II.ÚS 87/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky CF FLOP, s. r. o., se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, doručovací adresa P. O. BOX 11, 708 11 Ostrava - Poruba, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. zn. 30 Cdo 2011/2015-71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2016 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti uvedla, že je zastoupena Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, toto tvrzení však přiložením plné moci nedoložila.

Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka byla mnohokrát v minulosti poučována o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu. Vzdor tomu vykazuje nyní předložený návrh vady, zejména nesplňuje podmínku obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vyzývat stěžovatelku k odstranění vad návrhu by bylo přitom z důvodů stěžovateli z předchozích řízení velmi dobře známých neefektivní a formalistické, neboť s právními následky takto podané ústavní stížnosti byla již mnohokrát seznámena v řadě svých řízení před Ústavním soudem, vedených např. pod

sp. zn. I. ÚS 2578/14

,

I. ÚS 3902/14

či

I. ÚS 53/15

).

Ústavní soud je toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má tedy za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze proto považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. ledna 2016

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj