

Nebydlí-li poškozenec na území Československé republiky, může podati přihlášku též

u československého zastupitelského úřadu, v jehož obvodě bydlí.

(3)

Za den podání přihlášky považuje se den, kdy přihláška došla státnímu úřadu pro válečné

poškozence nebo jeho úřadovně (zastupitelskému úřadu). Byla-li přihláška zaslána doporučeně

poštou, platí za den podání den, kdy byla přihláška prokazatelně odevzdána poštovnímu

úřadu k dopravě.

(4)

Byla-li přihláška podána u nepříslušného úřadu, je tento povinen ji zaslati ihned

úřadu uvedenému v odstavci 1, avšak poškozenec nemá nároku na náhradu škody, kterou

utrpěl tím, že zmeškal přihlašovací lhůtu nesprávným podáním přihlášky.

(5)

Poškozenec je povinen ve lhůtě stanovené státním úřadem pro válečné poškozence předložiti

doklady potřebné k odůvodnění své přihlášky nebo osvědčiti, že beze své viny tak učiniti

nemůže. Lhůta nesmí býti kratší třiceti dnů. Nesplní-li poškozenec povinnost podle

první věty ani po druhé výzvě, jíž mu byla stanovena lhůta alespoň 14 dnů, stihnou

ho následky podle § 63, odst. 1, písm. e).

§ 72.

(1)

Přihlášku nemusí podávati poškozenci (§ 1), kterým podle dosavadních ustanovení byly

již přiznány zaopatřovací požitky, nebo kteří již přihlášku podle dosavadních předpisů

podali.

(2)

Nároky vzniklé podle předpisů dosud platných do dne, kdy tento zákon nabude účinnosti,

které nebyly dosud přihlášeny, se posuzují, pokud jde o lhůtu k podání přihlášky,

podle těchto předpisů.

(3)

Osoby, kterým vzniká podle tohoto zákona nově nárok na zaopatření, musí podati přihlášku

do dvou let ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti, došlo-li k poškození (§ 1) nebo

k propuštění z vojenské činné služby, nastala-li smrt nebo nezvěstnost osoby, od níž

se nárok odvozuje, před dnem, kdy zákon nabyl účinnosti.

(4)

Došlo-li za účinnosti tohoto zákona k poškození (§ 1) nebo k propuštění z činné vojenské

služby, nastala-li smrt nebo nezvěstnost osoby, od níž nárok na zaopatření je odvozován,

musí býti nárok přihlášen do dvou let od této události.

(5)

Poškozenci, kteří se stanou československými státními občany po dni, kdy tento zákon

nabude účinnosti, musí podati přihlášku do dvou let ode dne, kdy jim bylo doručeno

rozhodnutí o udělení státního občanství.

(6)

Nebyla-li podána přihláška stran nároků podle ustanovení předcházejících odstavců,

zanikne příslušný nárok. V případech hodných zřetele může státní úřad pro válečné

poškozence prominouti zmeškání lhůty k podání přihlášky, v takových případech lze

však přiznati zaopatřovací požitky jen s účinností ode dne příslušného rozhodnutí.

§ 73.

(1)

Osoba, jejíž nárok na zaopatření podle tohoto zákona závisí na tom, zda nastalo snížení

výdělečné schopnosti, je povinna podrobiti se kdykoli lékařským prohlídkám.

(2)

Nemůže-li se osoba předvolaná k lékařské prohlídce dostaviti pro nemoc nebo z jiného

závažného důvodu, je povinna oznámiti to bez průtahu státnímu úřadu pro válečné poškozence

nebo jeho úřadovně (v cizině zastupitelskému úřadu) a na vyzvání překážku hodnověrným

způsobem prokázati.

(3)

Nedostaví-li se osoba předvolaná k prohlídce bez závažného důvodu, ač byla k ní dvakráte

předvolána, po druhé doporučeným dopisem do vlastních rukou, a ačkoli v tomto předvolání

byla upozorněna na následky neuposlechnutí, stihnou ji následky uvedené v § 63, odst.

1, písm. e). Prohlídka se provede pak jen na písemnou přihlášku zaslanou příslušnému

státnímu úřadu pro válečné poškozence nebo jeho úřadovně (v cizině zastupitelskému

úřadu). Zaopatřovací požitky, na které má předvolaná osoba podle této prohlídky nárok,

povolí se od prvního měsíce následujícího podání opětné přihlášky.

§ 74.

(1)

Lékařské prohlídky provádějí lékaři-důvěrníci, ustanovení k tomu účelu ministerstvem

sociální péče v dohodě s ministerstvem zdravotnictví. Při výběru lékařů-důvěrníků

jest dáti přednost lékařům z kruhu osob, na něž se vztahuje tento zákon. Lékaři nemohou

přijetí funkce důvěrnické odmítnouti bez závažného důvodu uznaného příslušnou lékařskou

organisací. Odměny za lékařské prohlídky stanoví nejvyšší úřad cenový v dohodě s ministerstvy

sociální péče, financí a zdravotnictví. Lékařské prohlídky v cizině provádějí lékaři

určení zastupitelskými úřady.

(2)

U osob umístěných v léčebných ústavech provádějí prohlídky lékaři těchto ústavů.

(3)

Lékař-důvěrník sepíše o prohlídce nález a posudek a navrhne podle směrnic vydaných

ministerstvem sociální péče stupeň snížení výdělečné schopnosti v důsledku poškození

(§ 1).

(4)

Státní úřad pro válečné poškozence může podle potřeby doplnit prohlídku lékaře-důvěrníka

prohlídkou lékařem odborným nebo prohlídkou v léčebném ústavu.

(5)

Na podkladě provedené prohlídky a po vyjádření svého úředního lékaře, po př. po nové

lékařské prohlídce, stanoví státní úřad pro válečné poškozence rozsah poškození a

stupeň snížení výdělečné schopnosti prohlédnuté osoby v procentech. Takto zjištěné

snížení výdělečné schopnosti je podkladem pro vyměření invalidního důchodu (§ 17).

(6)

Výdaje s lékařskou prohlídkou spojené hradí stát.

§ 75.

Rozhodování o nárocích.

(1)

O nárocích na zaopatření podle tohoto zákona rozhodují státní úřady pro válečné poškozence.

Tyto úřady přiznávají, vyměřují a poukazují zaopatřovací požitky, též poukazují výdaje

spojené s ostatní péčí, vyjímajíc výdaje spojené s péčí ústavní (§ 32).

(2)

Rozhodnutí státních úřadů pro válečné poškozence se vydávají jako výměry.

(3)

Výměry o zaopatřovacích požitcích obsahují mimo všeobecné náležitosti tyto údaje

a)

zda se strana uznává válečným, vojenským nebo občanským poškozencem,

b)

jaké následky poškození (§ 1) byly zjištěny a stupeň snížení výdělečné schopnosti,

závisí-li na tom rozhodnutí o zaopatřovacích požitcích,

c)

výši povolených zaopatřovacích požitků a důvody, na nichž vyměření spočívá, a

d)

den, jímž se zaopatřovací požitky přiznávají.

(4)

Výměry o náhradě zaopatřovacích požitků vyplacených neprávem (§ 64, odst. 2 a § 65,

odst. 2) musí obsahovati vedle všeobecných náležitostí rozhodnutí o povinnosti k náhradě

a stanovení doby, za kterou se předpisují k náhradě, a výši náhrady.

§ 76.

Proti výměrům státního úřadu pro válečné poškozence je možno podati odvolání ve lhůtě

60 dnů u úřadu, jenž výměr vydal. Odvolání nemá odkladného účinku.

§ 77.

O odvoláních proti výměrům státního úřadu pro válečné poškozence rozhoduje ministerstvo

sociální péče, na Slovensku povereníctvo sociálnej starostlivosti. Směřuje-li odvolání

proti posouzení rozsahu a stupně poškození, rozhoduje ministerstvo (povereníctvo)

na podkladě posudku odvolací komise (§ 78), jímž je po stránce věcné vázáno. Ministerstvo

(povereníctvo) je oprávněno přezkoumati posudek odvolací komise pouze po stránce formální,

zejména zjistí, zda vyčerpává námitky odvolání a neodporuje obsahu spisů.

§ 78.

Odvolací komise.

(1)

Odvolací komise jsou tříčlenné a jsou zřízeny při státních úřadech pro válečné poškozence.

Jejími členy jsou: zástupce ministerstva sociální péče, zástupce ministerstva financí

a zástupce poškozenců, na Slovensku zástupce povereníctva sociálnej starostlivosti,

zástupce povereníctva financií a zástupce poškozenců. Předsedou je zástupce ministerstva

sociální péče (povereníctva sociálnej starostlivosti). Komise podávají posudky podle

§ 77; rozhodují většinou hlasů s konečnou platností.

(2)

Zástupce ministerstev (povereníctev) a jejich náhradníky jmenují příslušná ministerstva

(povereníctva), zástupce a náhradníky poškozenců ministerstvo sociální péče (povereníctvo

sociálnej starostlivosti) na návrh Družiny československých válečných poškozenců,

Svazu osvobozených politických vězňů a Svazu národní revoluce, na Slovensku obdobné

odbojové organisace.

(3)

Jako referent bez práva hlasovacího působí při odvolací komisi úředník státního úřadu

pro válečné poškozence a jako znalec lékař jmenovaný ministerstvem sociální péče (povereníctvem)

v dohodě s ministerstvem zdravotnictví (povereníctvem).

(4)

Jednání před odvolací komisí je neveřejné. Komise předvolá odvolatele k prohlídce

nebo k účasti na jednání, je-li to podle jejího názoru nutné. V tom případě má odvolatel

nárok na náhradu cestovních výloh.

(5)

Nedostaví-li se odvolatel ani na druhou výzvu k prohlídce nařízené odvolací komisí

nebo před odvolací komisi bez dostatečného ospravedlnění, má se za to, že odvolatel

vzal odvolání zpět.

(6)

Jednací řád pro odvolací komisi a náhrady členů, lékaře-znalce, referenta a zapisovatele

stanoví ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí.

§ 79.

Náhrada cestovních výloh.

Poškozenec má nárok na náhradu nutných cestovních výloh, je-li obeslán státním úřadem

pro válečné poškozence k úřednímu jednání ve věcech zaopatření, nebo byl-li poukázán

k léčení, k lékařské prohlídce, na školení, do domova invalidů nebo do prothesových

dílen. Podrobnosti určí ministerstvo sociální péče.

§ 80.

Meziministerská komise.

(1)

Případy, o nichž rozhoduje ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí,

se projednávají v meziministerské komisi, do které vysílá ministerstvo sociální péče

dva zástupce, z nichž jeden je lékař, a ministerstvo financí jednoho zástupce.

(2)

Ministerstvo sociální péče určí v dohodě s ministerstvem financí podrobnosti o jednání

komise, jmenování členů a o jejich právech a povinnostech.

(3)

Případy uvedené v odstavci 1, v nichž je příslušný státní úřad pro válečné poškozence

v Bratislavě (§ 69), projednávají se v komisi složené obdobně podle odstavce 1 a její

členy jmenují příslušná ministerstva v dohodě s příslušnými pověřenectvy.

§ 81.

Podpůrná péče.

Státní úřad pro válečné poškozence může poskytovati poškozencům v případech nouze

nebo naléhavé potřeby mimořádné podpory, zápůjčky nebo zálohy na zaopatřovací požitky.

Směrnice k provedení tohoto ustanovení vydá ministerstvo sociální péče v dohodě s

ministerstvem financí.

§ 82.

Fond, zřízený nařízením vlády republiky Československé ze dne 23. července 1919, č.

424 Sb., o zřízení a správě „Státního podpůrného fondu československých invalidů“,

je určen k podpoře osob, majících domovské právo v některé obci v zemích České nebo

Moravskoslezské, a spravuje jej a zastupuje ministr sociální péče.

§ 83.

(1)

Při povereníctvu sociálnej starostlivosti se zřizuje „Státní podpůrný fond slovenských

válečných a vojenských poškozenců“ (dále jen fond).

(2)

Fond je právnickou osobou a spravuje jej povereník sociálnej starostlivosti.

(3)

Jmění fondu tvoří majetek „Státního podpůrného fondu vojenských poškozenců“ zřízeného

§ 164 zákona ze dne 10. června 1943, č. 80 Sl.z., o úpravě některých právních poměrů

souvisících s výkonem vojenské a jiné obdobné služby.

(4)

Fond slouží k podpoře válečných a vojenských poškozenců, majících domovské právo

v některé obci na Slovensku.

(5)

Příjem fondu tvoří likvidační výtěžky pohledávek bývalé uherské krajinské komise

pro podporování válkou poškozených, dary, odkazy, věnování, výnosy sbírek a loterií

ve prospěch válečných poškozenců a dotace z veřejných prostředků.

(6)

Podrobné předpisy o správě fondu a použití jeho prostředků určují stanovy, které

vydá sbor pověřenců Slovenské národní rady.

§ 84.

(1)

Osoby, jimž se dostává zaopatřovacích požitků podle

1)

tohoto zákona s výjimkou osob uvedených v

§ 7, odst. 1, písm. b), c) a d)

a v

§ 9

,

2)

zákona č. 76/1922 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, jestliže porucha

zdraví nebo smrt živitele nastala za okolností uvedených v

§ 3

, a

3)

zákona č. 83/1932 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících,

mají za podmínek, jinak stejných a předepsaných pro všechny uchazeče, bez újmy přednostních

práv účastníků národního odboje, přednost zejména

a)

při propůjčování velkoprodeje i maloprodeje tabáku a tabákových výrobků,

b)

při udělování oprávnění k živnostem,

c)

při přidělování nebo rozdělování zemědělského majetku, přidělování živnostenských

podniků a jiného než zemědělského nemovitého majetku,

d)

při propůjčování míst ve veřejných službách, při zaměstnávání v podnicích národních,

pod národní správou, v podnicích právnických osob veřejného práva a v podnicích soukromých,

zejména jde-li o místa, na kterých se mohou invalidé stejně dobře uplatniti jako osoby

zdravé,

e)

při přijímání poškozenců a jejich dětí do škol.

(2)

Pokud jsou zvláštními předpisy upravena přednostní práva, lze uplatňovati přednostní

práva podle odstavce 1 jen v rámci těchto zvláštních předpisů.

§ 85.

(1)

Invalidé z okruhů osob uvedených v § 84, odst. 1, kteří nemohou vykonávati své zaměstnání

v důsledku svého poškození, nebo váleční a vojenští invalidé, kteří nemohli se svému

zaměstnání v důsledku nastoupení vojenské služby doučiti, po př. nabýti prakse, mohou

býti, pokud toho jejich schopnosti dovolují, přeškoleni nebo doučeni v kursech. Vládním

nařízením budou upraveny podrobnosti přeškolení nebo doučení v kursech a bude stanoveno,

zda vůbec a za jakých podmínek úspěšné absolvování kursu nahradí výcvik a praktické

zaměstnání, předepsané jako podmínka pro samostatný výkon živnosti živnostenským řádem

a zákony a předpisy jej doplňujícími.

(2)

Ministerstvo průmyslu nebo ministerstvo vnitřního obchodu může prominouti invalidům

z okruhů osob, uvedených v § 84, odst. 1, podmínky předepsané pro nástup živností,

nejde-li o živnosti uvedené v § 9, odst. 4 zákona ze dne 15. května 1946, č. 136 Sb.,

o umisťování a jiném zaopatření účastníků národního boje za osvobození.

§ 86.

Ustanoveními §§ 84 a 85 nejsou dotčeny zvláštní předpisy, jimiž se poskytují výhody,

úlevy a přednostní práva účastníkům národního odboje.

§ 87.

(1)

Podnikatelé nebo pořadatelé divadel, filmových představení, koncertů, přednášek,

sportovních a artistických podniků (varieté, kabaretů, cirkusových představení atd.),

tanečních představení a výstav kulturního rázu jsou povinni poskytnouti těžkým invalidům

z okruhů osob uvedených v § 84, kteří mají úřední průkazku, slevu vstupného ve výši

50 % normálního vstupného. Omezovati snížení vstupného na určité dny nebo určitá představení

není přípustno. Sleva neplatí pro první provedení, ani pro zvláštní slavnostní představení.

(2)

Sleva platí jen pro cenu jednotlivých vstupenek u pokladny podniku.

(3)

Těžkými invalidy (odstavec 1) jsou invalidé, jejichž snížení výdělečné schopnosti,

způsobené vadou, pro kterou byli uznáni invalidy, činí nejméně 45 %.

§ 88.

(1)

Sleva vstupného (§ 87) se poskytuje jen na předložení úřední průkazky (§ 95, odst.

1).

(2)

Potřebuje-li oprávněný podle úředního lékařského zjištění stálého doprovodu, obdrží

i průvodce slevu vstupného. Nutnost stálého doprovodu musí býti v tomto případě zvláště

v průkazce osvědčena.

§ 89.

Zneužití výhod podle §§ 87 a 88 má za následek odnětí nebo omezení průkazky (§ 95)

bez újmy trestního stíhání.

§ 90.

(1)

Podniky pro veřejnou dopravu jsou povinny dopravovati invalidy z okruhů osob uvedených

v § 84, jejichž výdělečná schopnost jest snížena nejméně o 65 % a kteří požívají pro

tuto invaliditu zaopatření, na úřední průkazku zdarma

a)

při dopravě na drobných drahách a

b)

při místní autobusové dopravě v obci.

(2)

Ministr dopravy může jednotlivé trati z této povinnosti vyjmouti.

§ 91.

Bezplatná doprava podle § 90 platí u invalidů, jimž je třeba stálého doprovodu, také

pro průvodce nebo psa-vůdce.

§ 92.

Podniky (§ 90), které nemají průměrně více než deset zaměstnanců, jsou osvobozeny

od povinnosti bezplatné dopravy. V pochybnostech rozhoduje o tom ministr dopravy.

§ 93.

(1)

Invalidé z okruhů osob uvedených v § 84, kteří pro poškození zdraví, pro něž požívají

zaopatření, nutně potřebují při dopravě na železnicích místa k sedění, a všichni invalidé

uvedení v § 90 mohou na státních i soukromých železnicích Československé republiky

použíti druhé třídy vozové s jízdenkou třetí třídy.

(2)

Těmto invalidům jest ve všech dopravních prostředcích přiděliti místo k sedění.

(3)

Slepcům z okruhů osob uvedených v

§ 84

poskytují železnice v Československé republice 50 % slevu jízdného ve 3. třídě osobního

vlaku a volnou jízdu pro průvodce, je-li prokázáno, že slepec potřebuje stálého doprovodu.

Sleva se neposkytuje slepcům, kteří provozují obchod nebo živnost.

§ 94.

Invalidům z okruhů osob uvedených v § 84 se vydává, je-li to odůvodněno jejich poškozením,

průkazka, která je opravňuje k tomu, aby při vyřizování svých osobních věcí měli před

úřady při osobním jednání přednost. Tato průkazka platí i před soudy, pokud to dovolí

povaha úřední věci.

§ 95.

(1)

K dosažení výhod podle §§ 87 až 94 zavádí se jednotná úřední průkazka (průkazka na

výhody pro invalidy).

(2)

Ministr sociální péče se zmocňuje, aby určil vzor této průkazky. Průkazku vydává

na žádost úřad poukazující zaopatřovací požitky.

(3)

Průkazy o těžké invaliditě vydané podle dosavadních předpisů pozbývají platnosti

koncem roku 1946.

§ 96.

(1)

Všichni zaměstnavatelé jsou povinni přijímati do zaměstnání na pracovních místech

těžké invalidy (§ 87, odst. 3) z okruhů osob uvedených v § 84 za stejných podmínek

platných pro ostatní zaměstnance téže kategorie a za podmínek stanovených v tomto

zákonu, pokud tato místa nejsou obsazena vlastními invalidy dotyčných závodů. Těžcí

invalidé z okruhů účastníků národního odboje mají přednost před ostatními těžkými

invalidy.

(2)

O výhody podle předcházejícího odstavce hlásí se uchazeči u okresního úřadu ochrany

práce, příslušného podle jejich bydliště, pokud jde o zaměstnání v soukromých závodech

a národních podnicích, jinak u příslušného ústředního úřadu.

§ 97.

Těžcí invalidé, u nichž snížení výdělečné schopnosti bude později stanoveno méně než

45 % nebo u nichž snížení výdělečné schopnosti již vůbec nebude uznáno, požívají ochrany

podle části X. tohoto zákona ještě po dobu jednoho roku od právní moci nového rozhodnutí,

jímž bylo jejich snížení výdělečné schopnosti stanoveno nižším stupněm.

§ 98.

Osoby uvedené v § 96 se mohou domáhati výhod podle tohoto zákona jen, pokud jinak

mají jak potřebnou, tak i předepsanou odbornou způsobilost k výkonu příslušného druhu

práce.

§ 99.

(1)

Pracovní místa podle tohoto zákona jsou ta, na nichž jsou zaměstnávány osoby za mzdu

nebo za plat. Za takové osoby se nepokládají mladiství až do 16 let věku, učňové,

volontéři, praktikanti a zaměstnanci podobného druhu.

(2)

Pracovní místa jsou také místa zaměstnanců ve veřejných službách. Zvláštní předpisy

o obsazování těchto míst, zejména o předběžném vzdělání, pořadí a čekací době čekatelů

a o povyšování, překládání a propouštění zůstávají tímto zákonem nedotčeny.

(3)

Za pracovní místa se pokládají také místa domáckých dělníků, faktorů a domáckých

živnostníků, kteří pracují převážně pro týž závod buď sami, nebo se svými rodinnými

příslušníky nebo nejvýše s dvěma cizími pomocnými silami.

(4)

Za pracovní místa se nepokládají místa, na nichž jsou zaměstnáváni

a)

zákonní zástupci právnických osob nebo korporací veřejného a soukromého práva,

b)

osoby, které nekonají práci ani pro výdělek, ani za účelem výcviku.

(5)

Má-li jeden podnikatel více závodů, sčítají se pro výpočet podle § 100 pracovní místa

v těchto závodech, jako by šlo o závod jeden, avšak jen tehdy, souvisí-li tyto závody

místně a jsou-li téhož druhu, nebo doplňují-li se.

(6)

Ustanovení, která se týkají soukromých závodů, platí i pro národní podniky.

§ 100.

(1)

Počet těžkých invalidů, kteří musí býti v závodu zaměstnáni, se řídí počtem započitatelných

pracovních míst (§ 99) v závodu. Závod jest povinen zaměstnati na prvních 20 pracovních

míst (§ 99) aspoň jednoho a na každých dalších třicet pracovních míst nejméně jednoho

dalšího těžkého invalidu (§ 96).

(2)

Invalida se snížením výdělečné schopnosti aspoň 70 % započítává se závodu do počtu

osob, které má podle odstavce 1 zaměstnati, za dva těžké invalidy.

§ 101.

Ministerstvo sociální péče může v dohodě s ministerstvem průmyslu, pokud jde o průmysl

potravinářský v dohodě s ministerstvem výživy, po slyšení ústředí odborových organisací

snížiti rozsah povinnosti podle §§ 96 a násl. buď všeobecně, nebo pro určité skupiny

povolání nebo závodů, zejména u sezonních závodů nebo takových, v nichž počet zaměstnanců

je značně proměnlivý, - u úřadů, jakož i u závodů, patřících právnickým osobám veřejného

práva v dohodě s ministerstvy financí, vnitra a dalšími zúčastněnými ministerstvy

- zejména může ze zvláštních důvodů ustanoviti buď všeobecně, nebo v jednotlivých

případech, že nemají býti započítávána nebo že mají býti jen částečně započítávána

pracovní místa obsazená přechodně, jakož i jednotlivé druhy míst domáckých dělníků,

faktorů i domáckých živnostníků.

§ 102.

Zemské úřady ochrany práce mohou zprostiti jednotlivé soukromé závody buď úplně, nebo

z části povinnosti podle §§ 96 a násl., je-li to žádoucí podle zvláštní povahy případu.

Zproštění může býti vázáno na podmínky sloužící ochraně osob, na něž se vztahuje tento

zákon.

§ 103.

Ministerstvo sociální péče stanoví po slyšení Ústřední rady odborů pracovní místa

určitého druhu, na kterých musejí býti v prvé řadě zaměstnáváni těžcí invalidé, a

to i pro závody, úřady a ústavy, na které se nevztahuje povinnost zaměstnávati invalidy

podle § 100. Ministerstvo sociální péče zároveň stanoví postup, který jest při obsazování

pracovních míst vyhrazených těžkým invalidům zachovati.

§ 104.

(1)

Soukromému zaměstnavateli, který nesplnil svou povinnost podle

§ 96

do 3 měsíců od vyhlášení tohoto zákona, po př. do jednoho měsíce ode dne, kdy počet

těžkých invalidů v závodu zaměstnaných klesl pod výměru uvedenou v § 100 tohoto zákona,

může býti stanovena příslušným okresním úřadem ochrany práce přiměřená lhůta - nejméně

14 denní - k dodatečnému splnění s upozorněním, že po bezvýsledném uplynutí lhůty

bude mu do závodu nuceně přidělen těžký invalida k zaměstnání.

(2)

Nesplní-li soukromý zaměstnavatel ve lhůtě stanovené podle odstavce 1 svou povinnost

podle § 96, bude mu přidělen do závodu těžký invalida s určením doby, od kdy ho musí

zaměstnati. Pravoplatné opatření úřadu má účinnost pracovní smlouvy ujednané v dohodě

s příslušnými orgány závodních zastupitelstev zaměstnanců mezi zaměstnavatelem a těžkým

invalidou. Pokud obsah smlouvy není určen závodním, služebním či tarifním řádem nebo

vyhláškou ministra sociální péče, stanoví jej úřad, který vydal výměr o přidělení

podle platných předpisů o pracovním právu.

§ 105.

(1)

Uvolní-li se v soukromém závodu pracovní místo, které je obsazeno těžkým invalidou

nebo které má podle

§ 103

zůstati vyhrazeno pro těžkého invalidu, má to závod bez průtahu oznámiti příslušnému

okresnímu úřadu ochrany práce.

(2)

Uvolněná pracovní místa smějí býti teprve tehdy obsazena, jestliže příslušný okresní

úřad ochrany práce nejmenoval soukromému zaměstnavateli do sedmi dnů po tom, co došlo

oznámení závodu, vhodného invalidu, ledaže obsazení místa nemůže býti odloženo beze

škody pro podnik. V takovém případě může zaměstnavatel místo obsaditi jen prozatímně

do rozhodnutí příslušného úřadu, po př. do uplynutí sedmidenní lhůty.

§ 106.

(1)

Soukromý zaměstnavatel je povinen úřadům ochrany práce oznámiti údaje, jichž je třeba

k provádění tohoto zákona, a dáti možnost je přezkoumati.

(2)

Při zaměstnávání těžkých invalidů má zaměstnavatel přihlédnouti k jejich zdravotnímu

stavu a usnadniti podle možnosti vhodnými provozními zařízeními jejich trvalé zaměstnání.

§ 107.

Úřad, který je příslušný rozhodovati o zaopatřovacích požitcích těžkého invalidy z

okruhů osob uvedených v § 84, může na návrh okresního úřadu ochrany práce odejmouti

tomuto těžkému invalidovi na čas výhody poskytnuté ustanoveními o povinném přijímání

do zaměstnání, jestliže těžký invalida odmítne nebo opustí bez závažného důvodu pracovní

místo nebo vlastní vinou ztíží své umístění. Dobu odnětí jest v rozhodnutí stanoviti.

Invalida má býti dříve slyšen.

§ 108.

(1)

Příslušnými úřady, pokud není výslovně jinak stanoveno, jsou ve věcech upravených

v §§ 96 až 107 okresní úřady ochrany práce.

(2)

Místně příslušný je okresní úřad ochrany práce, v jehož obvodu má invalida své trvalé

bydliště. Je-li závod, v němž je invalida zaměstnán nebo má býti zaměstnán, v obvodu

jiného okresního úřadu ochrany práce, rozhodne ve věci tento úřad, vyžádaje si posudek

úřadu, který je příslušný podle invalidova bydliště.

(3)

Ministerstvo sociální péče dozírá na to, aby povinnosti podle §§ 96 a násl. byly

plněny. U úřadů, jakož i u závodů patřících právnickým osobám veřejného práva dohlíží

na plnění těchto povinností příslušný úřad v dohodě s ministerstvem sociální péče.

(4)

Ustanovení §§ 96 a 106 jest prováděti tak, aby těžcí invalidé byli co největší měrou

zachováni svému vyučenému nebo dřívějšímu povolání a aby se zabránilo nepoměrně silnému

zatížení jednotlivých skupin povolání nebo jednotlivých podnikatelů.

§ 109.

Na Slovensku vykonávají ministři působnost danou jim tímto zákonem v dohodě s příslušnými

pověřenci.

§ 110.

(1)

Veškeré úřady a obce jsou povinny spolupůsobiti při provádění tohoto zákona.

(2)

Každý je povinen úřadům, pověřeným prováděti tento zákon, podávati potřebné zprávy.

(3)

Výsledků šetření o hospodářských a osobních poměrech poškozenců smí býti použito

jen k účelům provádění tohoto zákona.

§ 111.

(1)

Kdo poruší povinnosti uložené v

§ 110, odst. 1

a 2 bude bez újmy soudního stíhání potrestán okresním národním výborem pokutou do

výše 3 000 Kčs, v případě nedobytnosti náhradním trestem vězení až do 8 dnů.

(2)

Soukromé zaměstnavatele nebo jejich zástupce, kteří jednají proti předpisům §§ 96

až 106 tohoto zákona nebo proti předpisům tento zákon provádějícím, trestají okresní

národní výbory pokutou do 50 000 Kčs nebo vězením do šesti měsíců. Byla-li uložena

pokuta, jest pro případ její nedobytnosti zároveň stanoviti náhradní trest vězení

podle míry zavinění až do šesti měsíců. Tyto tresty mohou býti uloženy také zároveň,

při čemž trest na svobodě spolu s náhradním trestem za nedobytnou pokutu nesmí přesahovati

šest měsíců.

§ 112.

Požívání zaopatření podle tohoto zákona nemá následků spojených s chudinským zaopatřením.

§ 113.

Právní listiny a jiné písemnosti, jichž je třeba k uplatňování nároků podle tohoto

zákona nebo k jeho provádění, jsou osvobozeny od kolků a poplatků, pokud slouží výhradně

tomuto účelu.

§ 114.

Zaopatřovací požitky, vyplácené podle tohoto zákona, jsou osvobozeny od daně důchodové

a daně ze mzdy.

§ 115.

Úprava požitků přiznaných podle předpisů dosud platných bude provedena z moci úřední.

§ 116.

(1)

Ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, nemá poškozenec nároku ani na vyživovací

příspěvky, ani na jiné platy, které byly poskytovány z důvodu skutečností, tvořících

podklad pro přiznání zaopatřovacích požitků podle tohoto zákona.

(2)

Přiznané vyživovací příspěvky, jakož i platy uvedené v odstavci 1 se vyplácejí však

jako záloha na zaopatřovací požitky podle tohoto zákona až do rozhodnutí o zaopatřovacích

požitcích, nejdéle však jeden rok po propuštění invalidy z činné vojenské služby a

u pozůstalých jeden rok od smrti nebo nezvěstnosti osoby, od níž je odvozován nárok

na zaopatření; v obou případech však počíná tato lhůta nejdříve dnem, kdy tento zákon

nabývá účinnosti. Takto vyplacené částky se zúčtují za stejnou dobu na přiznané zaopatřovací

požitky. Přeplatky se nevymáhají.

(3)

Zvýšení důchodu invalidů, kteří utrpěli poškození za okolností uvedených v § 2, odst.

1, písm. a) až c), jakož i pozůstalých po osobách, které zemřely za týchž okolností,

bude provedeno s účinností od 1. ledna 1946.

§ 117.

(1)

Všechny právní předpisy, které odporují ustanovením tohoto zákona, nebo se jím nahrazují,

se zrušují, zejména: zákon z 8. dubna 1919, č. 199 Sb., o organisaci péče o válečné

poškozence, vládní nařízení ze dne 17. října 1919, č. 561 Sb., o organisaci péče o

válečné poškozence, vládní nařízení ze dne 15. července 1920, č. 436 Sb., o kapitalisaci

důchodu invalidního na základě zákona o požitcích válečných poškozenců, vládní nařízení

z 8. června 1922, č. 181 Sb., o lékařských prohlídkách válečných poškozenců, vládní

nařízení ze dne 7. prosince 1922, č. 363 Sb., jímž se provádí zákon ze dne 25. ledna

1922, č. 39 Sb., vládní nařízení ze dne 3. června 1932, č. 87 Sb., o požitcích válečných

poškozenců, vládní nařízení ze dne 3. července 1936, č. 192 Sb., jímž se mění a doplňují

vládní nařízení č. 181/1922 Sb. a vládní nařízení č. 363/1922 Sb.

(2)

Zrušuje se použivatelnost vládního nařízení ze dne 8. září 1943, č. 247 Sb., o zaopatření

válečných poškozenců, vládního nařízení ze dne 23. října 1941, č. 432 Sb., o vstupném

pro těžké válečné poškozence do kulturních podniků, ve znění vládního nařízení ze

dne 1. února 1943, č. 49 Sb., použivatelnost vládního nařízení ze dne 18. května 1944,

č. 121 Sb., o výhodách pro válečné invalidy ve veřejné osobní dopravě, o přednostním

odbavování vojenských invalidů před úřady, jakož i o zavedení průkazu pro těžké válečné

poškozence, a použivatelnost čl. I nařízení ministra hospodářství a práce ze dne 26.

září 1944, č. 222 Sb., o zjednodušení vojenského zaopatření.

(3)

Zrušuje se použivatelnost právních předpisů německého státu o zaopatření a péči o

oběti války, jejichž platnost byla v době nesvobody rozšířena na zemi Českou a zemi

Moravskoslezskou nebo některou část těchto zemí.

(4)

Dále se zrušují ustanovení §§ 127 až 181, § 182, odst. 1, § 183, § 184, odst. 1 až

3, § 187 a § 188, odst. 3 zákona č. 80/1943 Sl. z. a ustanovení §§ 28 až 40 zákona

ze dne 25. listopadu 1943, č. 160 Sl.z., o opatřeních po nepřátelských bojových činech

a náhradě škod těmito činy způsobených a o doplnění právních předpisů o civilní protiletecké

ochraně.

§ 118.

Úhrada nákladů.

Vláda se zmocňuje, aby úhradu vyšších výdajů spojených s prováděním tohoto zákona

v roce 1946, pokud nebudou uhrazeny v rozpočtu ministerstva sociální péče, zajistila

v rámci celkového státního rozpočtu na rok 1946.

§ 119.

Tento zákon nabývá účinnosti 1. ledna 1946. Provede jej ministr sociální péče v dohodě

se zúčastněnými členy vlády.