IV.ÚS 693/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Liberci, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Ostravě, Poštovní 2, směřující proti usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 3. prosince 2015, č. j. 6 Pp 79/2015-130, a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. prosince 2015, č. j. 55 To 527/2015-143, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel svým podáním brojí proti rozhodnutím, jež jej měla zkrátit v ústavně zaručených právech (čl. 36 odstavec 1 a čl. 40 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod), neboť soud prvního stupně nevyloučil samosoudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci navrhovatele a stížnostní soud zamítl opravný prostředek.

Navrhovatel uvádí, že soudce se měl nelichotivě vyjadřovat k jeho osobě a měl jej označit za narušenou a nebezpečnou osobu, což mělo plynout z toho, že navrhovatel je zvláště nebezpečný recidivista. Stížnostní soud pak konstatoval, že sice nesdílí kritický pohled soudce okresního soudu, nicméně ten je konstantní i v ostatních trestních řízeních, a proto nenarušuje zásadu rovnosti.

Podle § 75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje ústavní stížnost, podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy, zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz například nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(publ. in: N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V projednávaném řízení je patrné, že předmětné řízení doposud neskončilo. Není proto věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit soudy samy jako v projednávané věci. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou soudy napravit v průběhu řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu.

Podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soud rozhodl, jak výše uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2016

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj