I.ÚS 1149/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. G., t.č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 14 To 20/2016 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016 sp zn. 4 Nt 656/2015 s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 14 To 20/2016 se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud obdržel dne 11. 4. 2016 ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, kterými bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin vraždy. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy ve svých rozhodnutích porušily jeho ústavním pořádkem (konkrétně čl. 1 odst. 1, 2 Ústavy ČR, článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) garantovaná základní práva a že napadená rozhodnutí soudů jsou v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky, konkrétně s čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že mu v případě vydání hrozí nelidské a ponižující zacházení, které povede k doznání k trestné činnosti, kterou nespáchal, ale za kterou mu může být uložen až trest doživotí, což vzhledem k podmínkám ve věznicích v Ruské federaci je v podstatě srovnatelné s trestem smrti. Pokud by Ústavní soud nepřiznal odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, pak by bohužel velmi pravděpodobně došlo k nezvratnému vydání stěžovatele se všemi konsekvencemi z tohoto faktu vyplývajícími pro ohrožení jeho života a to dříve než bude věc Ústavním soudem meritorně projednána a dojde tak k nenahraditelné újmě, kterou již nebude možno zpětně jakkoliv korigovat. Stěžovatel dále uvádí, že požádal o udělení mezinárodní ochrany, o níž zatím nebylo příslušnými správními orgány rozhodnuto. Rovněž doposud nebylo vydáno rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele do Ruské federace.

2. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

3. V projednávaném případě Ústavní soud uvedené podmínky nepovažuje za splněné. Teprve výkon rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele je přímo způsobilý závažného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Toto rozhodnutí však ministr spravedlnosti nesmí vydat dříve, než bude definitivně rozhodnuto o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany včetně navazujícího soudního přezkumu.

4. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013, publikovaného pod č. 262/2013 Sb. (ST 37/70 SbNU 619), nemůže ministr spravedlnosti ČR přistoupit k vydání osoby do cizího státu, pokud vydání brání skutečnost, že osobě, o jejíž vydání jde, byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu. Smyslem obou uvedených podmínek povolení vydání je garance, že jeho realizace nebude znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž má jako závazek ze smlouvy o ochraně lidských práv přednost před jinými závazky z mezinárodních smluv. Ministr spravedlnosti ČR tedy v souladu s citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu, pokud dosud nebylo rozhodnuto o stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní ochrany a jeho případné soudní ochraně proti případnému zamítavému správnímu rozhodnutí, nemůže přistoupit k jeho vydání.

5. Ústavní soud ve svém citovaném stanovisku též dospěl k závěru, že je možno si podat ústavní stížnost samostatně i proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání, i to má totiž povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje této osobě k ochraně jejího práva (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR o vydání je samostatně přezkoumatelné Ústavním soudem, a teprve ono ohrožuje stěžovatele reálnou újmou spočívající v zásahu do jeho práva na ochranu před nelidským a ponižujícím zacházením, jehož se obává.

6. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli doposud akutní reálné nebezpečí nehrozí, a proto návrh na odklad vykonatelnosti odmítl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu