IV.ÚS 1532/15 · Ústavní soud České republiky

Autorské poplatky za hudbu v prodejně aneb ústavněprávní limity žalob na vydání bezdůvodného obohacení za nakládání s autorským dílem bez licence

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 9. února 2016

sp. zn. IV. ÚS 1532/15

ve věci ústavní stížnosti Bc. Martiny Fritzové, zastoupené Mgr. Blankou Antuškovou, advokátkou, se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 12, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 C 96/2013-51-52 ze dne 20. 2. 2015, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 1 088,64 Kč z důvodu užívání chráněných autorských děl prostřednictvím rozhlasového přijímače umístěného v její provozovně, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 37 C 96/2013-51-52 ze dne 20. 2. 2015 se ruší.

Odůvodnění

I. 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 96/2013 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník (Ochranná asociace zvukařů - autorů, z. s.) se žalobou podanou ke jmenovanému soudu domáhal po stěžovatelce zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 1 088,64 Kč, a to za tvrzené užití repertoáru jím zastupovaného v podobě sdělování děl veřejnosti provozováním rozhlasového vysílání dle § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, k němuž mělo docházet v provozovně stěžovatelky Kavárna Dobrá trafika na adrese Újezd 37/400, Praha 1, a to v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011. Městský soud v Praze na základě žaloby vydal platební rozkaz (č. j. 37 C 96/2013-18 ze dne 15. 7. 2013), kterým byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit částku představující bezdůvodné obohacení a náklady řízení ve výši 3 043 Kč. Proti tomuto rozkazu podala stěžovatelka včasný odpor. Po proběhnuvším jednání vydal soud rozsudek, jímž žalobě v celém rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.

II. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že nárok vedlejšího účastníka neuznala a v řízení před soudem poukazovala na to, že vedlejší účastník rozhodně neunesl důkazní břemeno, když žalobu opíral pouze o listinné podklady jiného kolektivního správce. Přitom ze samotného faktu, že měla uzavřenou smlouvu s jiným kolektivním správcem, nelze dle jejího názoru ještě dovozovat, že provozovala tzv. veřejnou produkci, jejíž součástí by byla i díla zvukařů-autorů, které vedlejší účastník zastupoval, současně tak nebylo ani prokázáno, zda stěžovatelka vůbec měla v provozovně rozhlasový přijímač, jak sice tvrdil vedlejší účastník, ale toto své tvrzení více neprokázal (např. návštěvou provozovny apod.). Stěžovatelka rovněž namítla, že z podkladů vedlejšího účastníka nebylo možné ani identifikovat, o jaké vysílání se mělo v jejím případě jednat, o konkrétně jaký přístroj, v jakém přesně období, zvláště pokud vedlejší účastník koncipuje svůj nárok na základě měsíční odměny. Stěžovatelka dle svých slov k věci naopak uvedla, že ve své provozovně žádný rádiový přijímač nikdy neměla, a navrhovala v tomto směru doplnit dokazování o její účastnický výslech, případně o výslech dalších svědků, to jí prý však nebylo soudem umožněno.

4. Stěžovatelka má za to, že se soud dostatečně nezabýval skutkovou a právní stránkou věci, nevedl dokazování ke skutečnostem, které stěžovatelka sporovala, a ani v odůvodnění svého rozhodnutí se s těmito námitkami nevypořádal. Nelze mít za to, že by se soud dostatečně vypořádal s obranou stěžovatelky, která současně namítala, že skutečnosti tvrzené žalobcem nebyly ani dostatečně prokázány. Vedlejší účastník dle jejího názoru opřel svůj nárok pouze o údaje jiných kolektivních správců, které nebyl ani oprávněn použít, čímž dle stěžovatelky mohlo dojít i k porušení čl. 13 Listiny, neboť tímto došlo k zásahu do tajemství jiných záznamů, ke kterým nemohl mít vedlejší účastník přístup, a tyto byly použity v rozporu s právními předpisy. Současně předložený listinný důkaz, o který soud opřel své rozhodnutí, byl pouze v nekvalitní kopii, bez ověření shody s originálem. Pokud v rámci své obrany odkázala na judikaturu Ústavního soudu v obdobných věcech, ani s těmito námitkami se dle ní soud v odůvodnění rozhodnutí nijak nevypořádal. Městskému soudu také vytkla, že na vyřízení její věci neměl ani dostatek času, což stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

III. 5. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Praze jako účastníka a Ochrannou asociaci zvukařů - autorů, z. s., jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti. Městský soud v Praze se toliko odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku a dodal, že pokud jde o seznam nařízených věcí na den 20. února, měla rozhodující soudkyně dostatek prostoru na projednání všech věcí, z nichž převážná většina byla ukončena rozsudkem pro zmeškání.

6. Vedlejší účastník se v poskytnuté čtrnáctidenní lhůtě (ani dosud) nevyjádřil, pročež s ním Ústavní soud dále nejednal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V replice k vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelka setrvala na své argumentaci v ústavní stížnosti. K tvrzení městského soudu o tom, že většina věcí byla v daný den ukončena rozsudkem pro zmeškání, stěžovatelka uvedla, že tato skutečnost nemohla být soudu předem známa, a tedy nemohla předem ovlivnit rozvrh nařízených jednání s velmi krátkými intervaly. Předvídatelnost rozhodnutí v její neprospěch prý byla od počátku zřejmá, přitom byla v rozporu s nálezem Ústavního soudu, na který stěžovatelka odkazovala a který se zabýval obdobným případem a s tímto se shodoval v podstatných znacích. Soud dle stěžovatelky ani přesvědčivě nevysvětlil důvody této odchylky, a to ani při ústním odůvodnění rozhodnutí, ani v písemném vyhotovení rozsudku. Přitom se dle stěžovatelky nelze spokojit s tím, že se jednalo o bagatelní věc. K tomu dodala, že každý účastník řízení by měl mít pocit, že nebylo zasaženo do jeho práv na spravedlivé řízení a do obecných principů spravedlnosti tak, jak je i mezi laickou veřejností vnímána. Zákon uvádí, že občanské soudní řízení je jednou ze záruk spravedlnosti a práva, tedy soudy by dle stěžovatelky měly postupovat tak, aby rozhodnutí vedlo k výsledku spravedlivému a do obecného vnímání spravedlnosti a práva nebylo zasahováno způsobem, že se z těchto pojmů stanou jen akademické právní pojmy odtržené od jejich výkladu laickou veřejností.

7. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV. 8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu, jakož i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

9. Ústavní soud je nucen přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že městský soud vyhověl žalobě, aniž pro to byly splněny základní předpoklady a požadavky kladené na dokazování. Městský soud nejprve ve věci vydal platební rozkaz, třebaže již k tomuto kroku nebyly splněny zákonné podmínky. Dle ustanovení § 172 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Poslední podmínka, tedy aby uplatněné právo (zde na vydání bezdůvodného obohacení) vyplývalo ze skutečností uváděných žalující stranou, nebyla v posuzované věci splněna. Vedlejší účastník se totiž v žalobě k tvrzenému porušení autorských práv stěžovatelkou pouze odvolal na "svá zjištění", resp. blíže nekonkretizované výstupy svého kontrolního oddělení. K žalobě byly jako důkazní prostředky připojeny jen oprávnění vedlejšího účastníka k výkonu kolektivní správy, výpis ze živnostenského rejstříku stěžovatelky, první dopis stěžovatelce a následující upomínací dopis s výzvou k úhradě bezdůvodného obohacení a nakonec sazebník vedlejšího účastníka za roky 2010 a 2011. Z obsahu těchto listin je přitom zřejmé, že z něj na existenci uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na jednoznačné porušení autorského zákona ze strany stěžovatelky nebylo lze v nejmenším usuzovat.

10. Teprve po podání včasného odporu stěžovatelkou vedlejší účastník ve svém vyjádření k tomuto odporu předložil listinu, která dle jeho slov představuje výpis z licenční smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a kolektivním správcem Intergram, z. s., a která dle vedlejšího účastníka prokazuje, že stěžovatelka v předmětném období provozovala rozhlasové vysílání prostřednictvím rádia. Ústavní soud však k tomuto důkaznímu prostředku (č. l. 25) konstatuje, že jde pouze o poněkud nečitelný výstup z blíže nezjištěného počítačového programu (databáze), na němž není ani zachyceno jméno stěžovatelky. Tento nedostatek však nemohl zhojit ani následný postup městského soudu, který se na posledně jmenovaného kolektivního správce a dalšího kolektivního správce - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., obrátil se žádostí o potvrzení, zda mezi nimi a stěžovatelkou taková licenční smlouva pro uvedené období skutečně uzavřena byla, což tyto subjekty následně potvrdily.

11. Tato potvrzení totiž jednak v žádném případě nemohou nahradit vlastní licenční smlouvy, jednak Ústavní soud ve svém prvním nosném nálezu vztahujícím se ke sporům tohoto typu

sp. zn. II. ÚS 3076/13

ze dne 15. 4. 2014 (N 57/73 SbNU 125) výslovně poukázal na to, že "ze samotného faktu, že pro žalované období měla stěžovatelka uzavřenu smlouvu s jiným kolektivním správcem, zastupujícím odlišné mistry zvuku, ještě neplyne, že provozovala tzv. veřejnou produkci, jejíž součástí byla i díla autorů, které vedlejší účastník zastupuje. Krom toho samotné uzavření smlouvy s kolektivním správcem samo o sobě ještě nemůže být důkazem o oprávněnosti jeho nároku, poněvadž tu není brán ohled na okolnosti, resp. pozadí uzavření takové smlouvy (důvodem mohla být i právní nevědomost provozovatele o tom, že o veřejnou produkci ve skutečnosti nejde apod.)" (bod 20 citovaného nálezu). Krom odkazu na údajně již uzavřené licenční smlouvy však nebylo v nyní posuzovaném soudním řízení nic dalšího zjištěno a svá tvrzení vedlejší účastník ničím dalším (kupř. kontrolou v provozovně apod.) nepodložil, přičemž stěžovatelka na tento nedostatek vehementně poukazovala. Takový postup zjevně odporuje základním principům spravedlivého procesu. Lze tedy zcela souhlasit se stěžovatelkou, že případ řešený uvedeným nálezem se v podstatných znacích shoduje s nyní hodnocenou věcí. I tam Ústavní soud poznamenal, že skutečnost, "že šlo o rádiový (rozhlasový) přijímač, vyplynul[a] teprve ze soudem vyžádaného vyjádření jiného kolektivního správce na návrh vedlejšího účastníka (což současně nemůže nenavodit dojem o tom, že vedlejší účastník dospěl k závěru o bezdůvodném obohacení stěžovatelky toliko z databáze smluvních klientů tohoto jiného kolektivního správce) ..." (bod 21 nálezu).

12. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení stěžovaného soudního rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je Městský soud v Praze vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).