IV.ÚS 1269/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Michaely Duda Jandové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 13, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 2016 č. j. 26 Cdo 5180/2015-196, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015 č. j. 70 Co 31/2015-156 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2015 č. j. 27 C 83/2012-146, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 11, čl. 36 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě o zaplacení 821.489,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za omezení vlastnického práva proti České republice - Ministerstvu financí, a to pro nezaplacení předepsaného soudního poplatku; Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil; dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud České republiky odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály.

Uvedené se uplatní i v nyní projednávané věci.

Obecné soudy totiž postupovaly zcela v souladu s právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeným mimo jiné v usneseních

sp. zn. II. ÚS 4524/12

,

sp. zn. II. ÚS 3475/14

,

sp. zn. III. ÚS 4646/12

, resp.

sp. zn. I. ÚS 1327/14

(dostupných na http://nalus.usoud.cz). Jmenovitě na usnesení

sp. zn. II. ÚS 4524/12

odkazuje v odůvodnění i odvolací soud (byť omylem uvádí

sp. zn. II. ÚS 45/2012

), a cituje stěžejní část tam vyjádřené argumentace. Hodnocení Ústavního soudu shodné právní otázky, již otevřela svou ústavní stížností stěžovatelka, je tedy stěžovatelce známo, a není důvod je jakkoliv opustit ani zde.

Stěžovatelčina žádost, aby byla věc posouzena dle § 23 zákona o Ústavním soudu s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2007

sp. zn. I. ÚS 539/06

je bezpředmětná, neboť nejde o skutkově totožnou věc.

Výše prezentované podmínky posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné jsou tak splněny.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto Ústavní soud v senátu a bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu