III.ÚS 2526/13 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28/559, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 8 To 5/2012 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 48 T 9/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") Ústavní soud zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud nálezem

sp. zn. II. ÚS 2427/13

ze dne 11. 3. 2014 rozhodl o ústavní stížnosti téhož stěžovatele tak, že zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 4 Tdo 482/2013-38; uvedeným usnesením Nejvyšší soud s poukazem na § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelovo dovolání proti rubrikovanému usnesení Vrchního soudu v Praze (tj. usnesení ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 8 To 5/2012) odmítl.

Ústavní soud z vlastní úřední činnosti zjistil (stěžovatel odpovídající skutečnosti neoznámil), že Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 4 Tdo 455/2014 (z podnětu stěžovatele) podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil nyní projednávanou ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů (tj. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 8 To 5/2012 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 48 T 9/2011), a současně též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Za výše popsané procesní situace je ústavní stížnost nepřípustná.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je třeba mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítnout mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek "vyčerpat všechny procesní prostředky" nemůže být splněn tehdy, jestliže v režimu obecného soudnictví již byla zjednána náprava, resp. bylo dosaženo téhož výsledku, který stěžovatel sledoval danou ústavní stížností, a před obecnými soudy otevřeno další stadium řízení.

Jako ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ji Ústavní soud podle rovněž odkazovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2015

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj