II.ÚS 811/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatele R. H., t. č. místem pobytu Vazební věznice Praha - Pankrác, P. O. BOX 5/A2C, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalem Buškem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR sp. zn. MSP-126/2015-OD-SPZ/22 ze dne 10. 2. 2016 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadá stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2016 shora označené rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona podle § 266 odst. 1, 2 trestního řádu ve věci jeho předchozího pravomocně skončeného trestního stíhání. Právní zástupce pro zastupování v řízení před Ústavním soudem mu byl určen rozhodnutím Advokátní komory ČR.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Dne 25. 5. 2016 byl Ústavnímu soudu doručen přípis jeho právního zástupce (reakce na výzvu soudu k doplnění ústavní stížnosti stěžovatele), v němž je uvedeno, že k projednání příslušné stížnosti není Ústavní soud příslušný. Podle zástupce se nejedná se o rozhodnutí, opatření či jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým by bylo rozhodnuto o procesním prostředku k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 téhož zákona. Podle právního zástupce stěžovatele je jeho stížnost možné považovat za "zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva". O podaném vyjádření informoval jak stěžovatele, tak i Advokátní komoru, které jej vzala "na vědomí".

Ústavní soud konstatuje, že vyřízení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, o kterou stěžovateli jde, je v pravomoci příslušného ministra, resp. organizační složky státu. Na pozitivní vyřízení tu nevzniká právní nárok; nejde tedy o takový zásah do základního práva stěžovatele, který by mohl být předmětem ústavního přezkumu.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud v této konkrétní věci k závěru, že o ní není oprávněn rozhodnout jinak, než ji pro nepřípustnost odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2016

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj