121/1990 Sb. Nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky o pracovněprávních vztazích při soukromém podnikání občanů

Na pracovněprávní vztahy, které vznikají při soukromém podnikání občanů, se vztahuje zákoník práce (dále jen „zákoník“), pokud toto nařízení nestanoví jinak.

Kde ze zákoníku vyplývají práva nebo povinnosti organizaci1) nebo vedoucímu organizace,2) rozumí se tím pro účely tohoto nařízení občan, který je oprávněn podnikat podle zvláštního předpisu3) (dále jen „podnikatel“).

Jestliže u podnikatele působí odborová organizace, platí pro pracovněprávní vztahy ustanovení zákoníku, která upravují působnost odborů.

Pro pracovněprávní vztahy mezi podnikatelem a pracovníkem se nepoužijí tato ustanovení zákoníku: § 9 odst. 4, § 26, § 27 odst. 1, 3, 4 a 5, § 35 odst. 3, § 65, 68, § 74 písm. b), e) a g), § 85, 140, § 176 odst. 4, § 185 odst. 1, odst. 2 část věty za středníkem a odst. 5 věta druhá, § 186, 227, § 249 až 251 a § 269 odst. 1.

Nedovoluje-li povaha práce nebo podmínky provozu, aby pracovní doba byla rozvržena rovnoměrně na jednotlivé týdny, může podnikatel s pracovníkem dohodnout rozvržení pracovní doby nerovnoměrně, popřípadě za podmínek stanovených v nařízení vlády Československé socialistické republiky4) (§ 92 odst. 3 písm. b) zákoníku) dohodnout odchylně nepřetržitý odpočinek v týdnu; průměrná pracovní doba nesmí přitom v určitém období, zpravidla čtyřtýdenním nebo v období celého kalendářního roku, přesahovat hranici stanovenou pro týdenní pracovní dobu.

Podnikatel může pracovníkům zabezpečovat stravování a vhodné nápoje přímo na pracovišti nebo v jeho blízkosti; přitom může pracovníkům poskytnout příspěvek až do výše 10 Kčs denně. Stravování podle předchozí věty musí odpovídat zásadám správné výživy.

Smrtí podnikatele přecházejí na jeho dědice práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.7)

Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. května 1990.