III.ÚS 520/15 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdeňka Krýsla, zastoupeného JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem, AK se sídlem nám. Republiky 30, 301 14 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 1. 2015 č. j. 39 C 194/2014-66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku, vydaného v řízení o zaplacení 5 314 Kč s příslušenstvím.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 39 C 194/2014, Ústavní soud zjistil, že Česká kancelář pojistitelů se žalobou domáhala po stěžovateli zaplacení žalované částky, která představovala nezaplacený příspěvek dle ustanovení § 24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, za dobu od 1. 2. 2010 do 1. 5. 2010 a náklady spojené s uplatněním nároku. Okresní soud po provedeném dokazování rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalobkyni částku 4 740 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 17 221,20 Kč (výrok III.); co do částky 574 Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl (výrok II.). Obranu stěžovatele, že v inkriminované době vozidlo OLTCIT Club, RZ X, neprovozoval z důvodu poruchy motoru, okresní soud označil za nedůvodnou. Zdůraznil, že výpovědi svědků se vztahovaly ke stavu předmětného vozidla v roce 2008, maximálně v roce 2009, a že k době mezi odtažením vozidla na parkoviště firmy Patinter a dobou, za kterou bylo požadováno pojistné, nebyl navržen či proveden žádný důkaz svědčící o tom, že automobil byl stále nepojízdný, navíc bylo zřejmé, že po určitou dobu stěžovatel neměl vozidlo zcela ve své moci.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Okresnímu soudu Plzeň-město, že při svém rozhodování nerespektoval právní závěry Ústavního soudu plynoucí z nálezů

sp. zn. IV. ÚS 2221/13

ze dne 31. 3. 2014,

sp. zn. II. ÚS 1413/13

ze dne 7. 5. 2014 a

sp. zn. II. ÚS 2127/14

ze dne 18. 11. 2014, neboť i v jeho případě bylo nepojízdné vozidlo dlouhodobě odstaveno mimo pozemní komunikaci. Stěžovatel též nesouhlasil s tím, že soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování výpovědí svědka Ryšavého a postup soudu považoval za rozporný s právem na spravedlivý proces.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ve své dosavadní rozhodovací praxi dal Ústavní soud opakovaně najevo, že obecné soudy jsou povinny při svém rozhodování reflektovat ústavněprávní výklad vyložený v jeho nálezech, a pokud tak nečiní, porušují tím maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Jinými slovy vyjádřeno, Ústavním soudem vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral, by měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu soudem, resp. orgánem veřejné moci, představuje nejen porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, ale též i porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující každému "domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu" [srov. např. též obsáhlou argumentaci obsaženou v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 301/05

ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]; lze též dovodit porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 1333/14

ze dne 18. 2. 2015 či nález

sp. zn. III. ÚS 252/04

ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a další nálezy zde citované].

V případech placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci, tj. ve věcech objektivně bagatelního významu, na které stěžovatel výslovně upozornil, Ústavní soud shledal důvod ke svému zásahu z důvodu ústavně nekonformní interpretace ustanovení § 24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Přestože žalované osoby v řízení před obecnými soudy relevantními důkazy prokazovaly, že jejich vozidla nebyla provozována a byla umístěna mimo pozemní komunikace, obecné soudy usoudily o provozování vozidel toliko a pouze ze skutečnosti, že to které vozidlo bylo v rozhodném období vedeno v příslušném registru vozidel; údaj o tom, zda vozidlo je či není fakticky provozováno, se však v registru vůbec neuvádí. Ústavní soud považoval závěry obecných soudů za natolik extrémní a ve svém důsledku zasahující do ústavně zaručených práv konkrétních stěžovatelů, že přistoupil k jejich zrušení.

V projednávané věci se Okresní soud Plzeň-město vytýkaného pochybení nedopustil, neboť jeho závěr, že vozidlo bylo v rozhodném období provozováno, nebyl opřen výlučně o zjištění registrace vozidla. V této souvislosti lze připomenout svědecké výpovědi Tibora Ščevlíka a Daniela Bieleckého, kteří se nedokázali vyjádřit ke stavu vozidla v období od února do května 2010, neboť v této době již u firmy Patinter nepracovali a o vozidlo se po svém odchodu dále nezajímali. Nosné rozhodovací důvody nálezů Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2221/13

,

sp. zn. II. ÚS 1413/13

a

sp. zn. II. ÚS 2127/14

(dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) tak na stěžovatelův případ nedopadají.

Jak Ústavní soud uvedl v nálezu

sp. zn. II. ÚS 2127/14

, důkazní břemeno k prokázání okolnosti, že vozidlo není zjevně schopno užívání a provozování, spočívá na vlastníkovi vozidla. V projednávané věci Ústavní soud respektoval závěr Okresního soudu Plzeň-město, že stěžovatel této povinnosti nedostál. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jaké důkazy soud v řízení provedl, jak je hodnotil, k jakým skutkovým zjištěním dospěl a jaké právní závěry z nich vyvodil. Z okolností typických pro projednávanou věc (odstavení vozidla na odstavném parkovišti přístupném veřejnosti, tvrzené odcizení vozidla) je navíc evidentní, že právní závěr Okresního soudu Plzeň-město vycházel ze skutkových zjištění, která se výrazně odlišovala od skutkových zjištění ve věcech, na které stěžovatel poukázal.

Ústavní soud rovněž nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení o porušení č. 36 odst. 1 Listiny nepřipuštěním důkazu výpovědí svědka Ryšavého, neboť Okresní soud Plzeň-město dostatečným způsobem vysvětlil, že se tak stalo pro nedostatek důvodů pro prolomení koncentrace řízení podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. I pro stěžovatele jako účastníka řízení před obecným soudem platí, že se svých práv může domáhat "stanoveným postupem", čemuž je třeba rozumět tak, že jde především o postup upravený příslušným procesním předpisem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu