I.ÚS 3439/14 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o návrhu Mgr. Václava Voříška, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014 č. j. 9 As 111/2014-69, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2014 a doplněným dne 18. 11. 2014 se navrhovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podání navrhovatele však nesplňuje formální náležitosti návrhu ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - neobsahuje pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů (§ 34 odst. 1), nebyla k němu připojena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (§ 72 odst. 6) a navrhovatel nebyl zastoupen advokátem ve smyslu § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu.

Ačkoliv, jak vyplývá z evidence Ústavního soudu, navrhovatel v minulosti podal téměř dvacet návrhů (některé bezvadné) a byl rovněž mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích na ně kladených, je zjevné, že nyní podaný návrh ani přes jeho doplnění základní formální náležitosti ústavní stížnosti opět nesplňuje, a to včetně povinného zastoupení.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech jiných navrhovatelů), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech návrhu jakož i o povinném zastoupení dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je navrhovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Navrhovatel je sám advokátem a je tedy osobou natolik právně fundovanou (o čemž ostatně svědčí i jeho polemika v dřívějších ústavních stížnostech ohledně povinnosti být zastoupen advokátem - viz usnesení

sp. zn. II. ÚS 52/04

a

III. ÚS 569/04

), že lze od něj požadovat podání bezvadné ústavní stížnosti již na "první pokus". Přesto Ústavní soud vyčkal, zda stěžovatel ústavní stížnost doplní ve dvacetidenní lhůtě uvedené v jeho podání ze dne 18. 11. 2014. Do dnešního dne však ústavní stížnost o zákonné náležitosti doplněna nebyla

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení navrhovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj