III.ÚS 3000/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti Jiřího Holase, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem, sídlem Severovýchodní II/12, Praha 4 - Záběhlice, proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. dubna 2016 č. j. 11 C 26/2014-108, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Ivo Müllera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený výrok Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") a požadoval jeho zrušení.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podává opětovnou stížnost, kterou brojí proti výroku III., tedy, že řízení o jeho návrhu na ustanovení právního zástupce se zastavuje. K tomu dodal, že Ústavní soud usnesením ze dne 3. 8. 2016

sp. zn. IV. ÚS 1406/16

odmítl jeho stížnost, přičemž v odůvodnění konstatoval, že stěžovatel nebrojil proti nepřidělení advokáta ex offo v petitu rozhodnutí tohoto rozsudku. Stěžovatel doplnil, že proti němu nebrojil pouze z důvodu, že písemné vyhotovení rozsudku dosud neobdržel. Dále stěžovatel informoval, že se proti rozsudku odvolal (koncept odvolání přiložil k ústavní stížnosti) a že si je vědom, že napadený výrok dosud nenabyl právní moci. Poznamenal, že vzhledem ke složitosti projednávané věci ho další účast bez právního zástupce staví do role naprosté nerovnosti proti straně žalované, a proto tuto ústavní stížnosti podává se žádostí o opětovné projednání u Ústavního soudu.

3. Před tím, než Ústavní soud může přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je jeho povinností zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost, jinak zákonné požadavky splňující, je nepřípustná.

4. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se projevuje, mimo jiné, v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z toho vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho pravomoci a působnosti zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

5. V projednávaném případě stěžovatel napadá výrok soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení o jeho návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů, přitom proti tomuto výroku podal odvolání. Jde tedy o situaci, kdy o jeho návrhu nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. Předmětná ústavní stížnost byla proto podána předčasně a je nepřípustná, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1832/13

,

III. ÚS 1603/13

,

II. ÚS 2815/09

,

I. ÚS 2222/09

,

II. ÚS 839/09

,

IV. ÚS 237/09

,

I. ÚS 2617/08

,

IV. ÚS 1643/08

,

II. ÚS 520/07

,

II. ÚS 515/07

,

II. ÚS 57/07

,

II. ÚS 558/07

,

II. ÚS 565/06

, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016

Josef Fiala v. r.

soudce Ústavního soudu