III.ÚS 2118/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Petra Schneidera, zastoupeného JUDr. Martinem Steiningerem, advokátem, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 968/2016-204, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Podkrušnohorského bytového družstva, sídlem Duchcovská 412/88C, Teplice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť jím dle jeho názoru bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces.

2. Stěžovatel Nejvyššímu soudu v ústavní stížnosti vytýká, že napadené rozhodnutí řádně neodůvodnil, a navíc neprovedl jím navržené důkazy, resp. aproboval - aniž toto své rozhodnutí jakkoli odůvodnil - postup nižších soudů, které tyto důkazy neprovedly.

3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

4. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

5. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

6. Stěžovatelovo dovolání bylo zčásti odmítnuto proto, že Nejvyšší soud je na základě jím uváděného důvodu přípustným neshledal, přičemž tento svůj závěr (oproti tvrzení stěžovatele) v napadeném usnesení řádně odůvodnil (výčtem řady rozhodnutí, se kterými je rozhodnutí odvolacího soudu - pokud jde mimo jiné o otázku nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně - v souladu), a zčásti proto, že stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ust. § 241a odst. 1 občanského soudního řádu.

7. Za situace, kdy stěžovatelovo dovolání nebylo přípustné, čemuž stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani nijak neoponuje, proto nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že stěžovatelovo dovolání odmítl; z podstaty věci tak dovolací soud nemohl provádět žádné dokazování, ani nemohl jakkoli přezkoumávat procesní postup soudů nižší instance (srov. ustanovení § 242 odst. 3 občanského soudního řádu).

8. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit, že Nejvyšší soud aproboval tvrzená pochybení soudů prvního a druhého stupně, neboť předmětné dovolání Nejvyššímu soudu k takovému meritornímu rozhodnutí vůbec neotevřelo cestu.

9. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu