I.ÚS 685/15 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc. a RNDr. Tomáše Glatze, CSc., zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 26 Cdo 3746/2014-339, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013 č. j. 64 Co 194/2013-208 a proti druhému odstavci výroku I. rozsudku Obvodního soudu v Praze 1 ze dne 17. července 2012 č. j. 30 C 114/2007-289, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a České republiky, za kterou jedná Ministerstvo financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

V řízení se pokračuje.

Odůvodnění:

1. Dne 6. 3. 2015 podali stěžovatelé prostřednictvím právního zástupce ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 26 Cdo 3746/2014- 339, dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013 č. j. 64 Co 194/2013-208 a rovněž do druhého odstavce výroku I. rozsudku Obvodního soudu v Praze 1 ze dne 17. 7. 2012 č. j. 30 C 114/2007-289. Podstata případu se týká problematiky tzv. regulovaného nájemného.

2. V podání ze dne 21. 11. 2016 stěžovatelé uvedli, že ve stížnostní věci soudy vycházely z ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, k jehož ústavní konformitě se prý z jejich pohledu negativně vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 6. 2016,

sp. zn. II.ÚS 3219/15

. Stěžovatel Ing. Stuchlý proto podal dne 29. 7. 2016 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva mimo jiné z důvodu, že v řízení zahájeném k jeho žalobě ze dne 31. 5. 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 51/2007 byl Českou republikou porušen čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Právě v této věci Nejvyšší soud České republiky rozhodoval shora uvedeným rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012, který má judikatorní přesah a se kterým v ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují. Stížnost stěžovatele Ing. Stuchlého byla po předběžném projednání posouzena Evropským soudem pro lidská práva jako nikoli nepřijatelná a to bez toho, aby Česká republika byla v této fázi řízení vyzvána k vyjádření se k přijatelnosti stížnosti.

3. Stěžovatelé navrhli (pokud by projednávající senát nezvolil postup dle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), aby řízení o ústavní stížnosti bylo přerušeno do skončení věci vedené u Evropského soudu pro lidská práva č. 45417/16, Ing. Vladimír Stuchlý, CSc. proti České republice. Z tohoto důvodu, veden i zásadou hospodárnosti řízení, se Ústavní soud rozhodl řízení o ústavní stížnosti přerušit a učinil tak usnesením ze dne 10. 1. 2017

sp. zn. I. ÚS 685/15

.

4. Jelikož vývoj v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, týkajícím se systému regulovaného nájemného v České republice, postoupil do fáze vydání nových rozsudků, kterými byla přiznána náhrada majetkové škody i náhrada nemajetkové újmy (Čapský a Jeschkeová proti České republice, Heldenburgovi proti České republice), dospěl Ústavní soud k názoru, že nic nebrání pokračování v řízení.

5. Proto Ústavní soud za použití § 63 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 111 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti se pokračuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu