I.ÚS 4145/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky EKONRAD s. r. o. se sídlem v Brně, Hybešova 38, zastoupené Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 456/9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 265/2016 ze dne 22. září 2016 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. C 53265/RD71/KSBR; Fj 55184/2016/KSBR ze dne 11. srpna 2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelce byla v řízení před Krajským soudem v Brně jako rejstříkovým soudem uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč za nedoložení listin do sbírky listin obchodního rejstříku, přestože k tomu soud stěžovatelku opakovaně vyzval. Vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil s tím, že stěžovatelka měla povinnost žádané listiny předložit a této povinnosti nedostála. Neztotožnil se s jejím hodnocením, že vymáhaná povinnost je v rozporu s právní úpravou Evropské unie. S odkazem na usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2960/15

ze dne 26. 4. 2016 dospěl k závěru, že právní předpisy České republiky mají přísnější požadavky, než by odpovídalo minimálním požadavkům směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES ze dne 16. 9. 2009. Snaha o minimální harmonizaci však přísnější úpravu nevylučuje, přičemž případné nevýhodnější postavení vůči subjektům z jiných členských států Evropské unie nelze řešit soudně. Vrchní soud tedy neshledal důvod pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.

2. Proti rozhodnutí vrchního a krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že soud odmítl položit předběžnou otázku, přestože šlo o soud poslední instance. Právě prostřednictvím rozhodnutí o takové otázce by bylo možné vyjasnit, zda je povinnost zveřejňovat některé údaje ve sbírce listin v souladu s unijní úpravou (případně se samotnými zásadami práva EU). Práva třetích osob seznámit se s citlivými údaji o společnosti jsou v současnosti nepřiměřeně zvýhodněna oproti právům obchodní společnosti na jejich ochranu.

3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 24/02

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

4. Otázkou zásahu do práv stěžovatelky způsobeného povinností přeložit listiny k jejich zařazení do sbírky listin se Ústavní soud zabýval v předchozí věci stěžovatelky (

sp. zn. II. ÚS 2960/15

). S odkazem na své závěry v jiných věcech dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky zjevně porušena nebyla. Od tohoto závěru není v projednávané věci důvod se odchýlit (stěžovatelka v této rovině ani žádný neuvedla).

5. Stejně tak není dán důvod odchýlit se od předchozích závěrů ve věci stěžovatelky v rovině práva Evropské unie. To není referenčním hlediskem přezkumu ústavnosti zákonů. Samotná aplikace unijního práva je v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností o aplikaci tohoto práva možnost, popřípadě povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou [nález

sp. zn. Pl. ÚS 56/05

ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.)]. Nepředložením předběžné otázky může dojít k porušení práva na zákonného soudce [nález

sp. zn. II. ÚS 1009/08

ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)]. Ve věci stěžovatelky však Ústavní soud již dříve uvedl, že důvody pro předložení předběžné otázky neshledal, neboť unijní úpravou došlo k minimální harmonizaci a Česká republika byla oprávněna zavést úpravu přísnější.

6. Ve vztahu k samotnému uložení pořádkové pokuty vrchní soud srozumitelným a přiléhavým způsobem dospěl k závěru, že zde není rozpor zákonné povinnosti stěžovatelky předložit žádané listiny s unijní úpravou. Stěžovatelce tedy byla usnesením rejstříkového soudu uložena povinnost předložit listiny, což opakovaně neučinila a byla jí za to uložena pořádková pokuta. Za takového stavu neměl Ústavní soud obecným soudům z ústavního hlediska co vytknout.

7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu