III.ÚS 2493/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Ditricha, zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2017 č. j. 13 To 214/2017-275, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 22. 5. 2017 č. j. 1 T 60/2017-265 rozhodl tak, že podle § 188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") se věc přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se podle obžaloby měl dopustit stěžovatel, vrací státnímu zástupci k došetření.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k instanční stížnosti státního zástupce ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí okresního soudu podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud z procesních pochybení orgánů činných v trestním řízení nevyvodil odpovídající důsledky. Stěžovatel v této souvislosti obrací pozornost zejména k otázkám nedoručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání svému obhájci a vadného provedení dokazování svědeckými výpověďmi v rámci přípravného řízení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti usnesení, kterým krajský soud zrušil usnesení okresního soudu (jímž byla trestní věc stěžovatele vrácena státnímu zástupci k došetření), a to s pokynem, aby soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínky dané jeho ustanovením § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn. III. ÚS 62/95

(N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2004

sp. zn. IV. ÚS 372/04

a ze dne 30. 1. 2014

sp. zn. II. ÚS 287/14

, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004

sp. zn. IV. ÚS 290/03

(N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn. IV. ÚS 125/06

(U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 16. 2. 2011

sp. zn. III. ÚS 256/11

, a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stádia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavně právní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011

sp. zn. III. ÚS 256/11

).

8. Vzhledem k tomu, že trestní věc stěžovatele krajský soud vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené usnesení krajského soudu i jemu předcházející rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by byla způsobilá sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nález ze dne 4. 3. 2004

sp. zn. IV. ÚS 290/03

(N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 4. 5. 2011

sp. zn. II. ÚS 1210/11

, usnesení ze dne 11. 7. 2011

sp. zn. I. ÚS 1538/11

, usnesení ze dne 9. 12. 2013

sp. zn. I. ÚS 3477/13

, usnesení ze dne 21. 1. 2015

sp. zn. IV. ÚS 3589/14

, usnesení ze dne 24. 8. 2016

sp. zn. II. ÚS 1958/16

, a další].

9. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí [vycházející zejména z nálezů ze dne 21. 2. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 29/11

(147/2012 Sb.) a ze dne 18. 9. 2012

sp. zn. II. ÚS 2371/11

] se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost neuplatní, přičemž ani stěžovatel neargumentuje ve prospěch opačného úsudku.

10. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná - ať již tvrzená či skutečná - pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn. IV. ÚS 125/06

(U 4/40 SbNU 781)].

11. Ústavní stížnost proto Ústavní soud jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

12. O stěžovatelově žádosti o přednostní projednání pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2017

Josef Fiala v. r.

soudce zpravodaj